Dnes ráno nám před koncem první hodiny paní učitelka sdělila, že nemáme nikam odcházet, že se teď půjdeme všichni dohromady něčeho zúčastnit na školní hřiště. Nevěděl jsem přesně, oč mělo jít, ale vzhledem k tomu, že pod okny se houfovali studenti z celého kampusu a nad hlavami jim vlály rudé vlajky, pochopil jsem, že půjde o jakousi oficialitu. Shromáždili jsme se před vchodem do naší fakulty a pozorovali okolo nás, pod vlajkami ostatních fakult procházející pravidelně sešikované studenty. Každá fakulta měla v čele svého vlajkonoše nesoucího rudou vlajku s názvem toho kterého ústavu. Po chvíli nás, zahraniční studenty, začali naši učitelé také řadit do čtyřstupů. Vzhledem k tomu ale, že všichni jsme tyto věci dělali naposledy na prvním stupni základní školy, dalo jim to dost práce. Uspořádaná formace se dala pod vedením korejského kluka s naší vlajkou do pohybu a hned s prvním krokem se čtyřstupy beznadějně rozpadly. Učitelé to vzdali. Několik tisíc čínských studentů bylo již ukázněně shromážděno na hřišti čelem k tribuně a čekalo se pouze na nás, na cca 250 lao-wajů.

Koberec černých hlav ve čtyřstupech před tribunou

Nakonec i my jsme se ale úspěšně na plochu dostavili a mohli si prohlédnout ten neuvěřitelný dav černovlasých studentů. Stáli všichni spořádaně ve čtyřstupech pod vlajkami svých fakult a nevydali ani hlásku, jen si nás zvědavě prohlíželi. Na tribuně u dlouhého stolu seděli představitelé univerzity. Jeden z nich se najednou zvedl, přistoupil k řečnickému pultu a zahřímal něco ostrým hlasem do mikrofonů. V ten moment všichni čínští studenti vyrovnali řady a ztuhli v pozoru. Naše (mal)formace dál jen nechápavě civěla.

Vlevo vzorně vyrovnaní Číňané, vpravo lehce vzdorující lao-wajové

Další zahřímání vyzvalo přítomné vojáky ke slavnostnímu vyvěšení státní vlajky. Když vlajkonoši přišli ke stožáru nalevo od nás, hřímač opět zaburácel a čínský dav udělal vlevo v bok. Bylo skoro slyšet klapnutí podpatků. Z naší lao-wajské části se však ozvalo jen: „What the fuck?“…“Turn left, sucker!“. Tak jsme se tedy taky otočili. Vlajka vyletěla nahoru a zazněla státní hymna. Hřímač poté ostrým povelem otočil celý dav (tentokrát i včetně nás) opět čelem k tribuně a začaly proslovy, které trvaly zhruba hodinu.

Hřímající děkan

Protože jsem jim ale skoro vůbec nerozuměl, přemýšlel jsem a zároveň žasl nad organizovatelností čínského národa. Stačí houknout a všichni se bez keců řadí. Tisíce let zkušeností se stádním chováním jsou velmi dobře znát. Však i bezchybná organizace olympiády to potvrzuje. To v Čechách by u toho byl každej chytrej jak rádio a to, co se v Číně naprosto vzorně stihne za deset minut, by u nás trvalo hodinu bez kloudného výsledku.

Po skončení proslovů se dav začal pomalu rozpouštět, ale fakulta zahraničních studentů se ještě musela vyfotit. Byl vidět zcela odlišný přístup jednotlivých národností. Dopředu se nacpali Kazaši, Mongolové a Turkestánci. Korejci a Japonci zůstali tam, kam je kdo postavil a naprosto všichni zápaďáci se schovali úplně dozadu. Po několika snímcích nás už pak jen zahnali do tříd a výuka pokračovala. Bylo rozhodně zajímavé zkusit si být součástí takové masy a být někým zostra dirigován, největší přínos této akce však spatřuji v tom, že nám odpadla jedna vyučovací hodina.

Neočekávanost této akce zapříčinila, že jsem s sebou neměl foťák, vyfotil jsem to tedy alespoň mobilem, proto, prosím, omluvte, sníženou kvalitu fotek.

Nedávno nám dala Čína poprvé pocítit míru své totalitní paranoie. I vydal se jednou takhle můj spolubydlící Ondra na poštu, s bezelstným cílem odeslat CD. Placka obsahovala fotky z naší společné srpnové cesty po Číně a měla putovat do provincie Čching-chaj naší kamarádce Cha Ming-ču, neb jsme jí to slíbili. Jaké bylo však Ondrovo překvapení, když se poštovní úředník zeptal na „potvrzení o obsahu CD“, jak jsme si čínský pojem pracovně přeložili. Ondra samozřejmě nic takového neměl, takže mu CD neodeslali. Pokud chcete totiž v Číně (zajímalo by mě, zda to platí i pro Číňany) odeslat poštou datový nosič, musíte si nejdřív od příslušného úřadu vyžádat ono „potvrzení o obsahu“, se kterým pak jdete na poštu, kde vám, je-li nosič politicky nezávadný, zásilku odešlou. Je jasné, že má-li úředník obsah skutečně zkontrolovat, musí vám do osobních materiálů na nosiči nevyhnutelně vlézt. Ptáte-li se, jak můžou vědět, co v balíčku je, pak vězte, že v Číně se dopisy a balíčky lepí až na poště, kde teprve dostanete patřičnou obálku. CD nám tedy dodnes leží na koleji na stole a bůh ví, kdy se k Cha Ming-ču dostane…

Hlavní síň areálu Jung-leho hrobky

V pondělí 8. září nám měla s definitivní platností začít škola, a tak bylo zapotřebí strávit poslední prázdninový víkend nějak prázdninově. V sobotu jsme tedy s Ondrou vyzvedli Sáru, která v Pekingu studuje také, a společně jsme se vydali na průzkum hrobek císařů dynastie Ming (vládla 1368 – 1644), které se nacházejí kousek za Pekingem. Zdánlivý kousek na mapě se cestou ukázal jako pořádný kusanec, což nám opět připomnělo, že Čína je o něco větší, než naše krásná malá republička. Možná, že kdyby se Číňané naučili používat mapová měřítka, mohlo by se těmto velmi častým překvapením jednoduše zabránit. Země ohromného mnohostranného pokroku si ale na svůj mílový krok vpřed v kartografii bude muset očividně ještě nějaký ten pátek počkat. U asi největší a nejudržovanější zdejší hrobky nás autobus vysypal po téměř dvou a půl hodinách jízdy s pěti přestupy. U pokladen málem větších než samotná hrobka jsme zaplatili vstup, neb v Číně se platí vstupné i do drogerie, a pak už jsme se jali brouzdat hlavní síní s vystavenými artefakty a přilehlým parkem. Dozvěděli jsme se, že zde odpočívá císař Jung-le (vládl 1403 – 1424) a prohlédli si jeho šat i panovnickou korunu.

Císařská koruna ze zlatého drátu

Prošli jsme celý areál, ale pořád jsme se nemohli zbavit dojmu, že tomu všemu něco chybí. Jasně! Kde je, do háje, ta hrobka? Asi to byl ten kopeček uzavírající park ze severní strany, tam nás ale samozřejmě nikdo nepustil. Asi jako kdybyste šli do divadla a ukázali vám jenom záchodky ve foajé. Trochu zklamáni jsme se tedy vydali lokálním autobuskem prozkoumávat další hrobky rozeseté mezi okolními kopci a vesnicemi.

Blízké okolí hrobek - pastva pro oči

Brzy jsme pochopili, jak se to má s přístupem do čínských památek. Turista se dostane jen tam, kde je to podle čínského měřítka krásné, barevné, upravené a udržované, prostě tam, kde lze vybrat nějaké vstupné a ukázat, jak pozorně Číňané nakládají s kulturními památkami. Celá tato charakteristika se mnohdy dá shrnout jedním všeobjímajícím slovem – kýč. Každá taková památka, která se těší blahosklonné pozornosti úřadů, je opatřena stadiónovými pokladnami s obrovskými svítícími návěstidly, ohromným parkovištěm, neb kam se nedá dojet autem či autobusem s cestovkou, tam Číňan nepáchne, spoustou krámků s cetkami a je natřena co nejzářivějšími barvami. Čínský turista žasne a houfně se u všeho fotí, západnímu pak se zdvihem obočí současně klesá mandibula a chce se mu brečet. Zážitek z unikátu chybí a desátá fotka zbastlené památky s davem Číňanů v pozadí, v popředí, vpravo i vlevo už jen naštve.

Nápis u pokladen hlásá: "Malí kamarádi větší než já, kupte si, prosím, lístek!"

Mezi vesnicemi jsme konečně našli, co jsme hledali – staré, polorozpadlé, neudržované areály hrobek, které zvaly k řádnému prošmejdění. Do žádné jsme se ale přes velké zamčené brány nedostali.

Neudržované hrobky pomalu polyká vegetace...jak z Indiana Jonese ;-)

Zkoušel jsem dokonce přemluvit jednoho hlídače, aby nás pustil dovnitř, ale vypadalo to, že by propadl hrdlem, kdyby nechal spočinout oko lao-waje na neudržované památce. Kdyby si tak jen chtěli uvědomit, že jim na pozlátka dlabem, a že přesně tohle je to, co chceme vidět… U druhé staré hrobky to vypadalo stejně.

Dovnitř to prostě nešlo

Kousli jsme tedy fakt, že žádnou kloudnou hrobku neuvidíme a šli jsme se alespoň projít mezi vesničky a políčka. Okolí bylo nádherné. Po šedi města (ač překvapivě zeleného) byly zdejší barvy balzámem na duši. Všude to vonělo, okolní kopce se zelenaly a na políčkách dozrávaly poslední letošní plodiny. Byli jsme mile překvapeni, jak krásná krajina se nachází jen kousek od hlavního města. Vyšplhali jsme na nedaleký kopec, abychom se rozhlédli. Pohled z výšky na hrobky zasazené mezi sady a políčka nám prvotní neúspěch zcela vynahradil.

Pohled z výšky na jednu z uzavřených hrobek...mrknout se tak za tu zeď...

Před cestou zpátky jsme si ještě nakoupili u babči na krajnici něco ovoce a pak už se jen nechali unášet příměstskou dopravou zpět do civilizace. Špatný time management zapříčinil to, že jsme nestihli večeři v menze, ale Ujguři odnaproti nám se svým pečeným skopovým opět vytrhli trn z paty. S umaštěnou pusou jsem si liboval, jak se nám ten dnešní výlet na hrobky vydařil. Fakt, že jsme se ani do jedné nedostali, se rozplynul v blaženém pocitu poctivě stráveného dne a plného žaludku.

Když jsem odtamtud loni v létě odjížděl, staveniště bylo jen prašnou jámou s vykopanými základy a strženými svahy okolo. Celé měsíce velmi tvrdé práce ve více jak čtyřech tisících metrech nad mořem, a přesto loňský rok nikomu nedopřál kochat se rostoucími zdmi nové školy v indickém Kargyaku. Letos se to podařilo. Ve svahu nad vesnicí stojí nádherná škola, zhmotnění píle, odhodlání a vytrvalosti několika nadšenců. Místní děti se už nebudou muset učit po stanech a provizorních místnostech, mají nové útočiště.

Na stránkách projektu Surya jsem nebyl více jak měsíc, tedy od té doby, co jsem v Číně. Když jsem na ně dnes opět zavítal a prohlédl si fotky nové stavby a vesnice, neubránil jsem se dojetí. Kargyak je místo, kde člověk nechá půl srdce a hluboko v druhé půli zakoření touha vrátit se. „Indie ti změní život!“, říkal mi můj zcestovalý kamarád před odletem, příliš vážně jsem ho ale nebral. Měl však obrovskou pravdu…

Čína se tváří světově a ke světovému trendu patří dbát na životní prostředí. I jala se tedy čínská místní správa před olympiádou všude možně na veřejných prostranstvích rozmisťovat koše na recyklovatelný odpad. Jsou-li v pořádku, vypadají tak, že je to jeden stojan se dvěma otvory, pod nimiž jsou dvě oddělené nádoby. Jedna na směsný, druhá na recyklovatelný odpad. Tomuto stavu však ze všech košů, s nimiž jsem v Číně přišel do styku, odpovídal jen nepatrný zlomek. V naprosté většině je pod dvěma otvory nádoba pouze jedna (neb druhou asi někdo ukradl), nebo vůbec žádná (neb někdo ukradl obě). První den v Pekingu jsme nevěděli, do jakého z otvorů hodit plastovou láhev, a tak jsme se zeptali. Na náš dotaz nám jedna Číňanka odpověděla: „Tou kche-ji!“, tedy „Do kteréhokoliv!“. Postoj Číňanů k recyklačnímu tyjátru je tedy jasný.

Nejvíc mě však pobavil odpadkový koš v parku u pekingského Letního paláce, viz foto. Zde nikdo nic nezcizil, zde byla odjakživa nádoba pouze jedna a nutná potřeba zřízení recyklačního bodu vyústila v prosté přilepení cedulek (klikni pro zvětšení). Co na tom, že ze všech šesti děr to padá do stejného hrnce…

Všechno jednou končí, a tak i naše společné cestování po Číně se chýlilo k závěru. Lhaský expres nás 29. srpna ráno vysypal na nádraží Peking Západ, kde na nás dle dohody čekal kamarád z vyššího ročníku pražské sinologie, který si v Pekingu kroutil své poslední dny.

Na pekingském Západním nádraží

Po chvilce nervozity jsme se v obrovské hale přecejen našli, a tak jsme se mohli společně vydat za plněním našich předstudijních povinností. Jako první bylo na řadě ubytování Ondry a mě na koleji naší univerzity. Po telefonu nám tam sice dopředu slíbili, že nás ubytují klidně i v předstihu, neb jsme dorazili o tři dny dříve, než jsme měli v pokynech, ale v Číně si člověk nemůže být nikdy ničím jistý, a tak jsem byl maličko nervózní. Na vrátnici ze mě ale všechny obavy rychle spadly. Příjemný pan vrátný nás mile přivítal, zkontroloval pasy, vybral zálohy a už jsme v závěsu za ním mířili do šestého patra, kde se nacházel náš pokoj. No, pokoj, spíš byt. Regulérní 2+1 s veškerým příslušenstvím včetně pračky, ledničky, televize a klimatizace. Pan vrátný se jen nesměle zeptal, zda se nám to líbí, ale naše užaslé obličeje mu byly dostatečnou odpovědí, takže se rozloučil a odešel. V následujících hodinách jsme zařídili ještě ubytování holkám na kamarádově koleji, čínské simkarty a předplacené karty na městskou velmihromadnou dopravu. Autobusem za korunu, metrem za pět, pěkné ceny.

Výhled ze stanice metra na jednu z rušnějších ulic

Následující den jsme se vydali na obhlídku areálu Letního paláce, ale jelikož nám počasí příliš nepřálo a park byl plný pořvávajících Číňanů, rychle jsme to tam zabalili a přesunuli se do centra města do velikého knihkupectví. Cestou jsme vyzkoušeli i pekingské metro. Všechno dobrý, ale ty přestupy… Člověk je nucen jít v úzké ohrádce šnečím tempem cca kilometr různě klikatých cest a pak se skoro nevejde do vagónu. Výraz „jako stádo ovcí“ zde nabyl nových konotací.

V metru...ne nadarmo si Číňané říkali černohlavý národ

V neděli se pak zbytek našeho cestovního týmu definitivně rozdělil, když holky nasedly na vlak do jihočínské provincie Če-ťiang. Naše společné cestování uteklo jako voda a teď už nás čekají bohužel spíš jen samé povinnosti. Má to něco do sebe, mít prázdniny ještě v září…

V komentářích zde padl dotaz, cože je psáno v Ondrově básni a co říkají znaky na našem razítku. Tak tedy, báseň podle našeho měřítka to určitě není, proto nebuďte, prosím, jejím překladem příliš překvapeni nebo snad zklamáni. Navíc překládání čínských básní je oříšek i pro kované sinologické kapacity, natož pro taková ucha, jako jsme my. Je to spíš příležitostná pocta našim hostitelům po vzoru tchangských básní.

Čteno zprava doleva na pravém listu, ve sloupcích odshora dolů:

Za tchangských časů přicházelo do Čchang-anu mnoho cizinců,
paláce, dvory, kláštery a chrámy se vrstvily jako mraky.
Vnitřní a vnější hradby – zvláštní a podivuhodné je naplňovalo zevnitř i zvenčí,
ctěný dům přivítal šest příchozích.

Na levém listu je opět ve sloupcích zprava doleva psáno pouze:

Čeští studenti sinologie z pražské Karlovy univezity
27. srpna 2008
modrou tužkou jsou pak podepsáni čínskými jmény jednotliví účastníci zájezdu

I zcela prosté sdělení vypadá ve znacích splendidně, že?

No a na razítko jsme si pak drze nechali vyrýt ve starém pečetním písmu nápis „Čcha-li ta-süe“ aneb „Karlova univerzita“. Troufalost tohoto počinu suďte bez okolků.

Takže toť vše. Podrobnou analýzu pošlu případným zájemcům mailem.

Z části mou nedbalostí, z části i nesnadností práce s čínským internetem se stalo, že jsem dosud vkládal články pouze bez fotek, jen tak na sucho. Tomu je ale konec, pančto jsem se pochlapil, do starších článků fotky doházel a nové přijdou vždy už rovnou s fotkami. Byl to boj, ale povedlo se a to zejména díky mému šikovnému bratrovi, na kterého jsou čínská omezení krátká, takže díky Báku! Další články budou v zápěstí následovat!

Na si-anském nádraží jsme s obtížemi vyložili z vlaku své zdřevěnělé zadky a umístili je bez prodlení do další fronty, tentokrát na lístky pro Vítka a Kačku do Kchun-mingu a pro nás čtyři do Pekingu. Lístky na vlak se totiž v Číně prodávají velmi kulišáckým způsobem a to tak, že předprodej na konkrétní spoj začíná vždy pět dní před jeho odjezdem. Nejrychleji se vyprodají právě tvrdá lůžka, která jsou rozumným kompromisem mezi cenou a pohodlím spolu s měkkými sedadly. To vše zmizí většinou během prvního dne předprodeje a to zpravidla už ráno. Pro lístky je proto třeba chodit bez otálení a nejlépe si den předem před kasami ustlat. O nějakém internetovém předprodeji si našinec může nechat jenom zdát. Naše modlitby byly vyslyšeny, a tak se nám podařilo ulovit ještě jedny z posledních tvrdých lůžek jak do Pekingu (11 hodin jízdy), tak o dva dny dříve do Kchun-mingu (36 hodin jízdy).

Provozovatelka našeho guesthousu několikrát naléhala, že její hostel je těžké najít, a tak nás za každou cenu přijede vyzvednout na nádraží, měl jsem akorát zavolat, až budeme hotovi s nákupem lístků. Inu, zavolal jsem. Vyzvednutí nakonec vypadalo tak, že jsme měli sednout naproti na jakýsi autobus a popojet kamsi, kde na nás ona bude čekat. Šťastně jsme se ale nakonec na zastávce setkali. V guesthousu pak následovala už jen samá pozitiva a sociální jistoty. Se spadlou čelistí jsme si prohlíželi apartmá, ve kterém jsme měli strávit následující čtyři dny. Cena byla sice oproti předchozím více jak dvojnásobná, ale bylo vidět proč. Navíc v přepočtu na české ceny to byl stále směšný pakatel. Nebudu to všechno popisovat, snad jen…vlastní počítač s pevným připojením na pokoji…

Druhý den jsme zamířili tam, kam asi míří většina návštěvníků Si-anu, tedy na porcelánové pajďuláky, aneb za terakotovou armádou. Tak bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát… Terakotoví vojáci se ukrývají ve třech halách, které člověk projde za hodinu určitě. Na historické památce se ale přiživuje minimálně ještě pětkrát tak velký areál plný kýče, zbytečností, taháků na peníze a prázdných krámků, které ještě nenalezly svého vydřiducha.

Terakoťáci

V následujících dnech jsme pak, rozděleni do různě velkých útvarů, obrazili nejhlavnější památky tohoto pupku čínské civilizace, přičemž třeba do historického muzea jsme šli natřikrát. Nikdy bych si nebyl býval představil, že mi paní pokladní v muzeu řekne, že pro dnešek došly lístky. Do čínských muzeí se asi chodí jako do divadla „do třetí řady doprostřed“. Napotřetí se nám to ale přecejen podařilo a dovnitř jsme se dostali. Na tomto místě bych chtěl pochválit naše pedagogy ze sinologie, zejména Jakuba Maršálka, neboť díky jejich výkladům na přednáškách jsme expozici byli schopni prohlédnout během deseti minut. Nebylo tam totiž nic jiného, než co nám po dobu dvou let ukazovali v knihách a bronzový kotlík Ting po stopadesáté už lehce omrzel.

Bubnová věž v centru Si-anu

Po dvou dnech došlo k prvnímu rozdělení naší skupiny, to když Kačka T. s Vítkem odjeli do svého univerzitního města Kchun-ming na jihu, v provincii Jün-nan. Loučení to bylo smutné, zvlášť, když si někteří z nás uvědomili, že se shledáme pravděpodobně zase až v Praze. V Si-anu jsme tedy zůstali už jen čtyři, Irča, Katka P., Ondra a já.
Poslední večer jsme se vydali na obchůzku starých městských hradeb, odkud je nádherný výhled na město. Pozdní hodina nám dovolila užívat si procházku bez davu lidí, kteří sem chodí přes den. Na druhou stranu, oni asi vědí, proč sem nechodí takhle pozdě. Když nás totiž začal trápit hlad a žízeň, měli jsme za sebou už čtvrtinu hradeb, což je pořádný kus cesty a jediná brána, kterou se dalo sestoupit, byla ta, kterou jsme vylezli nahoru. Ostatní brány už strážní zamkli.

Městské hradby za šera

Západní brána hradeb

Pro představu, celé hradby je možno na kole velmi svižným tempem obkroužit zhruba za hodinu. Neochotně jsme se tedy vydali nazpět. Hlad byl ale silnější než já, a tak jsem se snažil ostatní přesvědčit, že jednu z blízkých bran přelezeme. Kamarádi nevypadali moc nadšeně, tak jsem se jal dokazovat, že je to hračka. Hračka by to skutečně byla, ale zvuky, které při tom železná brána vydávala, přilákaly strážného, který nám beze slova bránu odemkl a mě tím připravil o hrdinství. Ten pocit svobody byl ale neopakovatelný.

V den odjezdu už jsme jen s Ondrou prolezli krásnou starou čtvrť v okolí Pej-linu, muzea stél, nechali si vyrobit razítko, nakoupili několik kaligrafických štětců a usmlouvali jednu frotáž z nestoriánské stély. Asi nejhezčí odpoledne z celého pobytu v Si-anu, který mě jinak ze všech námi navštívených míst zaujal nejméně. V Si-anu je neskutečné vedro a dusno. Smog je všudypřítomný. Narvané městské autobusy, kterými jsme se přepravovali, dávají jasně najevo, že metro, které se tu zrovna staví, mělo přijít už dávno před lety. Pryč odsud! V hostelu Ondra ještě do knihy návštěv provedl kaligrafii své vlastní básně, kterou jsme zkrášlili nově vyrytým razítkem. Paní domácí se mohla úžasem rozpustit.

Ondrova kaligrafie v knize návštěv

Do Pekingu nás měl odvézt vlak, který svou cestu započal ve Lhase. Ano, byl to ten vlak, který na své cestě přes Tibetskou náhorní plošinu překonává sedlo ve výšce 5072 metrů nad mořem a mnoho kilometrů ze své trasy fičí po permafrostu, vyroben na zakázku kanadskou firmou Bombardier. Jelikož ale vlak jel přecejen zdaleka, nabral skoro hodinové zpoždění, což na čínském nádraží, kde se stojí fronta i u vchodu na nástupiště, dovolilo atmosféře zhoustnout. Lidé se tlačili, kouřili nám pod nos a dvě srandovní tetky do sebe nezapomněly za doprovodu jadrných slov párkrát žďuchnout. Cesta vlakem byla ale skutečně luxusní a jen podpořila mé odhodlání se do Lhasy co nejdříve podívat. Velmi příjemný rozhovor s charismatickým Tibeťanem a milým Číňanem před spaním byl přesně tím, kvůli čemu stojí za to cestovat. Dobrou noc a nashledanou v Pekingu!

Luxusní kupé s "tvrdými" lůžky ve vlaku ze Lhasy

Ulička spacího vagónu

Poslední dny v Si-ningu jsme strávili spíše v odpočinkovém režimu. Kluci se v pořádku vrátili od tety z Kan-su a kupodivu se ještě vešli do kalhot, dokonce říkali, že se teta ve své neodbytnosti umírnila. S vervou jsme se tedy rozběhli po obchodech a někteří z nás občas neodolali. Vítek si například pořídil mp3 přehrávač. Nebylo by na tom nic divného, jen kdyby nebyl úplně stejný jako ten můj z Čech (dokonce novější model) a nestál o pět tisíc méňe.

Poslední večer přišla na řadu slibovaná chuťovka. Vyrazili jsme na noční jídelní trh, abychom s Vítkem konečně okusili smažené obří larvy.

Škvířící se larvy

Nadšení panovalo jen na mé straně, Vítek měl dokonce zaječí oumysle, ale já byl neústupný. Slíbil jsem si, že to Vítek ochutná se mnou a slib je přece slib. Náš plán ale málem zkrachoval na neochotě trhovců, když nám několik dotázaných odmítlo připravit pouze pár kroutících se kousků. Nechtěli jsme totiž plnou porci, na místní poměry navíc dosti drahou, protože jsme nevěděli, jestli náhodou potupně nevrhneme hned po prvním křupnutí kukly. Nakonec jsme ale přecejen našimi milými lao-wajskými úsměvy přesvědčili jednu mladou trhovkyni k nabráni poloviční porce za poloviční peníz. Larva neurazí, nenadchne. Je to spíš jako divně spečená hrubá mouka, a když se z toho sloupne kukla, moc toho k jídlu nezbyde. Jsem rád, že jsem to zkusil, ale šel jsem to radši zajíst chobotničkama a spláchnout pivem. Hlt slivovice to už pak jen pojistil.

První byl nejhorší hlavně pro přihlížející

Následujícího dne jsme vyklidili pokoj a zbytek dne do odjezdu jsme se poflakovali po městě a v guesthousu. Bylo nám zatěžko Si-ning opouštět. Zvykli jsme si tam a začalo se nám tam vážně líbit. Cesta nás ale vedla dál, další zastávkou měl být Si-an v provincii Šen-si. Jak už jsem psal níže, bohužel se nám nepodařilo sehnat lístky do lůžkového vagonu, takže nás čekalo dvanáct dlouhých hodin jízdy na tzv. tvrdých sedadlech.

V čínských vlacích existují čtyři třídy, v nichž se může člověk přepravovat. Nejdražší jsou tzv. „měkká lůžka“, což jsou normální postele po čtyřech v uzavíratelném kupé. Druhou nejdražší jsou „tvrdá lůžka“, aneb o něco méně pohodlné postele, ale stále plně dostačující k tomu, aby si člověk během jízdy parádně odpočinul. Jsou uspořádána v otevřeném kupé po šesti. Třetí třídou jsou „měkká sedadla“, což jsou perfektně vypolstrované sedačky, aby zadek nebolel. No a třídou poslední jsou „tvrdá sedadla“, sedačky vyměkčené jen na nejnižší možnou míru, aby zadek bolel po prvních deseti minutách. Do této třídy jsou navíc vpouštěni i cestující bez místenky, takže ulička bývá plná stojících lidí a to i na několikadenní vzdálenosti. Profesor Kolmaš se kdysi vyjádřil, že Číňané jsou usedlý národ zelinářů. Podle toho, co jsem viděl já, jsou to normální kočovníci, protože se neustále někam harcujou. Každý Číňan s sebou k běžnému zavazadlu vždy táhne alespoň jednu papírovou krabici a velkou pruhovanou tašku ze syntetického lýka, kterou i my dobře známe z českých tržnic. Podezřívám je, že v tom mají složenou jurtu. Navíc mám pocit, že ta miliarda tři sta milionů cestuje neustále se mnou. Kam se hnu, tam je narváno. Na nádražích hlava na hlavě, ohromné fronty na cokoliv, tlačenice. Nezřídka dojde v nervózní atmosféře i k zábavné potyčce.

Dvě až tři zavazadla na občana ČLR znamenají, že nebohý lao-waj má se svým jedním batohem ve čtvrté třídě vlaků prostě smůlu. Kdo dřív přijde, ten dřív a lépe batožinu uloží, ale my jsme jaksi neměli tu vůli jít stát na nádraží o několik hodin dříve za účelem usazení batůžku na polici. Dvanáct hodin jízdy jsme tedy absolvovali obloženi svými batohy tak, že jakákoliv změna polohy byla naprosto vyloučená. Na koncích každého vagónu je navíc povoleno kouření, čehož Číňané mohutně využívají. Klimatizace uprostřed vagónu fungovala skvěle, zejména nasávání kouře doprostřed mezi cestující jí šlo výborně. Ale jo, nakonec jsme přežili a do Si-anu druhý den dopoledne dorazili.