Přibližně v době Velikonoc se v Číně slaví Čching-ming ťie 清明节 aneb Svátky čistoty a jasu, což stejně jako v Čechách znamená den volna navíc. Naše česká velikonoční vandrovací tradice mě nenechala v klidu ani na dálném východě, a tak mi nedělalo přílišné potíže kývnout na nabídku Jirky a Cary na čtyřdenní cestu po zajímavostech severočínské provincie Šan-si 山西. Šan-si je západně od Pekingu položená, severojižně protažená provincie, na severu sousedící s pláněmi Vnitřního Mongolska. Proslulá je například kláštery posetým třítisícovým pohořím Wu-tchaj-šan, jeskynním komplexem Jün-kang š`-kchu 云冈石窟 s desítkami tisíc do skály vytesaných buddhů, na skále zavěšeným klášterem Süan-kchung s` 悬空寺, ale také díky povrchové těžbě černého uhlí neuvěřitelně zdevastovanou krajinou, ohromně znečištěným ovzduším a hlubokými erozními rýhami protkanými sprašovými pláněmi, ze kterých neustálý silný vítr zvedá mračna žlutošedého prachu.

Vlak už zvonil k odjezdu a výpravčí za neustálého hulákání „Postupte si dovnitř!“ svýma rukama v bílých rukavičkách tlačil lidi do vlaku, aby mohl zavřít dveře. Trvalo nám víc jak dvacet minut, než jsme se přes narvaný vagón dostali k našim sedadlům. Latentně kočovní Číňané jako již tradičně obestavěli celý vnitřek vagónu včetně uličky všemožnými taškami, kufry a krabicemi, které spolu s postávajícími cestujícími vytvořily mezi sedadly dokonalý špunt. Nedočkavci přede mnou a za mnou se během tlačenice stačili parádně zhádat a málem pofackovat, čehož já jsem využil k načerpání pěkného nového profánního výraziva z hovorové čínštiny. Kdepak ve třídě, na ulici živ je jazyk! S těžkým srdcem jsem z mého místa vyhodil mladého Číňana, který měl lístek na stojáka, a horko těžko jsem se nasoukal do malého prostoru mezi krabicemi, oknem a Jirkou. Možnost pohybu nulová, díky bohu za částečné bezvědomí.

Po šesti hodinách bez hnutí jsme vystoupili v Ta-tchungu 大同, třímilionovém městě v severním Šan-si. Hlavní poznávací znak – ukrutná zima. Hned před nádražím nás odchytil jeden z místních drožkařů a začal nám vnucovat odvoz kamkoliv za zaručeně nejnižší cenu, čemuž jsme po dlouhém uvážení během rázovité snídaně podlehli. Chlapík byl veselá kopa. Ještě než jsme se dostali za město, stačil se nám pochlubit, že má manželku a milenku, ale že mu to v posteli už moc nejde. Jedním dechem se mi pak snažil vysvětlit, že si od něj musím nechat nějakou tu milenku sehnat, protože bez ní to není ono a byl bych mamlas, kdybych ho neposlechl. V serpentinách za městem jsme se pak dozvěděli, že ti z naší skupiny, kteří pracují, jsou ti chytřejší a ti, kteří studují, tedy jenom já, jsou vlastně hloupí (jelikož netvoří hodnoty – peníze), pročež jsem si od něj vysloužil přezdívku šu taj-c` 书呆子, neboli knihomol (a to zejména v negativním slova smyslu).

Klášter Süan-kchung s` 悬空寺

Cesta nám za vzájemného dobírání se rychle uběhla, a tak jsme znenadání zastavili u první památky na naší cestě, pod klášterem Süan-kchung-s` 悬空寺. Vídal jsem tento údajně před více jak patnácti sty lety postavený buddhistický klášter na mnoha fotkách, kde jeho impozantní poloha vysoko na skalní stěně budila úctu a zájem, proto jsem se na jeho návštěvu upřímně těšil. První pohled z parkoviště byl pro mě ale trochu zklamáním. Klášter je opravdu maličký a hlavně jeho okolí způsobuje to, že na svém místě působí poněkud nepatřičně. Hned v jeho bezprostřední blízkosti je do skály proražen tunel, vlevo od něj se tyčí velká betonová přehrada, proti které působí dřevěná konstrukce kláštera jako domeček z karet, pod ním se rozprostírají betonové plochy parkoviště, vybetonované koryto vyschlé řeky a v protějším svahu se po vystřílené silnici prohánějí náklaďáky plné uhlí.

Bezprostřední okolí kláštera

Koupili jsme vstupenku, v zástupu čínských turistů se nechali provléct úzkými ochozy kláštera a po pár úderech do hlavy o nízké stropy jsme byli venku. Klášter musel být v dávných dobách neuvěřitelným místem, dnes však bohužel trpí pod všestranným tlakem toho samého národa, z jehož úsilí kdysi dávno ve skalní stěně vyrostl.

V ochozech kláštera

Prodej suvenýrů kousek od hlavní svatyně: Mao kdysi řekl, že nábožesntví je jed, a jelikož se jeho osoba stala předmětem kultu, zůstal tak pro svou zemi dle svých teorií Velký kormidelník jedovatým i po smrti. Buddha, bódhisattvové a Mao na jedné hromadě...co může Čínu vystihnout lépe?

Pro návštěvu další z památek provincie Šan-si, jeskynního komplexu Jün-kang š`-kchu 云冈石窟, bylo zapotřebí vrátit se do Ta-tchungu a projet jím směrem na západ zhruba dvacet kilometrů za město. Vzbudil jsem se v autě až kousek před Ta-tchungem, když se řidič s autem jal na hlavní silnici otáčet a zajíždět z ničeho nic kamsi do polí. Všude jen spraš, prach, odpadky, holé šedé keře a stromy a kulisu tomu dělaly ohromné chladící věže údajně největší tepelné elektrárny v Asii.

Podle řidičových slov největší tepelná elektrárna v Asii

Řidičovo počínání jsem ani v nejmenším nepochopil. Jisté bylo jen to, že mezi poli zabloudil a hodnou chvíli jsme se po prašných nerovných cestách naháněli s ostatními několika auty, která také hledala cestu ven. Sem tam nás řidič z auta vysadil, protože terén byl pro plně naložený osobák příliš hrbolatý. Při posledním takovém výsadku, když už cestu z labyrintu konečně našel, nás poslal pěšky napřed a chystal se se svým pekáčem zdolávat terénní vlnu. My jsme se vydali podél benzínové stanice směrem k silnici a k nečekanému nálezu, který nám všem vyrazil dech. Uprostřed cesty leželo cosi, co vypadalo nejdříve jako černý zaprášený pytel s odpadky, poté jako mrtvé zvíře, ale nakonec nám bylo jasné, že jsme narazili na jednu z bolestí současné Číny, na mrtvé děcko. Leželo tam jistě několik dní, a tělo bylo v poměrně špatném stavu, ale mohlo mu být něco mezi narozením a několika měsíci. Pohlaví se prostým pohledem zjistit nedalo. Řidič se mezitím dostal zpátky na hlavní silnici, kde jsme ho po chvilce dohnali a nasedli.

Náš taxík na cestě, kde jsme děcko našli

Nutno přiznat, že jsme byli všichni dost zaražení. Řekli jsme řidiči o našem nálezu, ten s tím ale evidentně nechtěl mít nic společného. Cestou přes Ta-tchung se nám ho podařilo přesvědčit, aby nás zavezl na policejní stanici k oznámení nálezu. Říkal jsem řidiči, že se mnou chodit nemusí, že to vyřídím sám, on ale trval na tom, že půjde taky. Hodnou chvíli jsme běhali po chodbách stanice, než jsme sehnali kompetentní osobu, kterou jsme museli vytáhnout přímo z postele. Když se policajt dozvěděl od taxikáře odkud jsem, vypadlo z něj jen „Ej, z takový dálky?!“. Chlapík byl velmi vstřícný a přátelský. Na všechno se mě vyptal, sepsal protokol a pak mi vysvětlil, že v těchto oblastech je hodně chudých dělníků z venkova, kteří se, pokud se jim narodí dítě již mrtvé, nijak nezatěžují s ohlášením a tělíčko prostě někam pohodí. Prý je to poměrně běžná věc a neměl bych si s tím lámat hlavu. Poté mi poděkoval, popřál šťastnou cestu a vyprovodil mě před stanici, kde jsme se rozloučili.

Zrovna nedávno jsem četl zprávu o igelitových pytlích plných tělíček novorozenců, které našli v řece na severu Číny nějací dělníci. Údajně šlo o nemocniční „odpad“, se kterým se takto vypořádali zaměstnanci márnice. Asi je to opravdu běžné, nabízí se ale ještě jedno, daleko horší vysvětlení. Nebyla by to první holčička v Číně, která hned po svém narození zaplatila životem za to, že v téhle společnosti plné předsudků a staletími upevněných pokřivených představ mají pro rodinu stále větší cenu chlapci. Kdosi mi před pár dny řekl, že to děcko „chtělo být nalezeno“. Když si k tomu domyslím, že jsme do těch polí zajeli bez jakéhokoliv zjevného důvodu a stejně tak jsme zase vyjeli, nemůžu si pomoct, něco na tom asi bude.

Vstup k jeskyním Jün-kang š`-kchu 云冈石窟

Jeskyně Jün-kang š`-kchu 云冈石窟, vybudované převážně v období dynastie Severní Wej na konci pátého století našeho letopočtu jsou důkazem toho, že právě Severní dynastie měly v období roztříštěnosti Číny buddhizmus ve veliké úctě. Umělý komplex 53 jeskyní ukrývá přes 50 tisíc soch buddhů od dvoucentimetrových až po tu největší sochu sedícího Buddhy měřící 17 metrů.

Sedmnáctimetrový sedící Buddha Šákjamuni na fotce, za jejíž pořízení jsem byl napomenut ostrahou jeskyně

Sochy v různých podobách a uměleckých stylech budovalo zhruba 40 tisíc dělníků a sochařů, včetně srílanských mistrů.

Buddhové v jeskyních v porovnání se skupinkou turistů

Prošli jsme jeskyně jednu po druhé tam a zase zpátky, fotili tam, kde se nesmělo a dostali vynadáno…a znova tam fotili, spolykali kila prachu, neb všude na dohled od jeskyň je buď staveniště nebo uhelný důl, ze kterých pekelný vítr zvedal oblaka spraše a nakonec se vyčerpaní hladem usadili do autobusu, který nás odvezl zpět do Ta-tchungu. (Měl jsem takový hlad, že jsem musel vysomrovat od řidiče autobusu sušenku, kterou měl na palubní desce.)

V Ta-tchungu následovalo opětovné polykání prachu, neboť měli v centru všechny ulice pořádně rozkopané, a nečekaně skvělá večeře v jedné z místních restaurací (je normální zabíjet pro lilek? ), během níž mi dorazila smska od policajta, ve které stálo, že odpoledne dorazili na místo nálezu, problém „vyřešili“, moc děkuje a přeje nám šťastnou cestu. Po večeři už pak jen prohlídka temného trhu s akvarijní havětí a překvapivě složité shánění ubytování s příjemným zakončením. K-ÓM-a.

Buddha v indickém stylu; jeho ruka má přes dvě tuny, proto jí musí podpírat menší socha