Slyšíme to tu všude, všichni se nás na to ptají a chtějí to od nás slyšet. Jaká je Čína? Má mouchy, ale jinak je nej, že jo? Cpou nám to horem dolem. Bez Číny by byl celý svět ochuzen o tolik věcí, jako např. o konfucianizmus a maoizmus (na ten papír, kompas a náplň do kanónů by jistě časem přišel někdo jiný, stejně jako to bylo s knihtiskem). Na čínské kultuře byl vystavěn svět. Místo kloudného úvodu do studia a seznámení s tím, co se po nás bude chtít, jsem se učil kaligrafii a vázání tradičních uzlů štěstí. Učitel se nemůže divit, že mi můj třináctistránkový učební plán musí dvakrát vracet k opravě, když mi od začátku místo toho, jak se takový učební plán píše, cpali tradičné čínské vystřihovánky a informace o tom, že Čína má největší stáda krav a ovcí na světě, a že v rámci Komunistické strany Číny funguje dalších devět svobodných demokratických partají. Miluju svou Čínu! Slyšíme to tu snad i z kanálů na chodníku. Čínská kultura pravděpodobně může i za indiánskou masku na lahvi  Olmeca Tequily a kdyby nebylo čínské kultury, zůstali by barbaři všech čtyř stran pouhými zakrnělými negramoty. Ještě že je náruč matky vlasti tak shovívavá a každému dá, co potřebuje. Ještě že si je celý národ vědom toho, na co má být hrdý. Občas mi jde z toho jejich naci(onali)zmu mráz po zádech. Škoda jen, že to nějak nejde mixnout s Emerikou, což?

Čínská kultura je krásná, starobylá, bohatá, ale v podání Číňanů umí být taky vlezlá, rozpínavá a domýšlivá. Jedna z otázek u dnešní písemné zkoušky z „Čínské kultury“ mě ponoukla k vyjádření vlastního názoru, byť to není žádná revoluce. Následující text jsem odevzdal coby odpověď. Jsem zvědav na bodové ohodnocení…

捅马蜂窝：“儒家思想对中国及世界的影响”…真的有吗？

我准备写我的考题时，我当然先上网查一查网上有没有一些文章可以帮助我好好准备。我上Google以后第一次输入“儒家思想的影响”这几个词，第一篇文章就出来了。我一看它的第一个句子，就发现了这名中国的作者可能太重视儒家思想和文化。他写的是“儒家文化是世界上最古老最重要的思想体系和生活方式”。本人对这个观点非常反对。如果作者把“世界”这个词用“中国”来代替，我不但没有二话，而且很同意，可是这种见解毫无根据。

儒教是古代的时候在中国创造的。因为从古代到现在在东亚中国的影响很大，所以儒教也是从中国到其他周围的国家慢慢传入的。这样儒教在韩国（朝鲜）、日本、越南也可能在东南亚另外几个国家的影响很深。但因为关于儒家国外的影响我们只能说这几个亚洲的国家并它在大部分世界没有可见的影响，于是我们不得不放弃儒教对世界的影响的想法。东南亚以外知道儒教的人很少，大部分是有兴趣或跟中国有关专业的人。像中国类似对社会的影响在东南亚以外的国家根本找不到。再说，儒家的影响甚至在全中国也没有完全传入。中国少数民族因为有自己的传统文化而到如今没有接受儒家的思想。这表明反正在中国，无论它的影响对社会怎么大，儒家的思想也只是汉族的传统文化。

关于儒教当做“最古老的思想体系和生活方式”，从历史方面来说：第一，佛教的历史跟儒教不仅至少同样长，而且它对世界 留下的影响无与伦比；第二，印度教或拜火教的历史更悠久 。从这几个方面来看，我们会发现，想谈到儒家的影响，我们只不过要考虑中国的情况，至多中国周围的国家，可是如果我们越过东南亚的边界，并且以儒教思想当成世界为主的“思想体系和生活方式”，恐怕我们会感觉失败。

Okresní horské městečko Tan-pa a okolní vesničky se zachovalou tibetsko-čchiangskou architekturou

Garthar – hory, klášter, pastviny, rodiště 11. dalajlamy a kamarádky Taši

Nečekaná exkurze po následcích zemětřesení v Chou-šanu – S`-čchuan, říjen 2009: Fotky Článek

Pár fotek z mezidnů strávených v Čcheng-tu – S`-čchuan, říjen 2009:
Fotky Článek

Další dvě rozsáhlejší alba z Kchamu, historické části etnického Tibetu v západním S`-čchuanu, budou v zápěstí následovat!

Den druhý v severočínské uhelné pánvi byl ve znamení přesunů. Cílem naší cesty byla prastará vesnice Lao-niou-wan 老牛湾 („Zátočina staré krávy“) na severozápadě Šan-si, při hranicích s Vnitřním Mongolskem. Vesnice leží na 75 metrovém útesu v ohybu Žluté řeky v místech, kde se její žlutohnědé vody setkávají se zbytky původní, ještě hliněné Dlouhé zdi.

Po téměř anglické snídani, kdy jsme si v restauraci nechali uhňácat vajíčka a ohřát donesené mléko na jakési burizony s medem, které jsme den předem koupili od pouličního prodavače coby místní specialitu, jsme vzali bus na ta-tchungské Jižní autobusové nádraží. Dálkový autobus do provinční díry Šuo-čou 朔州 vyrazil tak závratným tempem, že když chlapík přede mnou vystrčil ruku s cigaretou z okénka, kouř stoupal téměř kolmo vzhůru. Naštěstí jsme byli u první dálniční mýtné brány z nám neznámého důvodu přinuceni přestoupit si do jiného autobusu, jehož řidič už přesun do údajně tři hodiny vzdáleného města bral vážněji. Bral ho nakonec tak vážně, že jsme do Šou-čou dorazili za necelé dvě hodiny. Město jsme nijak nezkoumali, neboť jsme se museli přesunout opět na další vzdálený autobusák, a navíc první kontakt s prašnými, šedivými, skoro prázdnými bulváry v nás vyvolal jediný pocit: Rychle pryč! Zpátky do Pekingu jsme se chtěli za dva dny vracet právě odsud, abychom nemuseli zpátky do Ta-tchungu, bylo tedy navíc potřeba zjistit možnost vlaků, či autobusů. Stopli jsme si vetché tříkolové oplechované vozítko, pobavili řidiče, kterak jsem se dovnitř ve čtyřech sáčkovali a nechali se přiblížit k jinému autobusáku, abychom vzali další spoj do hornického městečka Pchien-kuan 偏关. Na blízkém vlakovém nádraží jsme však ještě napřed zjistili, že dle očekávání (neb byly svátky) jsou všechny vlaky do Pekingu, až na jedenáctihodinové tvrdé sedadlo, beznadějně vyprodané. Variantu vlak jsme tedy zavrhli a pořídili sice o hodně dražší, zato však rychlejší a za těchto podmínek i pohodlnější bus.

Černé uhlí - bohatství i bol Šan-si

V mikrobusu do Pchien-kuanu jsme se všichni pohodlně usadili, na poslední chvíli však ještě přistoupilo několik lidí, mezi nimiž byla i jedna stařenka. Přiznám se, že se mi s vidinou tříhodinové jízdy po rozoraných silnicích vstávat nechtělo, a tak jsem čekal, co se bude dít. Dobráci, kteří byli nejblíž, místo aby se zvedli, šoupli babču na dřevěné štokrle do uličky a nikdo nehnul brvou. Přepustil jsem jí tedy svou sesli a utopil se na štokrleti mezi špinavými pytli s čímsi. Stařenka měla radost, někteří spolucestující se na mě i usmívali. Hlavně že se člověk z nápisů na každém rohu dozví, že „Ctít staré a milovat mladé je tradiční ctností Číňanů“ (尊老爱幼是中国人传统美德). Když se autobus konečně rozjel, štiplístek začal kasírovat třicet kchuajů na osobu. Dal jsem mu dvacet a čekal, co se stane. Chlap si peníze přepočítal a vlídně mi řekl, že do Pchien-kuanu musím ještě deset přihodit. Vlídně jsem odmítl, neb se mi nechtělo za štokrle v nepořádku na podlaze platit stejnou částku, jakou platili všichni ostatní za regulérní sedadlo. Chlápek zvážněl, osazenstvo autobusu se otočilo mým směrem a ztichlo. Ještě jednou jsem předestřel své důvody, proč se mi nechce platit, ale pochopení na druhé straně se nedostavilo, takže jsem nakonec zaplatil plnou cenu. Atmosféra se uvolnila.

Hradební brána v centru Pchien-kuanu

Pchien-kuan je na čínské poměry skutečná díra. Celý doly rozkopaný okres má pouhých 110 tisíc obyvatel. Městečko má ale neuvěřitelnou atmosféru, kterou člověk cítí už jen, když jím projíždí. Na polorozpadlém autobusovém nádraží jsem si chtěl odskočit na záchod, nebo spíš na obkálenou betonovou díru v zemi v rohu parkoviště, tu se odkudsi vynořil strejc s kožešinovou čepicí a vyžadoval po mně za ten luxus úplatu. Vlastně po mně poprvé v Číně někdo chtěl za použití záchodu peníze. Vysmál jsem se mu, protože mi bylo jasné, že tohle zkouší jen na cizince a odešel jsem hledat jiný koutek. Nemělo to ale být tak jednoduché. Jen co jsme vylezli z nádraží, kde jsme mimochodem zjistili, že ten večer už do Lao-niou-wanu nic pravidelného nepojede, obrátily se na nás zraky všech lidí na ulici a osamocený koutek v nedohlednu. Sem evidentně tolik cizinců nejezdí.

Ulice s krámky od brány k náměstí

Procházeli jsme tržištěm a hlavní ulicí od staré hradební brány směrem k asi jedinému náměstí. Lidi po nás pokukovali, ukazovali si a kdekoliv jsme se zastavili, utvořil se hlouček zvědavců. Na náměstí s ohyzdnou stříbrnou sochou koně vyhrávala nahlas diskotéková muzika, všude postávaly hloučky lidí a na vydlážděné centrální ploše se proháněly desítky dětí na jednostopé čínské obdobě skejtu, která se uvádí do pohybu vlnivým pohybem nohou.

Še-mí-kch a zvědavci na hlavním náměstí

Na chvilku jsme se zastavili, abychom si rozmysleli, kam se půjdeme najíst a během minuty se okolo nás utvořil hlouček zvědavých dětí. Dospělí se však po chvilce taky nedali zahanbit. Zapadli jsme proto radši do blízké nudlárny, jejíž dvě mladé servírky vypadaly z naší návštěvy značně rozrušeně. Objednal jsem si, a jelikož běžné restaurace v Číně hygienická zařízení většinou nemají, vyběhl jsem opět do ulic hledat koutek. Marnost nad marnost, všude lidi a já vzbuzoval navíc tolik pozornosti. Nakonec jsem se musel optat jedné z obsluhujících, kde je nejbližší veřejná toaleta. Slečna jen rozhodně pokynula, ať jdu s ní a svižným krokem vyrazila přes náměstí. Její kamarádi venku na ní pořvávali, kam že vleče toho lao-waje, na což ona pobaveně a bez servítek hulákala zpátky, že jdeme na záchod. Cestou mi ještě stačila sdělit, že ten záchod je trochu špinavej. Na dvorku budovy, která připomínala divadlo, jsem vstoupil do šedého domečku, kde mě přivítalo několik zvědavých pohledů zvednuvších se od dřepu nad příslušnou dírou. Jen několik děr vedle sebe, žádné zdi, žádné dveře, hezky pěkně kolektivně. Pěkně jsem pozdravil, vycouval a vzal zavděk rohem dvorku. Záchodová dobrodružství jsou prostě nej. Připomnělo mi to jedno ráno v indickém Himálaji, kdy jsem se vzbudil v klášteře Phuktal a dožadoval se oné místnosti. Zavedli mě do přístěnku přilepeného ke skále, kde vedle sebe dřepělo bok po boku několik mnichů a držíce se kovové vodorovné tyče před obličeji za veselého hovoru konali potřebu. Vypadalo to, jako když jedou na motorce. Všichni se na mě zazubili a ani já jsem se nevydržel nesmát. Tak rád bych odhodil svůj na západě vypěstovaný falešný stud, kterým oni netrpí, a přidal se k nim, leč tak rychle to bohužel nejde.

Zákoutí městečka s výhledem do kraje

Po večeři jsme procházeli městečkem zpět k nádraží, kde jsme měli v úmyslu usmlouvat cenu za taxíka do vesnice. Trvalo nám to ale déle než jsme čekali, protože jsme na každém kroku potkávali nádherné staré dřevěné domy. Některé hezky udržované, jiné v horším stavu, všechny ale dávaly městu neopakovatelnou atmosféru. Přes všechnu tu šeď, prach, špínu, uhlí a doly, tohle městečko byl klenot…černý klenot.

Staré uličky Pchien-kuanu

Letitá zástavba...někde dobře udržovaná...

...jinde už méně

Na benzínce jsme pak narazili na velmi sympatického mladého taxikáře, který nás přes pokročilou hodinu za rozumnou cenu naložil a vydal se s námi směr Lao-niou-wan. Chlapík nám sám navrhnul, že nám zastaví kdekoliv na focení a povídal nám zajímavosti o okolním kraji.

Žlutá řeka

Prach jsi a v prach...už ses obrátil...

Padli jsme si do noty tak, že jsme si vzali jeho číslo a domluvili jsme s ním odvoz na druhý den odpoledne rovnou až do Šuo-čou. Do Lao-niou-wanu jsme dorazili už za tmy. Řidič nám ještě pomohl najít ubytování u místních lidí, poté se rozloučil a odjel.

Na střeše domu, ve kterém jsme nocovali

Na dvorku...každé okno - jedna dlouhá místnost s oblým stropem

Nocleh jsme sehnali u jedné z rodin obývající vrchní, novou část vesnice. Tradiční domy jsou zde i v celém severním Šan-si řešené jako několik souběžných klenutých místností, buď průchozích, nebo se samostatným vstupem. Střecha domu bývá z hlíny porostlé travou, mnohdy jsou celé domy zapuštěné do sprašových svahů. V každé z místností je takzvaný kchang 炕, což je vyvýšená zděná postel povětšinou přes celou šířku místnosti, která je zevnitř vyhřívaná kouřem a teplým vzduchem z kamínek se sporákem, která jsou z boku postele přistavěná. Tradiční vybavení i mnohých usedlostí čínských minorit.

Náš kchang

Drsná dcerka zhatila všechny naše snahy o usmlouvání ceny za nocleh a stravu, ale přesto už jimi nasazená částka byla velmi nízká – 35 kchuajů (necelých 100 Kč) za osobu na noc, včetně večeře a snídaně. Po krátké procházce v mrazivé tmě pod hvězdami jsme zasedli ke stolu, naházeli do sebe krmi, kterou nám rodina připravila, naskládali se vedle sebe na kchang a bez problémů usnuli. Únava zážitkem.

Přibližně v době Velikonoc se v Číně slaví Čching-ming ťie 清明节 aneb Svátky čistoty a jasu, což stejně jako v Čechách znamená den volna navíc. Naše česká velikonoční vandrovací tradice mě nenechala v klidu ani na dálném východě, a tak mi nedělalo přílišné potíže kývnout na nabídku Jirky a Cary na čtyřdenní cestu po zajímavostech severočínské provincie Šan-si 山西. Šan-si je západně od Pekingu položená, severojižně protažená provincie, na severu sousedící s pláněmi Vnitřního Mongolska. Proslulá je například kláštery posetým třítisícovým pohořím Wu-tchaj-šan, jeskynním komplexem Jün-kang š`-kchu 云冈石窟 s desítkami tisíc do skály vytesaných buddhů, na skále zavěšeným klášterem Süan-kchung s` 悬空寺, ale také díky povrchové těžbě černého uhlí neuvěřitelně zdevastovanou krajinou, ohromně znečištěným ovzduším a hlubokými erozními rýhami protkanými sprašovými pláněmi, ze kterých neustálý silný vítr zvedá mračna žlutošedého prachu.

Vlak už zvonil k odjezdu a výpravčí za neustálého hulákání „Postupte si dovnitř!“ svýma rukama v bílých rukavičkách tlačil lidi do vlaku, aby mohl zavřít dveře. Trvalo nám víc jak dvacet minut, než jsme se přes narvaný vagón dostali k našim sedadlům. Latentně kočovní Číňané jako již tradičně obestavěli celý vnitřek vagónu včetně uličky všemožnými taškami, kufry a krabicemi, které spolu s postávajícími cestujícími vytvořily mezi sedadly dokonalý špunt. Nedočkavci přede mnou a za mnou se během tlačenice stačili parádně zhádat a málem pofackovat, čehož já jsem využil k načerpání pěkného nového profánního výraziva z hovorové čínštiny. Kdepak ve třídě, na ulici živ je jazyk! S těžkým srdcem jsem z mého místa vyhodil mladého Číňana, který měl lístek na stojáka, a horko těžko jsem se nasoukal do malého prostoru mezi krabicemi, oknem a Jirkou. Možnost pohybu nulová, díky bohu za částečné bezvědomí.

Po šesti hodinách bez hnutí jsme vystoupili v Ta-tchungu 大同, třímilionovém městě v severním Šan-si. Hlavní poznávací znak – ukrutná zima. Hned před nádražím nás odchytil jeden z místních drožkařů a začal nám vnucovat odvoz kamkoliv za zaručeně nejnižší cenu, čemuž jsme po dlouhém uvážení během rázovité snídaně podlehli. Chlapík byl veselá kopa. Ještě než jsme se dostali za město, stačil se nám pochlubit, že má manželku a milenku, ale že mu to v posteli už moc nejde. Jedním dechem se mi pak snažil vysvětlit, že si od něj musím nechat nějakou tu milenku sehnat, protože bez ní to není ono a byl bych mamlas, kdybych ho neposlechl. V serpentinách za městem jsme se pak dozvěděli, že ti z naší skupiny, kteří pracují, jsou ti chytřejší a ti, kteří studují, tedy jenom já, jsou vlastně hloupí (jelikož netvoří hodnoty – peníze), pročež jsem si od něj vysloužil přezdívku šu taj-c` 书呆子, neboli knihomol (a to zejména v negativním slova smyslu).

Klášter Süan-kchung s` 悬空寺

Cesta nám za vzájemného dobírání se rychle uběhla, a tak jsme znenadání zastavili u první památky na naší cestě, pod klášterem Süan-kchung-s` 悬空寺. Vídal jsem tento údajně před více jak patnácti sty lety postavený buddhistický klášter na mnoha fotkách, kde jeho impozantní poloha vysoko na skalní stěně budila úctu a zájem, proto jsem se na jeho návštěvu upřímně těšil. První pohled z parkoviště byl pro mě ale trochu zklamáním. Klášter je opravdu maličký a hlavně jeho okolí způsobuje to, že na svém místě působí poněkud nepatřičně. Hned v jeho bezprostřední blízkosti je do skály proražen tunel, vlevo od něj se tyčí velká betonová přehrada, proti které působí dřevěná konstrukce kláštera jako domeček z karet, pod ním se rozprostírají betonové plochy parkoviště, vybetonované koryto vyschlé řeky a v protějším svahu se po vystřílené silnici prohánějí náklaďáky plné uhlí.

Bezprostřední okolí kláštera

Koupili jsme vstupenku, v zástupu čínských turistů se nechali provléct úzkými ochozy kláštera a po pár úderech do hlavy o nízké stropy jsme byli venku. Klášter musel být v dávných dobách neuvěřitelným místem, dnes však bohužel trpí pod všestranným tlakem toho samého národa, z jehož úsilí kdysi dávno ve skalní stěně vyrostl.

V ochozech kláštera

Prodej suvenýrů kousek od hlavní svatyně: Mao kdysi řekl, že nábožesntví je jed, a jelikož se jeho osoba stala předmětem kultu, zůstal tak pro svou zemi dle svých teorií Velký kormidelník jedovatým i po smrti. Buddha, bódhisattvové a Mao na jedné hromadě...co může Čínu vystihnout lépe?

Pro návštěvu další z památek provincie Šan-si, jeskynního komplexu Jün-kang š`-kchu 云冈石窟, bylo zapotřebí vrátit se do Ta-tchungu a projet jím směrem na západ zhruba dvacet kilometrů za město. Vzbudil jsem se v autě až kousek před Ta-tchungem, když se řidič s autem jal na hlavní silnici otáčet a zajíždět z ničeho nic kamsi do polí. Všude jen spraš, prach, odpadky, holé šedé keře a stromy a kulisu tomu dělaly ohromné chladící věže údajně největší tepelné elektrárny v Asii.

Podle řidičových slov největší tepelná elektrárna v Asii

Řidičovo počínání jsem ani v nejmenším nepochopil. Jisté bylo jen to, že mezi poli zabloudil a hodnou chvíli jsme se po prašných nerovných cestách naháněli s ostatními několika auty, která také hledala cestu ven. Sem tam nás řidič z auta vysadil, protože terén byl pro plně naložený osobák příliš hrbolatý. Při posledním takovém výsadku, když už cestu z labyrintu konečně našel, nás poslal pěšky napřed a chystal se se svým pekáčem zdolávat terénní vlnu. My jsme se vydali podél benzínové stanice směrem k silnici a k nečekanému nálezu, který nám všem vyrazil dech. Uprostřed cesty leželo cosi, co vypadalo nejdříve jako černý zaprášený pytel s odpadky, poté jako mrtvé zvíře, ale nakonec nám bylo jasné, že jsme narazili na jednu z bolestí současné Číny, na mrtvé děcko. Leželo tam jistě několik dní, a tělo bylo v poměrně špatném stavu, ale mohlo mu být něco mezi narozením a několika měsíci. Pohlaví se prostým pohledem zjistit nedalo. Řidič se mezitím dostal zpátky na hlavní silnici, kde jsme ho po chvilce dohnali a nasedli.

Náš taxík na cestě, kde jsme děcko našli

Nutno přiznat, že jsme byli všichni dost zaražení. Řekli jsme řidiči o našem nálezu, ten s tím ale evidentně nechtěl mít nic společného. Cestou přes Ta-tchung se nám ho podařilo přesvědčit, aby nás zavezl na policejní stanici k oznámení nálezu. Říkal jsem řidiči, že se mnou chodit nemusí, že to vyřídím sám, on ale trval na tom, že půjde taky. Hodnou chvíli jsme běhali po chodbách stanice, než jsme sehnali kompetentní osobu, kterou jsme museli vytáhnout přímo z postele. Když se policajt dozvěděl od taxikáře odkud jsem, vypadlo z něj jen „Ej, z takový dálky?!“. Chlapík byl velmi vstřícný a přátelský. Na všechno se mě vyptal, sepsal protokol a pak mi vysvětlil, že v těchto oblastech je hodně chudých dělníků z venkova, kteří se, pokud se jim narodí dítě již mrtvé, nijak nezatěžují s ohlášením a tělíčko prostě někam pohodí. Prý je to poměrně běžná věc a neměl bych si s tím lámat hlavu. Poté mi poděkoval, popřál šťastnou cestu a vyprovodil mě před stanici, kde jsme se rozloučili.

Zrovna nedávno jsem četl zprávu o igelitových pytlích plných tělíček novorozenců, které našli v řece na severu Číny nějací dělníci. Údajně šlo o nemocniční „odpad“, se kterým se takto vypořádali zaměstnanci márnice. Asi je to opravdu běžné, nabízí se ale ještě jedno, daleko horší vysvětlení. Nebyla by to první holčička v Číně, která hned po svém narození zaplatila životem za to, že v téhle společnosti plné předsudků a staletími upevněných pokřivených představ mají pro rodinu stále větší cenu chlapci. Kdosi mi před pár dny řekl, že to děcko „chtělo být nalezeno“. Když si k tomu domyslím, že jsme do těch polí zajeli bez jakéhokoliv zjevného důvodu a stejně tak jsme zase vyjeli, nemůžu si pomoct, něco na tom asi bude.

Vstup k jeskyním Jün-kang š`-kchu 云冈石窟

Jeskyně Jün-kang š`-kchu 云冈石窟, vybudované převážně v období dynastie Severní Wej na konci pátého století našeho letopočtu jsou důkazem toho, že právě Severní dynastie měly v období roztříštěnosti Číny buddhizmus ve veliké úctě. Umělý komplex 53 jeskyní ukrývá přes 50 tisíc soch buddhů od dvoucentimetrových až po tu největší sochu sedícího Buddhy měřící 17 metrů.

Sedmnáctimetrový sedící Buddha Šákjamuni na fotce, za jejíž pořízení jsem byl napomenut ostrahou jeskyně

Sochy v různých podobách a uměleckých stylech budovalo zhruba 40 tisíc dělníků a sochařů, včetně srílanských mistrů.

Buddhové v jeskyních v porovnání se skupinkou turistů

Prošli jsme jeskyně jednu po druhé tam a zase zpátky, fotili tam, kde se nesmělo a dostali vynadáno…a znova tam fotili, spolykali kila prachu, neb všude na dohled od jeskyň je buď staveniště nebo uhelný důl, ze kterých pekelný vítr zvedal oblaka spraše a nakonec se vyčerpaní hladem usadili do autobusu, který nás odvezl zpět do Ta-tchungu. (Měl jsem takový hlad, že jsem musel vysomrovat od řidiče autobusu sušenku, kterou měl na palubní desce.)

V Ta-tchungu následovalo opětovné polykání prachu, neboť měli v centru všechny ulice pořádně rozkopané, a nečekaně skvělá večeře v jedné z místních restaurací (je normální zabíjet pro lilek? ), během níž mi dorazila smska od policajta, ve které stálo, že odpoledne dorazili na místo nálezu, problém „vyřešili“, moc děkuje a přeje nám šťastnou cestu. Po večeři už pak jen prohlídka temného trhu s akvarijní havětí a překvapivě složité shánění ubytování s příjemným zakončením. K-ÓM-a.

Buddha v indickém stylu; jeho ruka má přes dvě tuny, proto jí musí podpírat menší socha

Přišla za mnou thajská spolužačka, že její čínská kamarádka z hudební fakulty by potřebovala vysvětlit cosi ohledně české klasické hudby. Inu, hudební znalec nejsem, leč tady v Číně mi mandát k udílení rad v tomto oboru poskytuje už prostý fakt, že jsem Čech. Přislíbil jsem tedy snahu a očekával návštěvu zvídavé hudebnice. To, co následovalo, předčilo všechna má očekávání. Hudebnice přikvačila s diktafonem a partesem árie „Měsíčku na nebi hlubokém“ z Dvořákovy Rusalky a požádala mě, jestli bych jí to nemohl pomalu přezpívat, aby slyšela zřetelně výslovnost. Chvilku jsem se smál, ale pak mi došlo, že to myslí vážně. Se strnulým úsměvem jsem se zeptal, jestli už se zkoušela léčit, ale nebohá studentka to prý dostala za domácí úkol od hodné paní učitelky. Číňani jsou naučení se za žádných okolností nevzpírat autoritám, což platí od úrovně politické, přes vzdělávání, až ke vztahům v rodině. Bylo mi tedy jasné, že pro nebohou studentku není cesty zpět. Důrazně jsem odmítl variantu „zpěv“, ale nabídl jsem jí, že jí vysvětlím výslovnost a potom pomalu celou árii přečtu na diktafon.

Vzhledem k tomu, že Číňani nejsou schopní normálně vyslovit ani „Coca-cola“, zadrhli jsme se už při prvním slově „měsíčku“ a při větě „Řekni mu, stříbrný měsíčku…“ jsem vysvětlování výslovnosti vzdal. Naštěstí i zpěvačka uznala, že to je možná příliš velké sousto, a tak se spokojila pouze s tím, že jsem jí slova pomalu nahrál na diktafon. Nutno přiznat, že při četbě češtiny árie z přelomu 19. a 20. století, navíc rozepsané frázovaně do partesu, jsem se značně zadrhával i já. Ještě jsem se poté snažil vysvětlit jí specifika výslovnosti „mě“, „č“ a „ř“, ale po urputných snahách nahradit její zarputilý dálněvýchodní přídech hezkou českou vibrantou jsme to oba vzdali s konstatováním, že holt bude muset cvičit. Slečna sbalila noty a nahrávátko, s díky se rozloučila a odešla. Ještě jsem pak chvíli nevěřícně civěl do zavřených dveří, načež jsem si musel Rusalku pustit. Konečný výsledek rozhodně budu chtít slyšet, ale už teď má slečna můj hluboký obdiv.

(Ať mi někdo ještě někdy řekne, že čínština má těžkou fonetiku! )

Po předchozím dni, úspěšně proflákaném v místní tibetské čtvrti, jsme další den ráno opět vstali časně a s odhodláním dostat se na západ za každou cenu vyrazili na autobusák. Naše výprava byla tentokrát chudší o jednoho člena, neboť Honzovi letělo za dva dny letadlo zpátky na Tchaj-wan, takže jsme ho museli k naší nelibosti v Čcheng-tu zanechat. Na nádraží jsme dorazili příliš brzy, a tak jsme jen tak postávali před uzavřenou halou mezi ostatními nedočkavci a čekali, až nás pustí dovnitř, kde jsme podle plánu chtěli vyhledat místní tibetské vekslačky a spolehnout se na jejich schopnost propašovat nás do autobusu. Netrvalo to ani pár minut a už u nás byl. V umouněné sáčko oděný ještě umouněnější mladý Tibeťan. Původně nám nabízel, že nás odveze do S` ku-niang šanu, odkud pocházel („Pohoří čtyř děvčat“ – nádherná, skoro až kýčovitá oblast pastvin obklopená zasněženými horskými velikány, v této době jistě pulzující hlučnými čínskými turisty), ale po chvíli smlouvání se nám ho podařilo ukecat na odvoz do deset hodin jízdy vzdáleného městečka Tan-pa. Dohodli jsme se na překvapivě nízké ceně 700 RMB sakumprásk, nikdo z nás tehdy ale netušil, že nás to všechny, a zejména Ccheranga, jak se náš mladý řidič jmenoval, bude stát daleko víc.

Naložili jsme se do „chlebníku“ 面包车, jak se tady malým dodávkám říká, a vyrazili na dlouhou cestu. Byla ještě tma, vzadu uvelebivší se holky s Karoshem okamžitě vytuhly. Ručička tachometru byla, jako již tradičně ve vozech čínské provenience, totálně mrtvá, takže můj strach z pekelného tempa, které Ccherang nasadil, nebyl naštěstí podložen reálnými číselnými údaji. Vzpomínka na spolužáka, který vloni v Pekingu v devadesátce strhnul volant usínajícímu taxikáři, aby nenabrali svodidla, mi nedovolila usnout. Pokradmu jsem sledoval Ccherangova víčka a co chvíli mu pokládal různé otázky, abych mu nedovolil usnout. Dozvěděl jsem se tak mimo jiné i to, že vlastně neví, jak se do Tan-py dostat, pančto tam nikdy nebyl. Když si všiml mého údivu, okamžitě dodal „一边走，一边问!“ tedy „Cestou se poptáme.“ Na moje překvapené „No ty vole!“ už se jenom usmál a zapálil si cigáro. Dálnici jsme trefili jen na jedno optání.

Po sjezdu z dálnice bylo třeba nabrat šťávu a vyvenčit se, a tak jsme zastavili u benzínky. Někdo by měl Číňanům vysvětlit, že když dřepí na záchodě, je fajn si zavřít dveře od kabinky, když už tam náhodou nějaké jsou. Nebylo to poprvé, co jsem se v Číně s tímto záchodovým překvápkem setkal. Jak říkal maxipes Fík: „Jiná země, jinej mrav, tady holt jim rostou krávy na stromech.“ Ccherang natankoval, nakoupil, nastoupil do auta a hodil mi na klín tašku plnou zmrzliny, že prý ať si dáme. Všichni jsme byli z jízdy totálně promrzlí, neboť čínské chlebníky těsní asi jako staré VéTřiEsky a k tomu si ještě sem tam Ccherang otevřel okno, to když si dával cigárko. Pravá chvíle na nanuk. Každý jsme ale nakonec jednoho vtlačil, Karosh se obětoval a snědl dva, poslední roztál na okně v tašce.

Do hor!

Začali jsme stoupat do hor. Projížděli jsme menšími městečky a vesnicemi a co chvíli míjeli policejní hlídky. Pokaždé, když se někde mihla uniforma, zasouvali jsme se hlouběji do sedaček a dělali neviditelný. V jednom klikatém úseku začal Ccherang z ničeho nic nahánět policejní auto. Snažil jsem se mu objasnit naší situaci, v níž honička s policajty nebyl zrovna nápad z nejlepších, ale prý to byli policajti „tam od nich“, a dobře se s nimi zná. Dodal jen, že kdyby něco, tak jsme kamarádi, veze nás zadarmo a na žádných penězích jsme se nedohodli. Naštěstí se náš chlebník na terénní Toyotu veřejné bezpečnosti ani v nejmenším nechytal, a tak našeho Montoyu z pastvin závodění zase rychle přešlo. S nabíranou výškou v serpentinách přibývalo děr v silnici, podivných nezačištěných tunelů vystřílených do skály, úchvatných výhledů do údolí i na sem tam vykukující zasněžené vrcholky okolních hor a taky bubáků v uniformě. Už jsem se ani nesnažil se ze sedačky vysouvat do normální pozice a Ccherang z nás měl prču. Evidentně mu nedocházelo, že těch sedm stovek je podmíněných naším příjezdem do Tan-py.

Po zastávce na oběd jsme si s Karoshem vyměnili místa, abych se vzadu i já mohl trochu prospat a on si vepředu mohl potrénovat zasouvání pod palubní desku. Čekali jsme na holky před restaurací, když v tom si o okýnko chlebníku opřený pokuřující Ccherang všiml čehosi na Karoshově zátylku. Hbitě k němu přiskočil a Karosh, ve víře, že mu odstraňuje ze zad nějaký hmyz, se ani nehnul. Ozvalo se zaúpění a roztlemený Ccherang si utřel ruce do kalhot a spokojeně potáhl z cigára. Karosh si ohmatával na zátylku vymáčknutého beďara, mumlal cosi o jódu a očividně přemítal, s jakou že infekcí se to bude v příštích několika dnech potýkat.

V chlebníku

Čím dál na západ jsme jeli, tím častěji střídal asfalt na silnici uježděný prach a kamení. Silnice byla víc vymletá než jakkoliv rovná, což ale našemu veselému šoférovi absolutně nevadilo a povzbuzován evropskými cigaretami s velbloudem z Iviných zásob, kterými ho štědře dotoval Karosh, to pral na plný pecky. Už tak dost rozhrkaný chlebník sebou házel na všechny strany a občas jsme podvozkem práskli o výmol tak silně, že nám zákonitě muselo něco upadnout. Ccheranga to ale nijak nepoutalo a s hurónským smíchem po každé ráně frčel dál. Po jedné z takových ran Eliška vzadu zakřičela „voknóóó!“ přičemž nebývalým chvatem lapila celou skleněnou tabuli bočního okna, která se odporoučela ven z auta i s gumovým těsněním okolo. Ccherang zastavil, vystoupil, chvíli se pobaveně snažil okno nasadit zpátky, ale pak mi ho se slovy 全空凋 „plně klimatizováno“ podal dovnitř a jelo se dál.

Do Tan-py už to podle všeho byla jen slabá hodinka. Jenomže jsme v Číně, a tak to bez zádrhelů prostě jít nemůže. Úsměvy nám všem rychle ztuhly, když nás zastavili dva Tibeťané v uniformách milice. Ccheranga nechali vystoupit, jeden si ho odvedl stranou a druhý s kamerou obcházel chlebník plný lao-wajů a natáčel svůj tučný úlovek. Nejvíce se zasekl u vypadlého okýnka. Zasouvat se do sedaček už nemělo cenu. „Usmívej se, vole, budeš v televizi!“ Milicionář se naklonil do okýnka a zeptal se, kolik jsme řidiči za cestu slíbili. Vzpomněl jsem si na Ccherangovo upozornění a řekl jsem, že jsme kamarádi a nikdo nikomu žádné peníze dávat nebude. „Hmm, on vás prý ale nezná,“ odpověděl a odešel zpátky vyslýchat Ccheranga, který nás evidentně pěkně zazdil. Co naplat, vystoupili jsme z auta a čekali, co se bude dít. Ccherang seděl opodál na bobku, tvářil se ztrápeně a milicionáři do něj hučeli. Konečně se zvednul a vrátil se k nám s tím, že prý po něm chtějí 700 RMB jako pokutu za to, že nás sem dovezl, ač je to na těchto pár týdnů zakázané. Přestože mě Ccherang tahal za rukáv, vydal jsem se smlouvat. Karosh zcela zištně nabídl tibetským vydřiduchům Ivinu camelku, upozornil je, že vdechují evropské kuřivo a já nasadil na citlivou notu, že jsme studenti, a tento výdaj by byl pro nás velkou přítěží na naší prázdninové cestě. Chlapci mě pozorně poslouchali, vypadalo to, že snad i přemýšlí a pak mě jeden z nich uzemnil úžasně paradoxním argumentem, že prý jsme tu srdečně vítáni a jsou rádi, že jsme zavítali, ale řidič porušil zákaz, a tak musí platit. Chtěl jsem ještě pokračovat, ale Ccherang mě odtáhl, asi abych je nenaštval. Nakonec svůj požadavek snížili na pětistovku a evidentně už nemělo smysl se o cokoliv dalšího pokoušet. Náš řidič tedy vysolil pět stovek. Přestože mi bylo jasné, že tu máme co do činění s vynuceným úplatkem, který skončí v kapsách tibetských milicionářů, a úřední šiml z něj neuvidí ani chlup, přece jenom jsem se pokusil dostat z nich alespoň nějaké potvrzení pro případ, že by nás ještě cestou někdo chtěl „pokutovat“. Byl jsem samozřejmě odmítnut se slovy, že už nás nikdo zastavovat nebude a Ccherang nás pak radši zahnal do auta, abychom se vydali na poslední část naší cesty.

Cesta údolím řeky, kámen na silnici vlevo dole označuje podemletou část silnice, aby na ní nikdo nevjel

Nikdy jsem neměl o Tibeťanech přehnaně vysoké mínění. Pro západ typická idealizace tibetského národa coby mírumilovného, v meditaci neustále pohrouženého lidu, mě naštěstí nepostihla. Tibeťané byli koneckonců, zejména v počátcích tibetského království (od 7. století n. l.) možná nejvýbojnější národ ve střední a východní Asii, opakovaně nakopávali zadek i čínským císařským vojskům dynastie Tchang a podařilo se jim dokonce dobýt Čchang-an, hlavní město tehdejší Číny. Celé buddhistické školy v čele se zbožnými lamy proti sobě bojovaly, navzájem si vypalovaly kláštery a velký pátý dalajlama se v polovině sedmnáctého století k moci dostal za poměrně brutální pomoci mongolských hord. Tyto události jsou sice dávná historie, ale ani dnes není radno si s mnohými Tibeťany zahrávat, zejména s Khampy, obyvateli východotibetského Khamu, oblasti, po které jsme právě cestovali. Ti divočejší ještě v současnosti nosí za pasem nůž, který neváhají použít, pokud se jim něco nelíbí. Ccherang, Khampa, mimochodem navýsost spokojený s přítomností Číny v Tibetu a odmítající dalajlamu, nám na svých rukách ukazoval několik jizev od nožů. K dobru přihodil i historku, kterak se jednou svým nožem podíval do břicha jiného Tibeťana, za což musel poraněnému uhradit ošetření a úřadům ohromnou pokutu. Je známou skutečností, že se mnoho Tibeťanů ochotně přidalo ke komunistické straně Číny a participovalo na „počínštění“ Tibetu, a také že nejkrutějšími dozorci v čínských lágrech na tibetském území byli právě Tibeťané. Přestože tohle všechno vím, vždycky mě trochu zamrzí, když si na vlastní kůži ověřím, že Tibeťané dokážou být stejný svině, jako kterýkoliv Číňan či Čech.

Tibetské vesnice se strážními věžemi

Do Tan-py jsme měli dorazit každou chvílí. Na svazích nad řekou a podél silnice svítily tradiční tibetské domy okolních vesnic, nad nimiž se tyčily prý až osm set let staré strážní věže etnika Čchiang 羌. Jelikož jsme úplně přesně nevěděli, co nás v Tan-pě čeká, tento slibný pohled nám po předchozím úplatkovém zpražení vrátil úsměv na rty, vypadalo to prostě nádherně. Ccherang uháněl pořád dál, protože Tan-pa byla až za zatáčkou, ale my bychom bývali nejradši zastavili už tady a ubytovali se někde v těch vesnicích. To bylo přesně to, co jsme chtěli vidět, a tak bylo jasné, kam vyrazíme další den na výlet.

Příjezd do Tan-py

Příjezd do Tan-py nám ale nachystal ještě jednu nepříjemnost, za kterou může velkou měrou Ccherangova neopatrnost. Několikrát jsem mu cestou říkal, že není úplně dobře provokovat naší přítomností jakékoliv uniformované složky, on z toho měl ale až do zásahu milice děsnou legraci a ani potom na obezřetnosti nepřidal. V Tan-pě se rozhodl zaparkovat zcela zbytečně na benzínce, před níž seděl policajt, kterého jsme všichni viděli ještě před tím, než k ní odbočil. Chlupatej, evidentně znuděn nedostatkem práce, po Ccherangovi ihned vystartoval, nechal ho odstavit auto na ulici a jako záminku k šikaně si vybral ten nejubožejší důvod, který snad existoval, poškrábanou silniční známku na čelním skle. Zatímco jsme se vykládali z auta, policajt Ccherangovi zabavil řidičák a odešel se poflakovat o pár desítek metrů dál evidentně bez jakéhokoliv cíle, snad pouze aby nechal našeho nebožáka vycukat. Ccherang nám potichu řekl, ať mu dohodnuté peníze nenápadně strčíme do zadní kapsy na sedadle a zmizíme. Nevím, kdo byl v ten den větším tahákem na průšvihy, jestli náš řidič, nebo my, každopádně bylo zřejmé, že si obě strany oddechnou, až se té druhé zbaví. Místo dohodnutých sedmi stovek jsme mu do kapsy strčili tisícovku, neboť nám bylo jasné, že ten den pro něj byl hodně drahou legrací. Poté jsme se krátce rozloučili a odešli se ubytovat do nedalekého guesthousu.

Podvečer na ulici v Tan-pě, dole uprostřed jeden z mnoha chlebníků, stejný jako ten náš

Při večerní procházce větrným a prašným městečkem jsem cítil jakousi drobnou radost z vítězství. Nenechali jsme se zastrašit nesmyslnými zákazy, šli si za svým a vyplatilo se to. Bylo to sice drahé, ale podařilo se nám dostat tam, kam jsme chtěli. Tohle je na Číně dobré, že to většinou prostě nějak udělat jde, a ačkoliv člověk nemá nikdy jistotu, nějaká skulina se většinou objeví. Hořkost a naštvání z neúspěšných pokusů časem vyprchá a zůstanou jen úchvatné vzpomínky, které se na peníze přepočítat nedají. Cestovat, či necestovat, to je, oč tu běží!

Budík do tmy, pět hodin ráno, tohle maj bejt prázdniny? Celou noc jsem zápasil s komáry, který jsou v S`-čchuanu zřejmě speciálně šlechtěný pro maximální otravnost. Nejenže je jejich jed asi o něco silnější než u těch českých, díky čemuž štípanec neuvěřitelně svědí, navíc jsou i mimořádně aktivní a rychlí, takže není vůbec tak snadné je típnout jako línýho českýho anofelesa. Nevyspalej a rozškrábanej jsem se vysoukal z postele, sbalil věci a odebral se na sraz do haly. Pohled na mé vyvorané spolucestující mě uklidnil, evidentně jsem na tom nebyl nejhůř. Venku lehce pršelo. Do tmy jsme si mávli na taxík a v nervózním očekávání jsme vyrazili ke vzdálenému autobusovému nádraží.

Tak nějak nejistě jsme věděli, že oblast, do které máme namířeno, je údajně kvůli bezpečnosti pro cizince uzavřena. Nervozita čínské vlády vůči sociálně labilnímu tibetskému etniku vzrostla po jarních měsících roku 2008, kdy centrální Tibet i historické tibetské oblasti pod současnou správou čínských provincií zachvátily největší protesty a násilnosti od roku 1989. Od té doby se v tibetských oblastech tu a tam objevují lokální nepokoje, díky čemuž se čínská vláda, v poslední době navíc znervózněná povstáními v ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang a humbukem kolem šedesátého výročí založení ČLR, vrátila k tradiční praxi uzavírání těchto potencionálních líhní odporu. To všechno pak omlouvá tím, že jim jde o bezpečnost zahraničních turistů, je ale více než jasné, o čí bezpečnost tu běží. Prefektura A-pa 阿坝 (tib. Ngawa), která byla jedním z našich možných cílů, právě před několika dny jedno takové menší povstání zažila, a tak si už minulý den Karosh na jiném autobusáku od prodavačky lístků vyslechl, že nám lístky kvůli naší bezpečnosti neprodají. Přesto jsem si myslel, že problémem bude spíš jejich tradiční nedostatek než zákaz vstupu do oblasti. Omyl. A-pa byla pasé, navíc se tam jezdí z jiného autobusového nádraží na druhé straně města, a tak přicházely v úvahu dvě jiné destinace. Tibetská turistická oblast Sung-pchan 松潘 (tib. Zung Ču), kterou Karosh už kdysi navštívil a nijak nadšeně se na ní netvářil a horské městečko Tan-pa 丹巴 (tib. Rong Dag), v jehož okolí by se měly nacházet zachovalé tradiční vesnice a údajně osm set let staré strážní věže etnika Čchiang 羌. Dobré reference na Tan-pu jsme měli z různých stran, zvláště pak od mé tibetské kamarádky Tashi Dekyid, která se mnou studuje v Pekingu a z místa kousek od Tan-py pochází. Jenomže ať jsme zkoušeli cokoliv, destinace na západ od Čcheng-tu nám kvůli našim velkým nosům měly zůstat uzavřené (jedním z čínských výrazů pro cizince, konkrétně „zápaďáka“ je 大鼻子 ta pi-c`，tedy „velký nos“). Na čínské poměry velmi příjemná paní za okýnkem nám velmi trpělivě opakovala, že kvůli naší bezpečnosti nám lístky do těchto lokalit prodat nemůže. Mladý čínský pár si ale u vedlejšího okýnka lístky do Sung-pchanu bez problémů pořídil, a tak mi nezbylo než jich politovat, že k nám cizincům tolik pozorná čínská vláda na bezpečí svých občanů nedbá. Chudáci malí, do jámy lvové se ženou…pfff, šaškárna jako vždycky!

V koutě autobusového nádraží jsme se pak s mapou v ruce radili, kam jinam bychom se vydali, a protože bílá huba s mapou v ruce jednoznačně kdekoliv v Asii znamená možný zisk pro místní „drobné podnikatele“, v mžiku u nás byly dvě Tibeťanky a nabízely nám, že si lístky do tibetských prefektur můžeme koupit přes ně a do autobusu pak nastoupíme kousek za nádražím, až autobus projede kolem policejní hlídky ve výjezdu. Hmm, tenhle způsob v trochu jiné formě znám už z an-chuejského Chuang-šanu a tehdy to vyšlo. Pravdou je, že tehdy nešlo o vládou zakázanou oblast a nehrozily oplejtačky se zákonem v totalitním režimu a možný vyhazov ze školy. Na druhou stranu loni v Kan-su jsme se do trvale zakázaného okresu Chu-ču dostali bez sebemenších problémů a to jsme cestou pomalu mávali policejním hlídkám. Dumali jsme, zvažovali všechna pro a proti, Tibeťanky naléhaly. Nechtělo se nám trávit naše svaté volno v odporně přelidněných turistických dírách v okolí Čcheng-tu, jako třeba na E-mej-šanu, kde davy čínských turistů údajně pomáhala zvládat armáda. Na druhou stranu ale hrozilo, že nás na nějakém check-pointu vyhmátnou a vysypou z autobusu bez nároku na vrácení peněz, což by byla asi ta nejmírnější forma postihu. No, nakonec jsme zasrabili a koupili si lupení alespoň do nepříliš vzdáleného Čching-čcheng-šanu, což měla být jakási posvátná hora s klášterem. Tibeťanky zklamaně odešly nahánět jiné duše.

V Chou-šanu

Po necelé hodince jízdy nás autobus vyložil v Čching-čcheng-šanu. Horší to už snad být nemohlo. Všude zájezdové autobusy, okolo tisíce hlučících turistů a do megafonů hulákajících čínských průvodců, fronta na předražené lístky až bůhví kam (jen Karosh mohl coby držitel protekční Panda karty využít V. I. P. okýnko) a k tomu pršelo. Ani párem volů, nazdar! Vydali jsme se tedy opačným směrem po serpentinách kamsi do kopců, aniž bychom věděli, kam to vlastně jdeme. Jasný byl jen směr – pryč od toho humbuku dole. Od pocestných se nám podařilo zjistit, že silnice vede do jakéhosi Chou-šanu, což by měl být stejný posvátný kopec, leč přístupný z druhé strany, kde je údajně jen minimum lidí a žádné vstupné. Stopli jsme si tedy taxi dodávku a nechali se tam za úplatu přiblížit. Vesnice Chou-šan vypadala docela hezky starobyle, ale byla částečně pobořená, což nás zprvu nijak neupoutalo, ostatně ona je celá Čína místy taková pobořená. Úkolem číslo jedna pro mě bylo najít toaletu, neboť s`-čchuanská kuchyně mající za hlavní chod čili a až potom cokoliv dalšího, dávala mému kolonu pořádně zabrat. Ostatní se zatím usadili v blízké restauraci. Pronikl jsem do místního hotýlku, kde jsem před toaletou narazil na divnou rodinku s tak patnáctiletým obrýleným chlapcem a všichni čekali frontu na turka. Skupinka se rozzářila, koukala na mě jak na zjevení a maminka se jala přesvědčovat studem doruda zbarveného synka, že má jedinečnou příležitost si se mnou potrénovat angličtinu. Sama neřekla anglicky ani helou, ale do synka ryla a šťouchala a ten se mohl studem propadnout. Tak jsme čekali, maminka ryla, synek se červenal a já se mohl roztrhnout. Že prej co pálí, to je zdravý, to jo. Musel jsem se těžce koncentrovat na ovládnutí svých vnitřních pochodů a pozornost záchodové skupinky jsem těžko zvládal. V tu chvíli jsem nebyl schopný nic říct ani česky, natož čínsky nebo anglicky. Když už se v kabince všichni i se synkem vystřídali, kluk se ke mně otočil a nesměle pronesl: „Aj houp ju hev…ing gud tajm!“. Maminka se dmula pýchou. Patrně si ale vůbec nevšimli, čím se dmu já, a tak asi doufali, že ze mě vypadnou nějaké vzletné fráze. Bylo mi jasné, že kdybych se ze slušnosti o nějakou odpověď pokusil, vypadlo by ze mě patrně úplně něco jiného, a tak jsem jen nasadil strojený úsměv a rychle zapadl na záchod.

Polorozpadlý dům, provizorní most a státní svátek

Po obědě jsme po rozbitém betonovém chodníku kolem polozbořených domů vyrazili do kopců, ale po pouhých několika minutách stoupání nás zastavil chlápek v uniformě s megafonem, že dál je cesta pro nebezpečí zřícení uzavřená a tentokrát otáčel i Číňany. Zhruba v těchto místech nám docvaklo, na co se to celou dobu koukáme. V květnu 2008 zasáhlo tuto oblast silné zemětřesení s epicentrem v zhruba 60 kilometrů vzdáleném Wen-čchuanu 汶川 a ta zkáza všude okolo, to byly následky.

Megafon říká, že dál už nikdo nesmí

Vrátili jsme se tedy zpátky na hlavní cestu a vydali se po ní přes vesnici směrem do hor. Na odstraňování trosek se nijak zásadně nepracovalo, všechno bylo jen odklizené pryč z cesty, aby se po ní dalo projíždět. Vedle rozpadlých domů měli původní obyvatelé stlučené příbytky z prken a igelitových plachet. Čím výš jsme po silnici stoupali, tím zničenější okolí bylo. Domy opuštěné přesně tak, jak je zemětřesení zastihlo. Uvnitř na stolech rozbité nádobí, rozházené hračky a nábytek, popraskané zdi.

Opuštěné domy s popraskanými zdmi

Ještě výše už byla rozlámaná i silnice, půlka mostu zřícená a celá polovina hory nad námi byla ukrojená jak máslo a sesutá do řeky. Po zbytcích silnice jsme ještě doskákali do další zničené vesnice, prohodili pár slov s místními a vydali se zpátky do Chou-šanu.

Zbytek silnice a mostu

Z původně neplánovaného výletu se tak stala naučná exkurze po následcích katastrofy a nutno podotknout, že jsme z toho byli všichni pěkně vykulení. Je zvláštní, jak tyhle věci působí, když je člověk vidí na vlastní oči a ne ve večerních zprávách v sedm.

Zřícená zeď v horní vesnici nese nápis "Ráj"...nechtěl bych vidět to "Peklo"...

V Chou-šanu jsme se ještě prošli po místních obchodech, koupili cihličky lisovaného čaje a snažili se smlouvat o pár gramů dočerna vyuzeného vepřového boku, který je zřejmě místní specialitou. Na hácích pověšené zčernalé kusy vepřového byly na každém rohu a prodávaly se po dvaadvaceti kchuajích za ťin (tedy necelých 60 Kč za půl kila). Prodavačka se nám snažila nacpat veliký kus, že prý to kamkoliv pověsím a můžu to skladovat bůhvíjak dlouho, jenomže my jsme chtěli jen kousek na ochutnání, na což ale držgrešle nepřistoupila.

Uzený vepřový bok vpravo, v hlíně pečené kuře vlevo

Protože už se připozdívalo, neustále pršelo a nás čekala ještě cesta zpátky do Čcheng-tu, zavolal jsem řidiči, který nás sem přivezl, aby si nás vyzvedl. Za smluvenou cenu za nás pět k nám s úsměvem na rtech do už tak plného auta nacpal ještě další tři osoby, to snad aby se nám za ty peníze náhodou nejelo pohodlně. Mladá Číňanka, sedící vedle mě svému příteli na klíně byla zkouškou odolnosti. Všichni jsme byli docela unavení, chtělo se nám spát, leč slečna měla zřejmě povídavou. Tón, barva a pronikavost jejího hlasu vedle mého ucha navíc patřila do kategorie „po chvíli nesnesitelných“, takže jsem za pár minut cítil s jejím přítelem hluboký soucit. Když už se slečna nepotřebovala na nic ptát řidiče, nebo neryla do svého zemdleného přítele pod ní a zavřela konečně reprák, pustila si aspoň na mobilu slaďoučký čínský popík, který ale stejně za moment začala doprovázet svým zpěvem. Šlápni na plyn, Vávro, prosim!!!

V Čcheng-tu jsem se pokusil dát řidiči za nepohodlí o něco málo méně, než bylo dohodnuto, ale ohradil se s nečekanou rozhodností a já už neměl sílu se hádat. Hodil jsem si na záda z poloviny promočenou krosnu, do které mi napršelo zadními netěsnícími dveřmi dodávky, pročež jsem šoférovým směrem upustil něco jadrných českých slov a vydali jsme se na autobus směrem na kolej. Přestože byl náš výlet nakonec zajímavější, než by kdokoliv z nás vůbec čekal, rozhodli jsme se, že se napříště do tibetských oblastí zkusíme dostat a lístky od tibetských vekslaček koupíme. Pro následující den jsme si ale naordinovali dlouhý spánek a odpočinek při pochůzkách v čcheng-tuské tibetské čtvrti.

Tak nate, mládeži! Po třídenním boji s nakonec až trapně jednoduše odstranitelným čínským trojanem v mém počítači (Báku, díky! ), nekončícím boji s jačí chřipkou, kterou jsem si přivezl z tibetských oblastí S`-čchuanu, a rozmanitých fertilizačních pokusech prorazit mou literární neplodnost, je tu první část našeho „Putování na západ“. Další příspěvky budou dříve či později následovat. A fotky? Taky budou…

Pro přibližnou představu, kam že jsme to vlastně jeli - cesta vlakem a směr dalšího putování.

Je dobré vědět, že vám od kampusu na Západní nádraží, odkud vám za hodinu a půl odjíždí vlak na prázdniny, jedou tři přímé autobusové linky. Užitečná je taky informace, že to na nádraží trvá asi čtyřicet minut, když není zácpa. To všechno je vám ale k prdu, když Peking slaví. Všechny autobusy byly bez náhrady odkloněné, a když už se zdařilo ulovit jindy všudypřítomný taxík, řidič odmítal na nádraží jet, neboť cesta tam se kříží s Čchang-an ťie, hlavní tepnou Pekingu, na které právě probíhala ohromná vojenská maškaráda. Že by se někdo namáhal oznámit výluku dopředu, nebo snad zajistit náhradní spoje? Asi už by mě to mělo přestat překvapovat. Po předlouhých dvaceti minutách pobíhání po zastávce a téměř prázdné silnici, kdy v nás sílilo vědomí, že nám vlak jednoduše ujede, se přiblížil další taxík. Mávali jsme jak diví, ale vyfoukly nám ho dvě slečny, které drze přiběhly před nás. Drazí rodičové, vychovali jste mě možná dobře, ale tady si dobrým vychováním a vámi vštěpovanou slušností můžu evidentně tak akorát namazat prsa. Slečny měly ale naštěstí namířeno stejným směrem jako my, a taxikář se našeho společného cíle nezalekl, takže jsme se s Ivou do taxíku nasáčkovali taky a šábli se s holkama o náklady. Uf!

Drožkař, velmi sympatický chlapík, poslouchal cestou přímý přenos z vojenské přehlídky na náměstí Nebeského klidu. Za doprovodu armádního orchestru někdo ze stranických pohlavárů (patrně prezident Chu Ťin-tchao) do mikrofonu opakovaně hřímal: „同志们辛苦了! Tchung-č`-men sin-kchu le!“, aneb cosi jako „Soudruzi, tvrdě jste pracovali!“ (ve významu „Díky vám za tu usilovnou práci!“), načež mu vojáci odpovídali mocným rykem: „为了人民服务! Wej-le žen-min fu-wu!, což je obdoba „Sloužím lidu!“ z československé socialistické éry, dnes už vídaná naštěstí jen ve filmech. To vše se bůhví kolikrát opakovalo. Přestože obecně ve vztahu k podobným šaškárnám nešetřím skepsí, tentokrát jsem musel uznat, že i pouhý přímý rádiový přenos působil impozantně. Jejich plánované, šedesátiletým výročím maskované „bububu“ tedy zanechalo zamýšlený dojem, který později ještě podtrhly nad našimi hlavami nízko přelétající stíhačky a bombardéry.

Celé město bylo patrně nacpané na náměstí Nebeského klidu a v jeho okolí, díky čemuž se nám po téměř prázdných silnicích podařilo dorazit na nádraží s dostatečnou časovou rezervou. Cesta vlakem, prokládaná spánkem, předraženým žvancem v jídelním voze a teplým pivem tamtéž i jinde v útrobách „Ohnivého vozu“, jak se čínsky vlaku říká, se díky všem zpožděním protáhla na 33 hodin. Z učení, ke kterému mě nuda ve vlaku nakonec donutila, mě vysvobodil až příjezd na nádraží v Čcheng-tu, hlavním městě provincie S`-čchuan. Hned jak jsme se vysypali z vlaku, jali jsme se shánět lístky zpátky do Pekáče. Obávali jsme se totiž, že zpáteční lístky budou stejně nedostatkové zboží, jako lístky sem, které jsme koupili v Pekingu až napodruhé (protože první den prodeje byly všechny lístky na vlak na první den prázdnin během hodiny a půl v celé Číně vyprodány) a po více jak čtyřhodinovém čekání ve frontě (z nichž první dvě hodiny čekala Iva hrdinně sama, za což jí patří středně velký dík ). Obavy se ale jakýmsi zázrakem nepotvrdily a bez jakýchkoliv komplikací či front jsme pořídili návratové lupení na nedělní večer následujícího týdne. Znamenalo to sice nedostavit se po prázdninách včas do školy, ale po počátečních slzách jsme se s tím smířili vcelku rychle. Dle instrukcí jsme pak busem dorazili ke kampusu S`-čchuanské univerzity, kde si nás Karosh vyzvedl a dovedl na kolej, kde jsme se ubytovali. V jeho pokoji na nás už čekala další část týmu, o pár dní dříve dorazivší Eliška z Tchien-ťinu a Honza, v současné době úspěšně předstírající doktorandská studia na Tchaj-wanu.

Zleva: Iva, Karosh, Eliška, Honza

Po společné večeři v ulicích velkoměsta jsme se v očekávání příštích cestovatelských zážitků jali za asistence ledničky plné piv utužovat nově vzniklý pětičlenný kolektiv. Nálada vynikající. Dle plánu jsme měli následující den za rozbřesku opustit Čcheng-tu, směr tibetské oblasti na západě. Deštivé ráno nám ale ukázalo, že plánování v Číně nemá valného smyslu, zejména snažíte-li se dostat do oblastí, kam je vstup cizincům zapovězen…

Dnes je tomu přesně na den šedesát let, co ten mrzák z Chu-nanu vyhlásil na náměstí Nebeského klidu v Pekingu založení Čínské lidové republiky (až směšně působí šedesátka roků v kontextu čínských dějin plných zvratů, i ti Mongolové se na císařském trůně vyhřívali déle). V Pekáči se tedy chystají monstrózním způsobem oslavit to, že ustáli těch třicet let zvěrstev a dalších třicet let bezohledného a překotného rozvoje, u čehož ale já být rozhodně nechci. Třikrát sláva, a teď odsud hlavně rychle vypadnout. Volba padla na S`-čchuan. Jednak jsem tam ještě nebyl (jako ostatně na většině míst Číny), za druhé mě láká přítomnost tibetského etnika (do jehož autonomních okresů teď ale cizinci prý nesmí, pančto se vláda bojí možných nepokojů, které by mohly ohrozit bezpečnost turistů…bla bla bla, kecy…zkusíme se tam dostat ), za třetí  jsou tam nádherné vysoké hory, za čtvrté tam studuje Karosh, takže ho poctíme návštěvou, no a za páté se nám podařilo koupit lístky na vlak, což byl takřka zázrak (teď se ještě dostat nějak zpátky). Navíc nám stranické autority k tomuto výletu poskytly jedenáct dní prázdnin, abychom mohli patřičně slavit, takže tradá! Příspěvky budou po návratu následovat, tentokrát už snad i s fotkami. Díky za trpělivost!