Všechno jednou končí, a tak i naše společné cestování po Číně se chýlilo k závěru. Lhaský expres nás 29. srpna ráno vysypal na nádraží Peking Západ, kde na nás dle dohody čekal kamarád z vyššího ročníku pražské sinologie, který si v Pekingu kroutil své poslední dny.

Na pekingském Západním nádraží

Po chvilce nervozity jsme se v obrovské hale přecejen našli, a tak jsme se mohli společně vydat za plněním našich předstudijních povinností. Jako první bylo na řadě ubytování Ondry a mě na koleji naší univerzity. Po telefonu nám tam sice dopředu slíbili, že nás ubytují klidně i v předstihu, neb jsme dorazili o tři dny dříve, než jsme měli v pokynech, ale v Číně si člověk nemůže být nikdy ničím jistý, a tak jsem byl maličko nervózní. Na vrátnici ze mě ale všechny obavy rychle spadly. Příjemný pan vrátný nás mile přivítal, zkontroloval pasy, vybral zálohy a už jsme v závěsu za ním mířili do šestého patra, kde se nacházel náš pokoj. No, pokoj, spíš byt. Regulérní 2+1 s veškerým příslušenstvím včetně pračky, ledničky, televize a klimatizace. Pan vrátný se jen nesměle zeptal, zda se nám to líbí, ale naše užaslé obličeje mu byly dostatečnou odpovědí, takže se rozloučil a odešel. V následujících hodinách jsme zařídili ještě ubytování holkám na kamarádově koleji, čínské simkarty a předplacené karty na městskou velmihromadnou dopravu. Autobusem za korunu, metrem za pět, pěkné ceny.

Výhled ze stanice metra na jednu z rušnějších ulic

Následující den jsme se vydali na obhlídku areálu Letního paláce, ale jelikož nám počasí příliš nepřálo a park byl plný pořvávajících Číňanů, rychle jsme to tam zabalili a přesunuli se do centra města do velikého knihkupectví. Cestou jsme vyzkoušeli i pekingské metro. Všechno dobrý, ale ty přestupy… Člověk je nucen jít v úzké ohrádce šnečím tempem cca kilometr různě klikatých cest a pak se skoro nevejde do vagónu. Výraz „jako stádo ovcí“ zde nabyl nových konotací.

V metru...ne nadarmo si Číňané říkali černohlavý národ

V neděli se pak zbytek našeho cestovního týmu definitivně rozdělil, když holky nasedly na vlak do jihočínské provincie Če-ťiang. Naše společné cestování uteklo jako voda a teď už nás čekají bohužel spíš jen samé povinnosti. Má to něco do sebe, mít prázdniny ještě v září…