Nejsme spolu vlastně ani tak moc dlouho, teď jsou to právě čtyři roky, ale když se na tenhle klip tak dívám, mám pocit, že už je to půl života… Bandmates rulez!

Lykke Til – „Monotón“

Strašák blížící se zkoušky způsobil, že mi rozhodování trvalo drobet déle. Smysl pro povinnost a studijní odpovědnost (kecy) mě kotvily k domovu a stolu plnému knih více než obvykle, leč zlomil jsem to, carpe diem!

Sobota odpoledne, v práci padla, zamykám krám a vyrážím směr Holešovice. Na vlakovém nádraží se rozrůstám o Kačku, které sluneční svit také nedovoluje otravovat se učením, a společně nasedáme do vlaku směr Ústí. Cíl dnešní cesty – jazzový koncert ve východoněmeckých Drážďanech.

S obligátním zpožděním vlaků EC dorážíme do Aussigu, kde už na nás čeká hrdliččí pár Rush a Klárka s přistaveným vozem. Tankování, trocha deště, nová dálnice – brázdíme schengenský prostor. Předměstí Drážďan připomíná sídliště průměrného českého maloměsta, ale v centru okolo Labe už je to lepší. Společná historie je znát. Na několikrát parkujeme a vyrážíme na prochajdu do historického centra. To, co se spojencům nepodařilo na konci 2. světové války sestřelit, dává tušit bývalou nádheru města. Toulky mezi historickými budovami si krátíme hrou „Kdo uvidí pěknou holku (Němku), vyhrává“. S blížící se devátou hodinou se pomalu přesunujeme ke klubu, kde má proběhnout koncert česko-německé jazzové bandy a zároveň ukončujeme hru s nerozhodným výsledkem pro nedostatek soutěžního materiálu.

V klubu platíme studentské vstupné 7€ a usedáme v očekávání příštích hudebních zážitků. Prvotní zděšení, které v nás vyvolal klavírista konstatováním „čekejte intelektuální muziku“, se nakonec rozplynulo v přívalu libých tónů s nástroji se mazlících hudebníků. Sem tam se některý z nástrojů vydal na zběsilý výlet kamsi, kam srdce standardního folkaře nevidí, ale ostatní ho vždy po čase stáhli zpět do srozumitelnějších vod. Celek se tak nikdy nerozpadl do námi obávaného intelektuálního freejazu a výsledek byl velmi příjemný a melodický. Moc jsme si to užívali zvláště po první třetině koncertu, kdy se basákovi konečně podařilo rozběhnout i druhou půlku PéÁčka. Třešinkou na dortu bylo pak zjištění, že přítel famózní zpěvačky je naším spolužákem z nižšího ročníku a basák dráždí kontrabas také ve skupině Bran, které jsme nedávno dělali předkapelu. Koncert skončil, mezikapelního rektálního alpinismu již bylo dosti, a tak jsme se rozjeli zpět domů, do vlasti.

V Ústí jsme své kroky ale nejprve stočili do lesů a na pár chvil se všichni usadili na vyhlídce vysoko nad městem. Bylo po půlnoci, krásně jasno, pod námi zářilo město, nad námi hvězdy. Vzácná chvíle, která zůstává v paměti dlouho, zvláště je-li sdílena se vzácnými lidmi.

Doma proběhly flambované palačinky, muzika, víno a následoval sladký spánek po skvěle stráveném dni. Ráno společná snídaně a cesta zpět do Prahy. Tečkou za celým výletem byla neplánovaná návštěva parádního vystoupení bigbandu J. J. Band na Pražském hradě.

I kdyby mě měli od zkoušek vyrazit…tohle za to stálo! Díky vy tři!