Čhörten s modlitebními vlaječkami v jednom z klášterů

Nové fotky v galerii!

Předminulý víkend se nám o den prodloužil, neboť v Číně se slavil jeden z největších svátků – svátek Středu podzimu. Zatímco v Pekingu a po celé Číně se tedy všechno, co je schopno přijímat potravu, podle tradice nacpávalo měsíčními koláčky jüe-ping, my jsme se rozhodli vypadnout z města. Cílem byla severočínská Mekka buddhismu, oblast Wu-tchaj-šan, aneb pohoří Pěti teras. Týden před odjezdem jsme žili v domnění, že volno bude víkend plus pondělí, ovšem to by nebyla Čína, aby opět nepřekvapila. Naši oficiálové se usnesli, že mít volno v pondělí je nemorální, a tak ho šoupli na pátek. Škoda jen, že jsme se to dozvěděli ve čtvrtek ráno. Náš výlet se tak od začátku proměnil v exkluzivní „hurá“ akci. Chtěli jsme volný čas využít co možná nejvíce, a tak jsme se ještě ve čtvrtek po škole sbalili a odpoledne vyrazili bez lístků naslepo na nádraží. V tradičně brutální frontě na jízdenky jsem rozjímal o možnosti zanesení zákazu vytváření takových dlouhých front do Listiny základních práv a svobod, ale pak mi došlo, že jsem v Číně… Byli jsme ale trpěliví, a tak jsme se vítězně dostali až k okénku, kde nám paní řekla, že lístky nejsou. V poslední vteřině před tím, než nás nervózní dav odtlačil od okénka, pak paní jen tak mimochodem prohodila, ať to zkusíme u prvního okénka. Sice jsme příliš nechápali, jak by stejný dotaz směřovaný k jinému okénku mohl generovat volná místa ve vlaku, ale zkusili jsme to a dobře jsme udělali. Ve stejné chvíli, kdy Ondra vítězoslavně odcházel od okénka s lístky v ruce, naskočilo na světelné tabuli oznámení, že na Wu-tchaj-šan přibyla další místa. Asi připojili další vagón, doufal jsem jen, že to nebude uhlák. Na nástupišti jsme zjistili, že nás šoupli každého do jiného vagónu, ale vzhledem k tomu, že jsme zaplatili za lehátka, neměli jsme rozhodně v úmyslu noc prokecat, tak co. Ve vlaku proběhlo tradiční seznámení se sympatickými spolunocležníky. Pojedli jsme spolu něco instantních nudlí, přičemž se o mě jedna paní starala tak pozorně, že jsem až pojal podezření, že mě má za lehce dementního lao-waje, co si ani neumí zalít nudle horkou vodou. Před usnutím mě ještě stihli varovat, že v horách je zima, pak ale následovalo už jen hluboké kóma.

Tři ráno, drsné probuzení: „Wu-tchaj-šan taole!“, byli jsme na místě. Z vlaku jsem se vysoukal ještě v polospánku, ale ukrutná zima mě rychle probrala. Došel jsem k Ondrovi a společně jsme se jali navlékat na sebe všechno oblečení, které jsme měli. Moc toho bohužel nebylo. Hodný pan výpravčí nás po chvíli vyrazil z nádraží a na ulici se o nás spustila mela mezi taxikáři a řidičem soukromého autobusu. Museli jsme totiž ještě popojet přes hory do skutečného centra Wu-tchaj-šanu, neboť tohle bylo zatím jen městečko Ša-che, špinavá díra, která nabobtnala okolo fabrik a vlakového nádraží. Autobus vyhrál. Paní štiplístek nás stáhla o neuvěřitelných 20 kchuajů a ještě se jí zdálo vtipné, že se nám to nelíbí. Pravda, taxík by si řekl o 200. S hlavou na rachotícím okénku jsem opět padl za vlast. Štiplístek nás probudila před jakousi mýtnou branou, že prý máme zaplatit vstupné. Jistě, já zapomněl, jsme v Číně, jedeme do hor, tak se platí vstupné, normálka. Ve městečku nás autobus vyložil v uličce plné ušmudlaných hotýlků, a tak jsme se v jednom hned za směšný peníz ubytovali. Přemáhal jsem v sobě touhu ulehnout na pohodlně vypadající postel a za okolními krásami vyrazit až za pár hodin, bylo ale už po šesté hodině ranní, Ondra nedočkavě naléhal a nejlepší fotky se pořizují stejně brzy po ránu, tak jsem zmobilizoval síly a vykopal se ven. Při odchodu jsme požádali o klíče od pokoje, ale pan domácí jen zamával svým svazkem klíčů a řekl, že nám pak odemkne. Měli jsme tam oba pouze kartáček na zuby a spodní prádlo, takže jsme jen pokrčili rameny a vyrazili do chladného rána.

Kláštery v ranní mlze

Hned po prvních krocích jsme narazili na nepřítele číslo jedna – dostavil se hlad. Stočili jsme tedy své kroky nejdříve do blízké restaurace, kde nás oblažili nudlemi s místní specialitou – výbornými houbami tchai-mo. Houby mě tak nadchly, že jsem si od personálu nechal napsat jejich jméno, abych je mohl později pořídit. S plnými žaludky se to pak jinak štrádovalo. Bylo hodně brzy, nikde ani noha. Údolí sevřené mezi zelenými horami se probouzelo do ranního oparu a před námi se otevíraly krásné výhledy na okolní kopce a kláštery, kterých jsou tu desítky. Po chvíli jsme došli k prvnímu, před nímž zrovna mnišky smlouvaly o zeleninu.

Mnišky na nákupu

Mocně jsem si užíval toho, že okolo nejsou povykující a všude se fotografující Číňané. Klášter měl hezkou atmosféru, tak jsme ho důkladně prošmejdili. Jelikož jsme měli v úmyslu vyšplhat na nejbližší kopec a projít se po hřebeni, nechali jsme se jednou mniškou vypustit zadní branou kláštera přímo do svahu hory. Nějakou chvíli jsme bloudili, mimo jiné i přes kasárny, které bývaly domovem někdejší Maovy pravé ruky, Lin Piaa, ale nakonec jsme se na hřeben dostali. Zezdola to ani tak nevypadalo, ale vyškrábat se úplně nahoru byl docela fuška.

Ondra šplhající

Nikde žádné cesty, trasu jsme vymýšleli operativně za chůze, takže to nakonec spolklo i dost hodin. Výhled seshora za to ale stál. Mohli jsme krásně vidět, proč se tomu zde říká pohoří Pěti teras. Údolí s městečkem a hlavními velkými kláštery je obklopeno horskými hřbety, z nichž na každé světové straně vyrůstá jedna nápadně vyšší hora s plochým vrcholem, připomínajícím terasu. Jedna taková terasa je tam však ještě navíc, jmenuje se Čung-tchaj, Prostřední terasa. Na všech pěti vrcholech, v nadmořské výšce okolo 3000 metrů, sedí kláštery, které jsou častým cílem čínských turistů.

Klášter v údolí

V této výšce jsme měli údolí jako na dlani, mohli jsme si tedy jako na mapě naplánovat, kam se půjdeme po sestupu podívat a v hlavě se nám zrodil i plán na další den. Sestup bez cest byl ještě o něco nepříjemnější než výstup, ale do údolí jsme se dostali. Hned pod svahem jsme vzali útokem další klášter.

Rekonstruovaný starý klášter

Byl jistě starý několik staletí, ale procházel zrovna mocnou rekonstrukcí. Jediný mnich na dvoře nám s úsměvem odemkl bránu hlavní svatyně a nechal nás nakouknout. Všechno bylo nové, barevné, nablýskané, ale chyběla tomu atmosféra. V naprosté většině klášterů, které jsem v Číně navštívil, se něco opravovalo, upravovalo, nebo stavělo. Je jistě dobře, že se kláštery udržují, ale má to i svou stinnou stránku, kterou zřejmě vnímáme jen my. Kláštery při těchto úpravách přicházejí o své kouzlo. Zdi svatyní jsou vybíleny, hlavice sloupů natřeny zářivými barvami, sochy božstev vypadají mnohdy jako z pouti, dekoraci zajišťují plastové květiny, jednoduše ztrácí kouzlo. Pevně doufám, že to je jen přechodný stav, že v běhu doby i tato nově postavená místa získají svou duchovní patinu, barvy vyblednou, zdi se umouní, sochy stářím nabudou na vážnosti, místo prodchne kouř kadidla a umělé květiny někdo odnese. Snad.

Ve vesnici jsme si našli kamarádku

Cestou do města jsme se stavili ještě v jednom klášteře, který byl snad zcela nově postaven. Jeho barvy zářily už z dálky. Obývaly ho pouze mnišky, z nichž jedna nás pozvala do místnosti pro hosty a nalila nám horkou vodu. Chvilku s námi vesele švitořila, ale po chvíli jí došlo, že švitoří pouze ona a my jí moc nerozumíme, takže se vzdálila. Dopili jsme a vydali se do městečka. Cestou jsem na asfaltu narazil na nádherného malého pavouka, tak jsem si hned vzpomněl na bráchovu lásku ke všemu, co má minimálně šest nohou. Byla fuška donutit ho chvíli pózovat, ale nakonec se projevil jako zdatný model a pár fotek jsme pořídili.

Fešák

Na okraji města jsme zamířili k dalšímu klášteru, jednomu z největších v okolí. Patří škole Gelugpa, jedné ze škol tibetského buddhismu a na jeho rozvoji se významnou měrou podíleli i mandžuští císaři. Klášter vypadal zvenku impozantně. Jeho žluté střechy zářily do dálky a mohutné zdi dávaly tušit nemalou rozlohu komplexu. Po stavitelské, estetické a historické stránce se klášteru nedalo nic vytknout. Vše bylo hezky zachovalé, nově nenatřené a neopravené, shromažďovací sály a modlitebny dýchaly tou správnou atmosférou, ale už jsme nebyli sami v horách, a tak jsme se proplétali mezi davem uřvaných čínských turistů.

Útroby kláštera, jedna z mála fotek, na které nikdo není

Průvodkyně cestovních kanceláří podávaly svůj výklad prostřednictvím megafonů a ječely do nich, i když jejich skupiny stály v metrovém kruhu okolo nich. Místní mniši seděli na židlích a obrubnících a otráveně celý ten tyjátr pozorovali. Zajímalo by mě, co se jim při tom asi honilo hlavou. Najednou vzduch prořízl ostrý tón lastur a na prostranství před svatyní se začali mniši scházet. Divil jsem se, že by se v půl čtvrté odpoledne svolávali na modlitbu, ale opravdu. Záhy mi došlo proč. Mniši se usadili na svých místech, vzali si texty a začali ledabyle mumlat modlitby. Okna a dveře síně však zůstaly dokořán, aby se do nich mohli nahrnout Číňané a mačkat spouště. Bylo to divadlo pro turisty. V Indii se vždy vše odehrávalo za zavřenými dveřmi a dostat se přímo do obřadní síně bylo velmi nelehké, tady to vyřešili po svém. Zaprodali nauku a udělali z ní byznys. Asi nic moc pro karmu, řekl bych. Spíš ale osazenstvo kláštera nemělo na výběr. Dávno je jasné, že hlavním důvodem pro údržbu sakrálních staveb v Číně není ve většině případů šíření svatého učení, ale prosté rejžování peněz z cestovního ruchu. Jsem zvědav, do jakého stádia to bude muset dospět, aby Čína sáhla k nějakým demarketingovým opatřením. Zatím je hlavní, že je tuctový čínský turista spokojen a utrácí peníze. Kdybych byl ještě o trochu víc znechucený a měl stejný nedostatek úcty k jiné kultuře jako mají Číňané, tak bych si tam odplivl, takhle jsem jenom kvapně odešel.

Barevné střechy kláštera z lesklých tašek

Někde v tomto bodě jsem přestal vnímat počet klášterů, které jsme navštívili. Klášter střídal klášter, svatyně svatyni, pořvávající Číňané, všude nějaké vstupné, občas mi to přišlo jako přes kopírák. K večeru už jsme toho měli plné zuby a já s velkou úlevou zjistil, že i Ondrovi lezou čínské cestovky a jejich skupinky na nervy. Obavy z mé počínající mizantropie byly tedy naštěstí zbytečné.

Jedna velmi dobře zachovaná původní svatyně

Posledním úkolem toho dne bylo domluvit odvoz na zítřejší ráno. Mezi všemi těmi monastýry jsme totiž dokuli náš plán na další den. Chtěli jsme navštívit některé kláštery na oněch pěti terasách, ale jelikož jsme další den taky museli stihnout návrat do Ša-che na vlak a hřeben byl daleko, rozhodli jsme se, že se necháme přiblížit taxíkem. Hrou na chudé studenty se nám podařilo stlačit cenu na „pouhých“ 100 kchuajů, vyměnili jsme si s taxikářem čísla a domluvili se, že nás v půl páté ráno nabere, abychom byli nahoře s východem slunce. Den jsme uzavřeli opět nudlemi s výbornými houbami a v osm jsme ulehli, abychom byli druhý den v tak nekřesťanský čas vůbec schopni akce. Náš pan domácí nás ale ještě před spaním stačil znervóznit, když nám řekl, že další den večer do Ša-che nic nejede, a že se na vlak asi nedostaneme. Asi nám chtěl, dobrák stará, přivodit hezké sny.

Oba nastavené budíky bohužel zazvonily přesně. Čekajíc ve tmě mrazivého rána, zbožně jsem si přál, aby taxikář nepřijel, abych mohl zalézt ještě na pár hodin do pelechu, ale jako na potvoru jsme natrefili na spolehlivého chlapa. V serpentinách stoupajících do sedla se mi ještě podařilo usnout, ale cesta bohužel netrvala dlouho. Řidič nás vyložil na smluveném místě, ukázal nám směrem nahoru ke klášteru a kvapně zabouchl dveře vyhřátého taxíku. Vydali jsme se na cestu. Foukal silný vítr a tak muselo být okolo nuly. Taky máte občas nutkání proklínat se za své vlastní nápady? Sem tam okolo nás projelo auto s čínskými turisty, na východě už nebe oranžovělo a klášter v nedohlednu. Nakonec se ale na obzoru přecejen vyloupl, stál tam jako nedobytná pevnost.

Klášter na vrcholu těsně po rozbřesku

Postavil jsem stativ a jal se fotit hory v mlžném oparu a oranžové nebe, po pár fotkách mi však došla baterka. Vzdálil jsem se tedy k odložené brašně, abych baterku vyměnil, ale v ten moment pod stativem ujel svah a foťák se pod vahou předsádky poroučel z výšky přímo na čumák. Skoro jsem se ho bál zvednout a vyčíslit škody. Předsádka to odnesla naštěstí jen estetickou vadou na objímce, čočky zůstaly bez škrábnutí. Vyměnit baterku s totálně promrzlými prsty mi chvilku zabralo, takže jsem tak tak stihl dojít na hlavní klášterní terasu a vyfotit východ slunce. Romantika jak stehno, jen ti hulákající čínští hejsci…

Východ slunce nad Wu-tchaj-šanem

Dofoceno, uklizeno i vydali jsme se tedy směr další klášter. Cestou jsem žasl nad vybavením čínských trekařů, kterých tu bylo několik desítek. Měli výzbroj jako kdyby stoupali přinejmenším na Mont Blanc, přitom je zde čekaly pouze oblé hřebínky a travnaté loučky s vyšlapanými, dobře schůdnými cestičkami. Divil jsem se, že to nejdou ve skeletech. Byli jsme mezi nimi s Ondrou jako chudí příbuzní. Inu, outdoor v Číně frčí a je třeba jít s dobou. Nejvíce mě zaujaly jakési kolenní chrániče, které měla většina z nich natažené přes kalhoty. Buď má většina čínského národa vrozenou dispozici k artróze kolenního kloubu, nebo je to nějaký outdoorový módní výstřelek, který k nám nedorazil. Osobně se kloním spíše k té druhé variantě. Jediný efekt, který to evidentně mělo, byl, že nemohli pořádně ohnout nohu v koleni, a tak šli vše dvakrát tak dlouho co my.

Silnice vede až na nejvyšší terasu

S ušlou vzdáleností a utíkajícím časem nám začalo být jasné, že cíl, který jsme si pro ten den stanovili, totiž obejít celý hřeben a navštívit kláštery na terasách, je nad naše síly. Rozhodli jsme se tedy pro návštěvu posledního kláštera v sedle při cestě a potom sestoupit nějakým schůdným úbočím zpátky do města.

Zátiší kláštera s bagrem

Vstoupili jsme na dvůr malého kláštera kde bagr hlučně ukusoval hliněnou terásku. Příjemný stařík nám pokynul, abychom šli dovnitř, že je tam mistr. Ten nás za chvíli sám spatřil a pozval nás k sobě, kde nás pohostil měsíčními koláčky, výborným sladkým chlebem a horkou vodou. Lehce jsme pokonverzovali a na památku jsme mistrovi dali pohlednice z Ondrova rodného města, Rožnova pod Radhoštěm. Starý mnich nás vyprovodil až na cestu, kde jsme se rozloučili. Po více než hodinovém klesání jsme pak sestoupili do údolí. Cesta mezi políčky nám rychle utekla, a tak jsme za chvíli opět stáli na kraji města, kde jsme obhlédli ještě několik dalších klášterů.

Po vydatném obědě u pouličního stánku jsem už na další kláštery neměl ani pomyšlení, a protože do půl páté, kdy nám měl jet náš těžce vysmlouvaný autobus, bylo ještě daleko, našel jsem si stinné místo v parku a spočinul v horizontální poloze. Spánek jsem uvítal s otevřenou náručí a sladce si ho na čerstvém vzduchu užil. Za pár hodin mě probudila zima a pět minut nato dorazil i Ondra, který během mého lenošení fotil v jednom z klášterů mongolské nápisy na kamenných stélách. Spolu jsme se pak vydali ještě na poslední obchůzku mezi svatyně, kde si Ondra popovídal s jedním příjemným mongolským mnichem a cestou jsme nakoupili výborné makadamové ořechy a ještě lepší zvláštní hrozinky, či co to bylo.

Ondra v rozhovoru s mnichem

U našeho hotýlku jsme se naložili do autobusu, který tedy skutečně naštěstí jel. Dva Číňané v autobuse nás shledali zřejmě velice zajímavými a trvali na tom, že se s nimi musíme vyfotit. Ani nás to nepřekvapilo, nebylo to tady poprvé, co jsme se fotili coby cvičené opičky. Vystoupili jsme tedy z busu, kluci si s námi cvakli pár snímků a zase jsme nastoupili. Kolaborující řidič bez řečí počkal. Počkal i podruhé, to když chlapci zjistili, že fotky jaksi zbastlili a bylo tedy zapotřebí proceduru opakovat. Konečně jsme vyrazili a já opět upadl do kómatu.

Do Ša-che jsme tentokrát přijeli za světla, a až teprve tehdy jsem si uvědomil, jak strašlivá díra to je. Humus, špína, prach, špinavé restaurace pravidelně prokládané vykřičenými domy, šeď, polorozpadlé nebo polorozestavěné paneláky, neonové reklamy, odporný zápach. Jak tu může vůbec někdo žít? Vlak do Pekingu nám měl jet v jednu v noci, lístky jsme ale ještě neměli, byli jsme proto trochu nervózní. V čekárně jsme zjistili, že prodejní okénko se otevírá až 50 minut před odjezdem vlaku, takže si musíme počkat. Bylo půl osmé. Špinavá díra, bez lístku a bez jistoty zda vůbec nějaký bude. Ustlal jsem si před nádraží na obrubník, Ondra pospával v čekárně před okénkem, neboť už se v okolí pomalu začali houfovat lidé. V deset už jsem šel do čekárny i já, aby v tom Ondra nebyl sám a taky abych utekl před zimou. V půl dvanácté bylo už v čekárně značně našlapáno, hlavy nám padaly na všechny strany, zadek bolel od dlouhého sezení, a tak jsme se postavili před okénko. To spustilo vlnu dalších nedočkavců, kteří si přišli stoupnout za nás a atmosféra v čekárně zhoustla. Pan prodavač nás všechny nechal ještě vycukat, když okénko otevřel o dvacet minut později. Řekl bych, že ostatní museli taky slyšet tu ránu způsobenou šutrem padajícím z mého srdce, když se nám podařilo koupit lístky. Byly sice na tvrdá sedadla, ale sedm hodin se to přežije.

Pán sedící ve vlaku vedle mě byl omezený buran, protože se roztahoval přes třetinu mojí poloviny sedadla. Když ani druhá žádost o ohleduplnost nezabrala, začal jsem do něj při sebemenším pohybu schválně strkat, to by bylo aby se vyspal, když já spát díky němu nemohl. Zapálením si cigarety jakoby se už jen podepsal pod svou diagnózu absolutního tupce.

Když se za naším výletem zpětně ohlédnu, je až s podivem, jak nám to krásně všechno vyšlo. Mohli jsme zůstat kdekoliv trčet, protože to se bohužel v Číně běžně stává. Čína individuálním cestovatelům příliš nepřeje. Všechno je stavěno tak, aby pro turistu vše zařídily cestovky, které mají silnější páky na získávání potřebných formalit. Člověk si zde může naplánovat co chce, ale jakmile jednou nesežene lístek, přijdou všechny plány vniveč. Hodiny strávené v úmorných frontách jen proto, aby vám na jejich konci řekli nenáviděné slovíčko „mej-jou“, „nemáme“. Přes všechnu to nejistotu a občasné nepříjemnosti se nám ale výlet parádně vydařil a možná právě proto, že byl úplně naslepo, na něj budeme dlouho vzpomínat. Jen ty kláštery mi asi stačily na hodně dlouho dopředu.