Jak bylo už několik měsíců v plánu, vydali jsme se v pondělí 18.8. do vesnice Cha-wan, odkud pochází náš spolužák Cha Ming-cung, tibetským jménem Taši. Přestože to naení na čínské poměry nikterak daleko, čekaly nás čtyři hodiny jízdy v přeplněném (jak jinak) autobuse. Vesnici Cha-wan obývají v naprosté většině příslušníci monguorské menšiny (Tchu-cu), ke kterým patří i Taši a jeho rodina, která nás k návštěvě pozvala. Vesnice navíc leží v zakázaném okrese Chu-ču (provincie Kan-su), kam cizinci nesmějí, takže výlet sliboval i mnohá byrokratická dobrodružství. Tyto zákazy se tu ale příliš vážně neberou, jak jsme později zjistili. Průvodcem nám byla Tašiho sestra Cha Ming-ču, neboť Taši již před několika dny odjel na studijní pobyt do Mongolska.

Vesnice, ve které jsme bydleli

Hned za Si-ningem nastoupil do autobusu policista, všechny si pečlivě prohlédl, zejména nás, legitimoval Číňana a beze slova odešel. Oddechli jsme si. Cha-wan leží poměrně vysoko v horách, daleko od hlavních komunikací, proto vedla naše cesta nejprve do jiné, přístupnější vesnice, kde bydlí teta rodiny Cha, u které jsme se ubytovali, a která se o nás po celou dobu starala. Hned po příjezdu jsme dostali ohromný oběd, který, jak je zde zvykem, není možno za žádnou cenu sníst. Všechny chody přinesené na stůl byly výborné, něco bylo však přecejen nad naše síly, například veliké kusy studeného vařeného skopového s tukem bez čehokoliv dalšího. Další místní zvyk navíc hostiteli velí, aby všechny u stolu bez ustání pobízel k jídlu a pokud host už sám nic nejí, bere hostitel do ruky to nejlepší, co je na stole a strávníkovi to do ruky nacpe. Tím nejlepším je samozřejmě v očích venkovanů maso, takže nám nejčastěji do ruky putovalo právě ono skopové. Nabízení jídla teta neustále doprovázela výzvou „čch`-a!“ („jez!“), kterážto jídelní mantra se nám během následujících tří dnů měla stát noční můrou. Po obědě následovala ještě záplava výborných melounů, u kterých jsme se ale už tolik přemáhat nemuseli. Nešlo jinak, museli jsme to jít vyběhat, vyrazili jsme tedy na prochajdu mezi okolní políčka. Cestou jsme pomohli tetě nasbírat fazole, které nám slíbila k večeři a za účelem vyprázdnění přecpaných žaludků jsme vyběhli na nedaleký kopec, odkud byl krásný výhled do údolí. Večeře se odehrála v podobném duchu jako oběd, a tak jsme se museli do postelí odvalit.

Zatím s úsměvem, stůl se totiž ještě nenaplnil

Druhý den nás čekal nabitý program. Po snídani nás, tetu, Ming-ču a ještě tři další holky z vesnice naložil strýc na korbu džípu a vyrazili jsme do horské rezervace Pej-šan na piknik. Nacpaná bedna s jídlem dávala tušit, že ani venku nebudeme ušetřeni jídelních muk, navíc teta ještě cestou hbitě dokupovala další zásoby. Bylo to nevyhnutelné. Během jedné z nákupních zastávek kolem nás velmi pomalu projelo policejní auto. Cestou jsme si ujasnili, jaký mají místní lidé vztah k výletům do přírody. Vše se děje podle šablony „kam nevede silnice, tam se nepodíváme“ a mají to tak evidentně i hluční Číňané z výletních autobusů, které sem zhusta zajíždějí. Neustále obklopeni davem pořvávajících, pokuřujících, fotografujících a odpadky odhazujících čínských výletníků jsme si lehce otráveni prohlédli vodopád se sochou buddhy, vybetonovaný, zaručeně pravý vodopád s průzračným jezírkem (na druhé straně neskutečně zaneseným odpadky), ale už nic víc, neb ke všemu dalšímu silnice nevedla.

Krásné jezírko...

...se škraloupem

Sto metrů na každou stranu od silnice začínala krásná lesnatá horská krajina a my jsme jen litovali, že se nemůžeme zdejchnout. Okolní louky slibovaly příjemný piknik, jaké bylo však naše překvapení, když jsme s autem zastavili na snad nejhnusnějším místě, které zdejší rezervace nabízela. Byli jsme tam sice sami, ale v minulosti tu piknikoval snad celý Čching-chaj. Po trávě ani památky, na zemi jen ušlapaná hlína, kůra a bordel, sem tam křoví, kámen a bříza. Luxusní obídek…“čch`-a, čch`-a, čch`-a!“

Piknik na skládce

Jako další na programu byl místní buddhistický klášter Tchien-tchang s` (Nebeská síň). Před klášterem se mocně budovalo, stavěly se nové čhörteny (stupy), vše vypadalo velmi udržovaně. U hlavního vstupu ležel ohromný, zvláštně tvarovaný kámen. Cha Ming-ču nám vysvětlila, že to je kámen ve tvaru draka (jejich představivost bych chtěl mít), který přinesla voda a ta nádherná nová síň z překrásně vyřezávaných trámů, která se kousek nad námi staví, je chrám právě pro tento kámen. Hmm, miliony lidí v Číně po několika pohromách nemají střechu nad hlavou a tady se staví barák pro šutr… Klášter byl ale moc pěkný. Rozhodně jeden z nejhezčích cuglakhangů (hlavní shromažďovací chrám v buddhistických klášterech, kde se konají modlitby a obřady), který jsem kdy viděl. Měl mimořádnou atmosféru. Ve zvláštní budově byla umístěna více jak desetimetrová socha sedícího Congkhapy Lozang Dagpy, reformátora a zakladatele Gelugpy, žluté školy tibetského buddhismu. Stěny budovy zdobily krásné nástěnné malby. Moc pěkné!

Klášter Tchien-tchang s`

Hlavní síň kláštera

Sedící Congkhapa

Až jako poslední na pořadu dne bylo to, kvůli čemu jsme sem přijeli, totiž vlastní návštěva Cha-wanu. Na korbě džípu jsme si jízdu krkolomnou prašnou cestou velice užívali. Obyvatelé okolních vesniček se zvedali od své těžké práce na polích a zvědavě po nás pokukovali, vždycky ale vesele odpovídali na naše mávání. Je pravda, že sem asi příliš cizinců nepřijde. Rodina nás přijala velmi vřele, proběhlo předání dárků s českou tématikou a následovala opět výborná a opět bohatá večeře. Pobízení probíhalo taky, ale naštěstí ne tak intenzivně, navíc jsme již stačili odkoukat, jak přesvědčivě jídlo odmítat. Mávat rukama totiž nestačí. Je třeba nechat poloprázdnou misku, položit přes ní hůlky, vymlouvat se na plný žaludek a na výzvu „čch`-a“ odpovídat prostě „pu-čch`“, tedy něco jako „nebudu“ . Černé mraky slibovaly déšť, a tak jsme se po večeři společně vyfotili a vyrazili domů.

Tašiho rodný dům v Cha-wanu

Druhý den nás už čekala jen cesta zpět do Si-ningu. Protože se Vítek s Ondrou rozhodli ve vesnici zůstat ještě o dva dny déle, cestovali jsme v oslabení. Tentokrát nám cestou do autobusu nastoupili policajti dva. Ten první se nezajímal vůbec, jen se s námi kousek svezl. Ten druhý vypadal velmi odhodlaně a zle, ale nakonec si nás jen prohlédl a legitimoval pouze jednoho řadového umouněného Číňana. Zakázaný okres a lao-wajové se jim tu bez povšimnutí courají jako na tržišti!

Cestovní den jsme zakončili v neuvěřitelné frontě na vlakovém nádraží v Si-ningu. Chtěli jsme koupit lístky do Si-anu, kam máme v plánu odjíždět 23. srpna. Fronta se kroutila v několika smyčkách přes obrovské betonové prostranství před nádražím a stálo se tu pouze na kontrolu batohů rentgenem. Začalo pršet. Jelikož Číňané nějak od přírody neumí stát frontu, mají koridory nakreslené na zemi a navíc do těch méně poslušných a předbíhajících velmi ostře strkají četní policisté pendrekem. Kousek před koncem se před nás nacpali dva vykukové, tak jsem se na ně obořil. Evidentně je to překvapilo, a tak, aby mě utišili, mě pustili před sebe. Nastalý zmatek ale zpozoroval policista, předbíhače ukrutně seřval a vykázal na minimálně 300 m vzdálený konec fronty. Mě posléze velmi přívětivě upozornil, abych se zařadil a netvořil dvojstup. Lao-waj v Číně se má, kór když upustí slovo čínsky! Po této frontě jsme stáli ještě další frontu u okénka, kde se skoro vysmáli našim ISICům a místo lůžkáče nám prodali místa na sedadlech, neb ležení na ten termín už došlo. Dvanáct hodin v sedě, ale co, hlavně, že jedem!