S vypetim vsech sil jsem dovalil prvni davku fotek a napsal popisky, abyste se neztratili, moji mili. Takze kdo nema zrovna co delat, sup do galerie, je tam toho fura! Musim se jen omluvit za chybejici interpunkci, bo tutajncty klavesnice nabodenicky nevladnou. Snad se budou fotky libit…

Jezero Čching-chaj je slané bezodtoké jezero nacházející se přes sto kilometrů západně od Si-ningu v provincii Čching-chaj. Leží v nadmořské výšce 3200 metrů v oblasti, která historicky náleží k tibetské oblasti Amdo. U jezera byly po staletí usídleny mongolské kmeny, zejména Chošúdi, kteří měli v Tibetu mocný vliv a po několik desetiletí ho dokonce jako jeho vládci spravovali. Tato oblast má proto v tibetské historii mimořádný význam.

In the middle of nowhere

Několikrát jsme se snažili zjistit, co a kdy k jezeru jede a jak se dostat zpět, neboť jsme výlet chtěli podniknout v jednom dni. Naprostá většina dotázaných nás od toho buď zrazovala, protože se prý zpět dostaneme jen stěží, nebo nás směrovala k místním cestovním agenturám, které jednodenní výlety do oblasti pořádají. Volba byla jasná – cestovka ani náhodou, takže pojedeme na vlastní pěst a uvidíme, jak to dopadne.

Brzy ráno jsme se dostavili na stanoviště dálkových autobusů a koupili lístky na nejbližší spoj ve směru Tu-lan. Naším cílem bylo zapadlé prašné městečko Chej-ma-che, podle mapy co by kamenem dohodil od břehu jezera, ale od Si-ningu vzdálené skoro 200 km. Řidič poměrně luxusního autobusu nám oznámil, že nás čekají minimálně čtyři hodiny jízdy a abychom se nenudili, pustil nám na obrazovce něco asijské kinematografie. Na nudu jsme šli ale vlastním receptem – zaspali jsme to. Probudili jsme se až na silnici lemující jezerní břeh. Tyrkysově modrá vodní plocha připomínala moře, na druhý konec jsme nedohlédli. Míjeli jsme nomádské stany rozeseté na ohromné travnaté pláni, do které je jezero zasazeno, na obzoru vystupovaly horské hřebeny. Trávu spásala stáda jaků, ovcí a koz. Idylka po tibetsku.

Chej-ma-che, čínský divoký západ

Chej-ma-che bylo zapadlejší a prašnější, než jsme si představovali. Byly to v podstatě jen dvě řady nízkých domků lemující silným větrem neustále sužovanou silnici směřující do nitra Tibetské náhorní plošiny. Holky zapadly do jedné z mnoha restaurací a já šel lovit fotky. Poobědváno a nafoceno, vydali jsme se tedy společně k jezeru. Zdejší ohromný prostor ale vzdálenost značně zkresluje, ke břehu to byl tak nečekaně ještě pořádný kus cesty. Neskutečný nepořádek po cestě i kolem břehu už nás nepřekvapil, v Číně to tak prostě bohužel je. Zde to bylo ale ještě navíc umocněno obětinami, které Tibeťané, ale i běžní turisté do větru za křiku modliteb vyhazují. Všude se tak, kromě plastových lahví a různých obalů, válely malé barevné papírové vlaječky lungta (tibetsky „větrný kůň“, tradiční tibetská obětina, v podstatě papírová obdoba modlitebních vlaječek lungta, na kterých jsou natisknuty modlitby a obrázek okřídleného koníka nebo různých božstev), jejichž rozhazováním se symbolicky uvádějí do chodu modlitby na nich napsané.

Na břehu jezera, trochu smutek...

Pohled z dálky na jezero byl skutečně daleko hezčí, než detail s odpadky. Společnými silami jsme na břehu postavili malý kamenný čhörten (stupu) a vydali se na cestu zpět do městečka. Byl před námi totiž ještě největší otazník dne, zda se nám vůbec podaří dopravit se do večera zpět do Si-ningu.

Zeď kamenů s vytesanými modlitbami

Ani jsme nestačili začít panikařit, když nám po chvilce stání na okraji silnice zastavil plně obsazený autobus. Řidič i štiplístek (osoba, která v čínských dopravních prostředcích prodává jízdenky) nás velmi ochotně naložili, a tak jsme si mohli oddechnout. Nepříjemnou situaci s plně obsazenými sedadly vyřešil štiplístek zcela čínským způsobem, totiž vyhodil z nich malé tibetské kluky, posadil je na dřevěná štokrlata do uličky a nám poručil zaujmout jejich místa.. Říkali jsme mu rázně, ať to nedělá, ale nedal si říct. Kluci sice nehnuli brvou, ale asi ani nechci vědět, co si o nás mysleli.

Každá ovce byla minimálně jednou řádně protroubena

Jízda byla pekelná. Usměvavý a příjemný řidič troubil i na zcela prázdné silnici, předjížděl do zatáčky a tam, kde byly dva protisměrné pruhy, bez okolků vytvářel třetí až čtvrtý. Seděl jsem úplně vepředu, a tak mi časté pohledy na v protisměru blížící se kamiony nedovolily usnout. Maximální povolenou rychlost jistě zhusta překračoval, ale ručička tachometru se po celou dobu jízdy nehnula z nuly. Cestu zpět jsme tak zvládli daleko rychleji, než cestu tam, jsem ale bohatší o pár šedivých vlasů.

Výlet k jezeru Čching-chaj hodnotím jako dosud nejvypečenější podnik našeho pobytu v Číně. Bylo to naslepo, bez plánů, bez jistoty, prostě tak, jak to mám rád. V žilách se mi opět rozproudila cestovatelská krev a v hlavě mi hlodají nové plány, o kterých jsem dosud radši nepřemýšlel. Kolik asi stojí lístek na vlak do Lhasy? A potřebuju vůbec povolení…?

Jak bylo už několik měsíců v plánu, vydali jsme se v pondělí 18.8. do vesnice Cha-wan, odkud pochází náš spolužák Cha Ming-cung, tibetským jménem Taši. Přestože to naení na čínské poměry nikterak daleko, čekaly nás čtyři hodiny jízdy v přeplněném (jak jinak) autobuse. Vesnici Cha-wan obývají v naprosté většině příslušníci monguorské menšiny (Tchu-cu), ke kterým patří i Taši a jeho rodina, která nás k návštěvě pozvala. Vesnice navíc leží v zakázaném okrese Chu-ču (provincie Kan-su), kam cizinci nesmějí, takže výlet sliboval i mnohá byrokratická dobrodružství. Tyto zákazy se tu ale příliš vážně neberou, jak jsme později zjistili. Průvodcem nám byla Tašiho sestra Cha Ming-ču, neboť Taši již před několika dny odjel na studijní pobyt do Mongolska.

Vesnice, ve které jsme bydleli

Hned za Si-ningem nastoupil do autobusu policista, všechny si pečlivě prohlédl, zejména nás, legitimoval Číňana a beze slova odešel. Oddechli jsme si. Cha-wan leží poměrně vysoko v horách, daleko od hlavních komunikací, proto vedla naše cesta nejprve do jiné, přístupnější vesnice, kde bydlí teta rodiny Cha, u které jsme se ubytovali, a která se o nás po celou dobu starala. Hned po příjezdu jsme dostali ohromný oběd, který, jak je zde zvykem, není možno za žádnou cenu sníst. Všechny chody přinesené na stůl byly výborné, něco bylo však přecejen nad naše síly, například veliké kusy studeného vařeného skopového s tukem bez čehokoliv dalšího. Další místní zvyk navíc hostiteli velí, aby všechny u stolu bez ustání pobízel k jídlu a pokud host už sám nic nejí, bere hostitel do ruky to nejlepší, co je na stole a strávníkovi to do ruky nacpe. Tím nejlepším je samozřejmě v očích venkovanů maso, takže nám nejčastěji do ruky putovalo právě ono skopové. Nabízení jídla teta neustále doprovázela výzvou „čch`-a!“ („jez!“), kterážto jídelní mantra se nám během následujících tří dnů měla stát noční můrou. Po obědě následovala ještě záplava výborných melounů, u kterých jsme se ale už tolik přemáhat nemuseli. Nešlo jinak, museli jsme to jít vyběhat, vyrazili jsme tedy na prochajdu mezi okolní políčka. Cestou jsme pomohli tetě nasbírat fazole, které nám slíbila k večeři a za účelem vyprázdnění přecpaných žaludků jsme vyběhli na nedaleký kopec, odkud byl krásný výhled do údolí. Večeře se odehrála v podobném duchu jako oběd, a tak jsme se museli do postelí odvalit.

Zatím s úsměvem, stůl se totiž ještě nenaplnil

Druhý den nás čekal nabitý program. Po snídani nás, tetu, Ming-ču a ještě tři další holky z vesnice naložil strýc na korbu džípu a vyrazili jsme do horské rezervace Pej-šan na piknik. Nacpaná bedna s jídlem dávala tušit, že ani venku nebudeme ušetřeni jídelních muk, navíc teta ještě cestou hbitě dokupovala další zásoby. Bylo to nevyhnutelné. Během jedné z nákupních zastávek kolem nás velmi pomalu projelo policejní auto. Cestou jsme si ujasnili, jaký mají místní lidé vztah k výletům do přírody. Vše se děje podle šablony „kam nevede silnice, tam se nepodíváme“ a mají to tak evidentně i hluční Číňané z výletních autobusů, které sem zhusta zajíždějí. Neustále obklopeni davem pořvávajících, pokuřujících, fotografujících a odpadky odhazujících čínských výletníků jsme si lehce otráveni prohlédli vodopád se sochou buddhy, vybetonovaný, zaručeně pravý vodopád s průzračným jezírkem (na druhé straně neskutečně zaneseným odpadky), ale už nic víc, neb ke všemu dalšímu silnice nevedla.

Krásné jezírko...

...se škraloupem

Sto metrů na každou stranu od silnice začínala krásná lesnatá horská krajina a my jsme jen litovali, že se nemůžeme zdejchnout. Okolní louky slibovaly příjemný piknik, jaké bylo však naše překvapení, když jsme s autem zastavili na snad nejhnusnějším místě, které zdejší rezervace nabízela. Byli jsme tam sice sami, ale v minulosti tu piknikoval snad celý Čching-chaj. Po trávě ani památky, na zemi jen ušlapaná hlína, kůra a bordel, sem tam křoví, kámen a bříza. Luxusní obídek…“čch`-a, čch`-a, čch`-a!“

Piknik na skládce

Jako další na programu byl místní buddhistický klášter Tchien-tchang s` (Nebeská síň). Před klášterem se mocně budovalo, stavěly se nové čhörteny (stupy), vše vypadalo velmi udržovaně. U hlavního vstupu ležel ohromný, zvláštně tvarovaný kámen. Cha Ming-ču nám vysvětlila, že to je kámen ve tvaru draka (jejich představivost bych chtěl mít), který přinesla voda a ta nádherná nová síň z překrásně vyřezávaných trámů, která se kousek nad námi staví, je chrám právě pro tento kámen. Hmm, miliony lidí v Číně po několika pohromách nemají střechu nad hlavou a tady se staví barák pro šutr… Klášter byl ale moc pěkný. Rozhodně jeden z nejhezčích cuglakhangů (hlavní shromažďovací chrám v buddhistických klášterech, kde se konají modlitby a obřady), který jsem kdy viděl. Měl mimořádnou atmosféru. Ve zvláštní budově byla umístěna více jak desetimetrová socha sedícího Congkhapy Lozang Dagpy, reformátora a zakladatele Gelugpy, žluté školy tibetského buddhismu. Stěny budovy zdobily krásné nástěnné malby. Moc pěkné!

Klášter Tchien-tchang s`

Hlavní síň kláštera

Sedící Congkhapa

Až jako poslední na pořadu dne bylo to, kvůli čemu jsme sem přijeli, totiž vlastní návštěva Cha-wanu. Na korbě džípu jsme si jízdu krkolomnou prašnou cestou velice užívali. Obyvatelé okolních vesniček se zvedali od své těžké práce na polích a zvědavě po nás pokukovali, vždycky ale vesele odpovídali na naše mávání. Je pravda, že sem asi příliš cizinců nepřijde. Rodina nás přijala velmi vřele, proběhlo předání dárků s českou tématikou a následovala opět výborná a opět bohatá večeře. Pobízení probíhalo taky, ale naštěstí ne tak intenzivně, navíc jsme již stačili odkoukat, jak přesvědčivě jídlo odmítat. Mávat rukama totiž nestačí. Je třeba nechat poloprázdnou misku, položit přes ní hůlky, vymlouvat se na plný žaludek a na výzvu „čch`-a“ odpovídat prostě „pu-čch`“, tedy něco jako „nebudu“ . Černé mraky slibovaly déšť, a tak jsme se po večeři společně vyfotili a vyrazili domů.

Tašiho rodný dům v Cha-wanu

Druhý den nás už čekala jen cesta zpět do Si-ningu. Protože se Vítek s Ondrou rozhodli ve vesnici zůstat ještě o dva dny déle, cestovali jsme v oslabení. Tentokrát nám cestou do autobusu nastoupili policajti dva. Ten první se nezajímal vůbec, jen se s námi kousek svezl. Ten druhý vypadal velmi odhodlaně a zle, ale nakonec si nás jen prohlédl a legitimoval pouze jednoho řadového umouněného Číňana. Zakázaný okres a lao-wajové se jim tu bez povšimnutí courají jako na tržišti!

Cestovní den jsme zakončili v neuvěřitelné frontě na vlakovém nádraží v Si-ningu. Chtěli jsme koupit lístky do Si-anu, kam máme v plánu odjíždět 23. srpna. Fronta se kroutila v několika smyčkách přes obrovské betonové prostranství před nádražím a stálo se tu pouze na kontrolu batohů rentgenem. Začalo pršet. Jelikož Číňané nějak od přírody neumí stát frontu, mají koridory nakreslené na zemi a navíc do těch méně poslušných a předbíhajících velmi ostře strkají četní policisté pendrekem. Kousek před koncem se před nás nacpali dva vykukové, tak jsem se na ně obořil. Evidentně je to překvapilo, a tak, aby mě utišili, mě pustili před sebe. Nastalý zmatek ale zpozoroval policista, předbíhače ukrutně seřval a vykázal na minimálně 300 m vzdálený konec fronty. Mě posléze velmi přívětivě upozornil, abych se zařadil a netvořil dvojstup. Lao-waj v Číně se má, kór když upustí slovo čínsky! Po této frontě jsme stáli ještě další frontu u okénka, kde se skoro vysmáli našim ISICům a místo lůžkáče nám prodali místa na sedadlech, neb ležení na ten termín už došlo. Dvanáct hodin v sedě, ale co, hlavně, že jedem!

Tak se mi to konečně podařilo a doplnil jsem první týden našeho cestování po Číně. S internetem a hlavně s časem u počítače to tu není uplně jednoduché, takže se tímto všem, kdo sem zatím chodili marně, chodil-li sem vůbec někdo, omlouvám. Až pořeším i přístup na FTP, doplním do článků fotky a zaplním fotogalerii. Takže takhle se tady máme…

(čtěte odspodu)

V sobotu 16.8. jsme se poprvé vydali za město. Naším cílem byl buddhistický klášter Kumbum (čínsky Tcha-er s`), jeden ze šesti největších klášterů školy Gelugpa, v současnosti nejpočetnější linie tibetského buddhismu, ke které patří i dalajlamové a pančenlamové.

Křemílek před hlavním shromažďovacím sálem kláštera Kumbum

Hledání místa, ze kterého odjíždí minibusy směr klášter nebylo z nejlehčích. Rough Guides sice udával přesné místo, ale vzhledem ke značné vousatosti tohoto průvodce bylo jasné, že s tím bude problém. Taxikář sice dělal, že ví, ale odvezl nás úplně jinam a tam se nás snažil nacpat do jiného taxíku, jen aby z toho byly provize. Tehdy se mi naskytla historicky první příležitost pohádat se s někým čínsky, konkrétně se třemi taxikáři najednou. Vyvázli jsme vítězně. Odvezl nás nakonec kam jsme chtěli (co na tom, že tam odtud nic nejelo) a ještě jsem mu demonstrativně zaplatil méně než bylo na taxametru, neb my jsme se o kilometry navíc neprosili. V duchu jsem se bil do prsou. Na skutečné místo odjezdu busů jsme se s pomocí místních dostali městskou velmi hromadnou dopravu. Shodou okolností byla zastávka jen pár metrů od místa, kam nás prve zavezl vydřiduch taxikář, ale to jsme tehdy nevěděli (taxikáři bezpochyby ano). V autobuse se Vítek dal do řeči s mnichem tibetským jménem Čchu-džch (fonetický přepis výslovnosti amdoské tibetštiny), který se vracel z města do kláštera, díky čemuž se nám naskytla úžasná příležitost vidět klášter tak, jak ho ostatní turisté nevidí. Kumbum je dosti vytížené místo a denně ho zavalují stovky hlučných a k tradicím neuctivých čínských turistů, byli jsme proto za tuto příležitost velmi vděční.

S Čchu-džchem na cestě klášterem k jeho obydlí

Čchu-džch, podle zlaté části roucha zřejmě lama vyššího postavení, nás pozval do svého mnišského obydlí v zadní části kláštera, kde nás pohostil čajem, melounem a campou. Campa je mouka z praženého ječmene, která po staletí Tibeťanům poskytuje potřebné živiny a pro mnohé rodiny je v podstatě jediným pokrmem, který si mohou dovolit. Zcela tradiční je v tibetských klášterech. Tato mouka se smíchá s tibetským máslovým čajem (černý čaj horší kvality, jačí máslo, sůl, někdy jedlá soda) a v podobě uhnětených kuliček se slaná nebo sladká konzumuje. Každý jsme tedy od lamy dostali do ruky velikou kouli takto uhnětené sladké campy a za neustálého žmoulání jsme ji po kouskách spořádali. Člověk si musí trochu zvyknout na charakteristickou vůni jačích mléčných produktů, ale jinak je to velmi dobré a obrovsky výživné.

Kačka žmoulá campu

Více než hodinu s námi mnich seděl a velmi přátelsky si s námi povídal. Při loučení nám dal každému jedno DVD s jeho vlastní muzikou, což nám všem vyrazilo dech. Když viděl naše udivené obličeje, lehce poodhrnul závěs v okně a mně spadla čelist. V místnosti bylo kompletní domácí nahrávací studio – počítač s externí zvukovkou, mix, studiové reproduktory a několik nástrojů včetně kláves, kytar, louten a fléten. Při nahrávání a mixu pracoval s Nuendem a jako sekvencer používal Fruity Loops. Komentoval to pouze slovy: „Wo chen si-chuan jin-jüe!“, „Mám moc rád muziku!“. Inu, i lamové mají své koníčky, ale v mnišské cele bych tohle věru nečekal!

Tradiční skromné vybavení mnišské cely

Jelikož bylo už pozdě, obhlédli jsme zbytek kláštera, který prochází mocnou renovací, zašli se ještě jednou rozloučit s Čchu-džchem a uháněli na autobus. Pod klášterem jsme se snažili domluvit odvoz taxíkem, ale taxikáři opět vymýšleli nepravosti, tak jsme je poslali k šípku a doběhli na autobus, kterým jsme se dostali zpět do Si-ningu.

Taxíky jsou v Číně na naše poměry velmi levným způsobem dopravy a jsou skvělým pomocníkem, pokud člověk neví kudy kam nebo spěchá. Jezdí se za jednotnou taxu (v Si-ningu 6 juanů, cca 12 Kč; v Pekingu 10 juanů, cca 20 Kč), a pokud je ujetá vzdálenost do tří kilometrů, nic víc se neplatí. Každý další kilometr navíc pak stojí cca 2,50 Kč. Hodinu jedoucí autobus ze Si-ningu do Kumbumu stojí cca 11 korun na osobu, zatímco rychlejší a pohodlnější taxík asi 20 korun na osobu. Dnešek ale některé z nás významně poučil o tom, že vozit si pořád hýždě v taxíku vede jen k tomu, že člověk nikdy nepotká zajímavé lidi. V autobuse kouřící Číňané jsou ale opravdu otravní.

Už za tmy jsme dorazili na trh s jídlem, jehož návštěva byla skvělou tečkou za parádně stráveným dnem. Po stranách uličky šlehaly plameny z woků, stoupala pára, všude se něco smažilo, vařilo a škvířilo, lidi se tlačili, hulákali přes sebe a jedli. V ohromných pánvích se připravovalo všechno od hovězího přes mořskou verbež až po šneky a obří živé larvy. S Vítkem jsme se hecli, že než odsud odjedeme, larvy určitě zkusíme. Jsem zvědav! Perfektně jsme se najedli skopovou klobásou, hovězími špízky, zeleninovými taštičkami, mrkvovou rýží a smaženými chilli bramborami a spokojeni odešli do hostelu. Poprvé jsem si připadal skutečně jako v Asii.

Na trhu s jídlem

Následujících několik dní trávíme seznamováním se s městem a poletováním po místních pamětihodnostech, zejména klášterech, kde ve vykuřovadlech obětujeme vonné tyčinky za všechny naše známé a milované.

Kouřové oběti v taoistickém klášteře Pej-šan-s`

U svatyně vysoko nad městem

Jestli nás v Pekingu lidi okukovali, tak tady po nás doslova čumí. Především blonďatá Irča občas způsobuje dopravní zácpy. Když jsme na centrálním náměstí čekali na Tašiho vedle početné skupiny muzikantů hrajících na er-chu (tradiční smyčcový nástroj se dvěma strunami), stačilo abychom začali psát mailovou adresu na kousek papírku, a naprostá většina lidí, kteří dosud poslouchali muzikanty, se zvědavě přesunula k nám, utvořila okolo nás kroužek a bez rozpaků nám civěla přes rameno. Za chvíli jich bylo okolo padesáti a počet neustále narůstal. Nakonec jsme si museli prorazit cestu o pár metrů dál, abychom vůbec mohli dokončit, co jsme začali. Kroužek zvědavců se ale začal utvářet nanovo. Vysvobodil nás až Taši svým příchodem. Napadlo nás, že kdybychom se takto přesunuli čtyřikrát na přesné místo, mohli bychom vytvořit olympijské kruhy z lidských těl, protože zvědavci vždy na původním místě nějaký čas po našem přesunu zůstali, zatímco my už jsme lákali o kus dál další těla.

Hlouček zvědavců okolo nás

S Tašim, jeho otcem a sestrou jsme pak zašli na ohromný oběd. Nechtěli jsme dopustit další zaplétání do povinně recipročních vztahů, a tak jsme se jali platit. Ondra to však málem odnesl roztrženým tričkem, když ho Taši s tátou nevybíravě táhli ode dveří. Snažil se sice bránit, ale neměl šanci. Opět jsme tedy podlehli. Takovéto hádky jsou zde při placení evidentně běžnou záležitostí. V Číně je totiž věcí cti, pohostit hosta tak, aby měl všeho nadbytek a samozřejmostí je, za něj zaplatit. Zní to možná divně, ale smiřujeme se s tím jen velmi neradi. Z našeho pohledu je tu jídlo velmi levné, bohatý oběd pro pět lidí tu člověk pořídí za cca 100 Kč, ale pro místní je to přecejen investice. Dělat se s tím ale nedá vůbec nic. Snad se od nás nechají také pozvat, dokud jsme tady.

S Tašiho rodinou na obědě

Navštěvujeme také fungl nové muzeum tradiční tibetské medicíny, které sídlí v ohromné okázalé budově postavené v modernistickém tibetském stylu. Vevnitř toho však zas tolik zajímavého není, snad až na vzorky všech ingrediencí, které tibetská medicína po staletí používá a nejdelší thangky (malba buddhistických postav a motivů nejčastěji na hedvábí) na světě měřící 618 metrů. Zobrazuje v podstatě celou legendární i historicky doloženou historii Tibetu, astrologické a lékařské nákresy a diagramy a naprostou většinu nejdůležitějších postav tibetského buddhismu, včetně všech pančenlamů a dalajlamů. Chybí zde jen ukradený současný jedenáctý pančenlama Gendün Čhökji Ňima se svým čínským falešným soudruhem a samozřejmě zlobivý čtrnáctý dalajlama. Jsem zvědav, jak to Číňané vyřeší, až si najdou svého „pravého“ patnáctého a po čtrnáctém tam budou mít díru.

Muzeum tibetské medicíny...kdepak jsem ten design jen viděl

618 metrová thangka na křivolaké zdi

Ve vlaku nic nestalo, všechno örömy, a tak po více jak pětadvaceti hodinách jízdy vystupujeme v Si-ningu, kde na nás už čeká Cha Ming-ču, sestra našeho spolužáka Cha Ming-cunga (Tašiho). Jejich rodina monguorské národnosti žije ve vesnici několik hodin jízdy busem. Jsme do vesnice pozvaní, takže tam za pár dní pojedeme. Nejprve je ale na řadě Si-ning.

Výhled z guesthousu na Si-ning a blízké kopce

Po troše zmatků se dopravujeme do parádního, fungl nového hostelu a po chvíli odpočinku vyrážíme do nedaleké restaurace na večeři. Společnost nám dělá Tibeťanka Lhamo a vybírá za nás ingredience, neboť si dáváme chuo-kuo (hotpot). To vám postaví doprostřed stolu na hořák hrnec s polévkou, většinou velmi ostrou, kolem rozestaví misky se syrovými surovinami jako jsou houby, různá zelenina, těstovinové nudle, maso atd. a pak už si každý do vroucí polévky hází co chce. S velkou výhodou se nají ten, komu nečiní problém manipulace s hůlkami, neboť si s jejich pomocí musí uvařené suroviny opět vylovit. Hůře už jsou na tom zarytí vidličkáři a nožaři, jako jsme my. To si pak člověk začne vážit každého sousta, které do pusy v hůlkách dopraví. Dobrým zvykem je zde pokrývání stolu tenkým igelitem.Vědí proč.

Na večeři s Tibeťankou Lhamo

Ač čínský úřední šiml vyhazoval jak divej, přece se nám to podařilo, jsme v Číně! Účastníky zájezdu jsou: Katka P., Katka T., Irena, Vítek, Ondra a já. V pondělí 11.8. jsme přiletěli do Pekingu na obrovské, moderní, ale překvapivě skoro prázdné letiště, kde nás vyzvedla Katky P. známá, Číňanka, s kolegy z práce.

S paní Kao a jejím kolegou na večeři

Zařídili nám úplně všechno – hotel, lístky na vlak, nákup a úschovu pro cestování nepotřebných věcí. Pravidelně nás v hotelu vyzvedávali a vozili po Pekingu v taxíku na Tchien-an-men, na večeři a všechno s neuvěřitelnou samozřejmostí platili. Ač nechtíc, do typicky čínského systému kuang-si (rádobypřátelské vztahy předpokládající následnou reciprocitu) jsme se tak zapletli dřív, než jsme se stačili rozkoukat. Příliš příjemná věc to pro našince není, neumí-li toho řádně využít.

Křemílek na audienci u Velkého kormidelníka na náměstí Tchien-an-men

Olympijský Peking je čistý, upravený, spořádaný a přátelský. Na našich průvodcích i ostatních Pekiňácích bylo vidět, jak jsou na olympiádu ve svém městě hrdí. Jedno kýčovité provedení olympijských symbolů na ulici střídalo druhé a Číňani se před nimi houfně fotografovali. V ohromné frontě před mauzoleem Velkého kormidelníka Mao Ce-tunga poskakovali malí Číňánci počmáraní čínskými vlajkami a olympijskými kruhy, za ušima a v copech měli zapíchnutá barevná mávátka.

Bubáci o důkladných osobních prohlídkách na každém kroku, vypouštění českými médii, se nakonec ukázali jako bezzubí. Několika kontrolami jsme sice prošli, např. v podchodu pod Tchien-an-menem, ale vše proběhlo velmi rychle, povrchně a s úsměvy na obou stranách. Snad jedinou skutečně nepříjemnou věcí byl všudypřítomný smog a dusné vedro, které se olympijským plánovačům rozehnat nepodařilo. Několikrát i zapršelo, takže ani střílení dusičnanu stříbrného do mraků z vojenských střelnic v Čching-chaji nesplnilo svůj účel. Asi i soudruzi z ČLR stříleli za války do vzduchu.

Druhý den ráno jsme se šli ještě projít do nedalekých chu-tchungů, starých, lehce smrdutých, leč kouzelných úzkých uliček z původní zástavby, která v dnešní době bohužel velmi rychle ustupuje moderním výškovým budovám a obchodním centrům. Čína touží po pokroku a nezastaví se před ničím. Naoko oprašuje dříve zavrhované tradice, jako např. Konfuciův kult, zároveň však zevnitř stravuje sama sebe. Chu-tchungy jsou toho smutným příkladem.

Po zmateném nákupu instantních potravin jsme se přesunuli na nádraží. Ve frontě na nástupište jsme, jako lao-wajové (cizinci), vzbudili značný rozruch, jeden pán si nás dokonce cca pět minut natáčel do mobilu. Jeden by řekl, že tu budou na cizince zvyklí, ale není tomu tak. Každý druhý na nás kouká jako na svatý obrázek a jen se někde zastavíme, hned se kolem nás vytvoří hlouček zvědavců. Nedej bože, když se koukáme do mapy, nebo něco někam píšeme, to jsme pak jako turistický zájezd.

Super luxusní lehátkový vlak nás odváží do více jak 1300 km vzdáleného Si-ningu, hlavního města provincie Čching-chaj, zhruba na začátku opěvované i zatracované tratě do Lhasy. Cestu si krátíme povídáním s místňákama, jídlem a pivem. Řada přichází i na sladký „něcojakotoustový“ chléb, zejména k hovězím nudlím je výborný. Podle názvu na obalu ho přezdíváme Bimbo. Ještě netušíme, že nám Bimbo za chvíli poleze ušima, neboť v Číně je bohužel většina pečiva Bimbo. Vrávorání nad tureckým záchodem ve vlaku je taky zážitek. V deset se všem zhasíná, není na výběr, jdeme chrupat. Jako na táboře.

S klucima ze Si-ningu v družném hovoru ve vlaku

Už už to vypadalo, že strávím většinu července doma. Tragédie z největších. Velké plány na objevení severní Afriky se zhroutily pod zásahem nadutého inspektora autoškolícího se kamaráda. Budiž, stane se. Přišla další nabídka. Lačně jsem po ní skočil, leč zaměstnavatel jednoho ze snovačů plánů byl proti. Tak jsem se nakrknul. S podobným čekáním na parťáky bych toho asi zřejmě příliš neobrazil, navíc loňské dva měsíce sólo v Indii mi ukázaly, že cestování „just on my own“ je taky fajn. Dobrá vůle Českých drah byla v té situaci už jen kýženým požehnáním. Zrodil se plán. Slovinsko, vlakem, něco přes týden, jen já a bágl – osvědčená to kombinace. Nakonec to ale dopadlo trochu jinak.

Zhrzení snovači původních plánů se nakonec přece ozvali, i když s kratším itinerářem. Cíl cesty: rakouské Totes Gebirge, treky a ferraty v okolí Hinterstoderu. Že by mě měl svatý Kryštof přecejen trochu rád?
Po pozdním příjezdu a přebalování věcí na parkovišti jsme se vydali na čtyřhodinový noční výstup na chatu Grossprielhütte. Ukrytá loučka kousek nad chatou nám byla ideálním nocležištěm. Druhý den jsme si dali tréninkový výšlap s kratší ferratou na Spitzmauer (2446 m n. m.). Při návratu jinou cestou jsme mírně kufrovali v rozlehlém bludišti vápencových šutrů a i déšť s bouřkou si přišli na své.

Na druhý den byl v plánu poměrně náročný klettersteig (německý název pro cesty via ferrata) na Grosser Priel (2515 m n. m.), ale ranní počasí nám dalo jasně najevo, že nás nahoře vidět nechce. Lehce zpruzeni jsme na chatě usrkávali pivo a přemýšleli o odjezdu, když tu náhle na nás z mraků vykouklo slunce. Bylo jasno, teď nebo nikdy! Rychle jsme sbalili cajky a početně oslabeni o jednoho odpočívajícího člena výpravy jsme vyrazili k nástupu do ferraty. Čekaly nás čtyři dlouhé hodiny ve stěně.

Zhruba v polovině začalo být jasné, že sluníčko to až tak vážně se svícením nemyslelo a schovalo se za těžké tmavé mraky, z dálky se ozval hrom. Být v bouřce v exponovaném horském terénu není zrovna ideální kratochvíle, obzvláště lezete-li po „hromosvodu“. Bouřka se blížila, vrchol stále v nedohlednu a zpátky to nejde. Poslední úsek ferraty po vrcholovém hřebínku jsme doslova běželi. Na vrcholu jsem kluky nemusel ani moc dlouho přesvědčovat, že zapisovat se do vrcholové knihy vedle obrovského povaleného kovového kříže za bouřky není nápad z nejlepších. Bzučící hůlky v batozích nám taktně naznačily, že jsme se všemi těmi karabinami velmi atraktivní kořistí pro blesky, a tak jsme utekli pod hřeben, kde jsme všechno kvapně sundali.

Následoval už jen rychlý deštivý sestup k chatě, v nižších partiích okořeněný dlouhým sjezdem sněhového pole a krmením přidrzlých, ale zábavných kavčat žlutozobých.

Ve vyhřáté chatě jsme se odměnili několika žejdlíky zlatavého a odebrali se na loučku strávit poslední noc. Ráno jsme se už jen líně sbalili, a po dlouhém sestupu na parkoviště vyrazili k domovu.

Lační fotek mrknou do galerie!

Göran Malmqvist je čtyřiaosmdesátiletý švédský sinolog a překladatel, žák věhlasného Bernharda Karlgrena a člen Švédské královské akademie, která dělá z lidí laureáty na Nobelovu cenu za literaturu. Měl jsem v ty dny poměrně dost práce do školy, ale byl jsem zvědavý, napnutý a doufal jsem, že uslyším nějaké zásadní myšlenky. Naši kantoři nás na Malmqvistovy přednášky upozorňovali již dlouho dopředu, tak jsem se rozhodl, že nakouknu.

Elegantní starý pán přišel na čas a jeho ležérní „Hello!“ bylo jak z jiného světa. Zaslechl jsem jeho dotaz směrem k našemu učiteli: „O čem že to mám vlastně dnes přednášet?“ Připomnělo mi to přednášku J. S. dalajlamy, který jednou v Praze vystoupil na pódium a na to samé se zeptal svého tlumočníka. Nevšiml si, že má vedle hlavy zapnutý mikrofon…

Prof. Malmqvist přijel jednoduše na zdvořilostní návštěvu a při té příležitosti ho poprosili, aby něco odpřednášel. Obě dvě přednášky, které se uskutečnily, měly dopředu daná témata, ale to pana profesora nijak nepoutalo. První přednáška se točila okolo jeho životních zkušeností s překládáním čínské poezie (zde možno uznat částečné přidržení se tématu), ale druhá přednáška pojednávala o homofonii vybraných morfémů ve starověké čínštině (což bylo vzhledem k tématu již zcela mimo mísu). A víte co? Bylo to úplně jedno! Zejména na první přednášce jsem seděl takřka bez mrknutí oka a hltal každé jeho slovo. Jeho laskavý a živý monolog mi nedovolil odtrhnout zrak a sluch. Užíval jsem si lahodně znějící nebritskou a neamerickou angličtinu, která byla ještě podpořená jeho zvučným a hlubokým hlasem. A když potom tímhle hlasem zarecitoval pár veršů v čínštině, běhal mi mráz po zádech.

Při odchodu jsem si uvědomil, že jsem se nedozvěděl nic převratného. Žádné přenesení letité zkušenosti se nekonalo, na to byly přednášky příliš neosobní. Ale cosi nového ve mně bylo, duši jsem měl naplněnou. Naplněnou shovívavou dobrotou a moudrostí člověka, který desítky let vykonává svou práci se zápalem a láskou. Člověka, který si i v dnešním světě dokáže uchovat svou starosvětskou eleganci a plnými doušky z ní dá čerpat inspiraci mladším a méně zkušeným.

Co bude, až tu tito lidé nebudou? Budeme taky takoví? Moc bych si to přál…