Dosti bylo skal, borovic a schodů, bylo třeba změnit tábořiště. 29. září ráno jsem si u cesty směrem na Tchun-si mávnul na mikrobus. Trochu ve mně hlodalo svědomí, že jsem si neužil an-chuejského venkova, ale řidič jakoby mi četl myšlenky. Zatímco před několika dny jsme cestou sem použili dálnici, na které člověk nevidí vůbec nic, teď řidič vymetal snad ty největší a zároveň nejkrásnější díry, které se na šedesátikilometrové trase nazpět nacházely. Dokonalá vyhlídková jízda. Mezi kopci porostlými bambusovými lesy se krčily bílé, místy polorozpadlé domky obklopené skromnými políčky. Krajinka jak vymalovaná. Ne že by se to vyrovnalo několikadennímu vandru, ale zlehka mě to upokojilo. Pokoušel jsem se pořídit nějaké fotky, ale tlumiče pérování našeho vozítka měly své „heydays“ už dávno za sebou a mé okénko při sebemenší manipulaci hrozilo vypadnutím, takže jsem to po třetí vymazané šmouze vzdal. Kochy, koch…

V Tchun-si bylo prvním úkolem přehození jízdenky do Su-čou na ten samý den večer, protože se mi nechtělo v poměrně nezajímavém městě trávit noc. Na čínské poměry poněkud troufalý záměr, ale vyšlo to. Někdy se tu člověk nestačí divit. Vlak mi měl jet ve tři čtvrtě na deset večer, a tak jsem měl před sebou zhruba deset hodin sladkého nicnedělání. Batoh do úschovny a hurá do města. Od slečny ve frontě na lístky jsem se po svém příjezdu do Tchun-si před dvěma dny dozvěděl, že je zde jakási „Stará ulice“ oplývající mnohým prodejným kumštem a kaligrafickými potřebami. Času jsem měl moře, tak jsem se ani nikoho neptal kudy tudy a prostě naslepo vyrazil. Po zhruba hodině příjemného bloudění jsem ji našel.

Stará ulice v Tchun-si

Bezpochyby pro turisty upravená, leč velmi pěkná a snad i tradiční ulička nabízela nejrůznější zboží. V jednom krámku se štětci jsem se zastavil a dal se do řeči s prodavačem. Nakonec jsem u něj strávil více jak hodinu. Povídal mi o kaligrafii, o původu nejlepších štětců, vyzvídal informace o mé domovině a psali jsme spolu znaky. Bylo to fajn, tak jsem si u něj koupil štětec.

Jeden z krámků s kaligrafickými potřebami

Po Staré ulici přišel na řadu kopec tyčící se uprostřed města. Vypadal zeleně a tudíž lákavě. Byl to v podstatě jeden velký, nepříliš udržovaný park, ukrývající příjemná zákoutí. Jen mi přišlo divné, že jsem tu a tam narazil mezi stromy na hrob.

Jeden z hrobů v parku

Po chvíli jsem objevil také malou zoologickou zahradu, pověst čínských zoo na mě ale v minulých letech zapracovala natolik, že jsem se rozmýšlel poměrně dlouho. Pověst nelhala. Tung-wu-jüan aneb „Zahrada pohyblivých věcí“, tak se čínsky řekne zoologická a tak se tu se zvířaty očividně i zachází, jako se zajímavými, místy i legračními předměty. Betonový opičí výběh nesl na zdi nápis „Zahrada opičí radosti“, její tři opičí obyvatelé té radosti ale v životě asi moc nezažili.

Opičí "radost" v detailu

Rozpadlá kovová prolézačka, skalka, pneumatika, smrduté jezírko a beton, nic víc. Jeden malý bystrý chlapec se opičky snažil rozveselit tím, že po nich hodil plastovou láhev, na což jeho tatínek vůbec nereagoval. Děti se nebijou, děti se nebijou, děti se nebijou…

Opičí výběh

Dalším smutným případem byl černý tibetský medvěd lízající otruby z betonové podlahy svého smutně malého „výběhu“. Paralela s Tibeťany na sebe v mé mysli nenechala dlouho čekat.

Méďův...slovo "výběh" tady asi není na místě

Úplně nejhůř na tom ale byl jakýsi velký sudokopytník podobný jelenu, z jehož chování bylo jasné, že mu z toho všeho už dávno přeskočilo. Ve své malé kleci opatřené nápisem „Z důvodu nebezpečí nepřistupovat blíže!“ obcházel neustále dokola, hlasitě funěl a vždy na stejném místě vycenil zuby. Okolo pobíhala skupinka malých dětí, která tu a tam sebrala rostlinku či odpadek a velkoryse to předhodila zvířátkům do klece. Jejich rodiče se na lavičce nerušeně bavili. Jediný přítomný „ošetřovatel“ se na to všechno lhostejně díval, louskal slunečnicová semínka a plival slupky. Že já jsem sem lezl! Stačilo, nazdar!

Taky by mi hráblo, kdyby mě zavřeli do tohohle :-(

Začalo se pomalu stmívat a žaludek požadoval výplň. Poměrně jednoduché zadání se v Číně může změnit v obtížný úkol, pokud se budete snažit najít něco skutečně podle vašeho gusta, nebo se naopak něčemu vyhnout. Takovou věcí, kterou tady obcházím velkým obloukem je lokální petržel aneb „voňavá zelenina“, jak jí Číňané říkají. Cpou jí tu do naprosté většiny jídel a její chuť a vůně (zdráhám se tu tohle slovo vůbec použít) je tak výrazná (a odlišná od naší), že zabije ostatní smyslové požitky, které by vám mohl váš pokrm poskytnout. Já jsem samozřejmě v návalu dojmů ze zoologické na „zelené smradlavé nebezpečí“ zapomněl, a tak jsem ho dostal v mém jídle bohatou porci. Zkoušeli jste někdy vybírat hůlkami z jídla nasekané drobné lístečky? Měl jsem na to ale jen čtyři hodiny, takže jsem toho radši po chvilce nechal a naházel to do sebe všechno.

Pomalým krokem jsem se vydal k nádraží. Cestou jsem se v internetovém doupěti nahlásil svým blízkým v Čechách a opět okusil tu typickou tísnivou atmosféru takového podniku. O internetovou kavárnu západního střihu zde těžko zavadit. Čínské internetové doupě je většinou velká temná místnost s několika desítkami počítačů v hustých řadách za nimiž sedí čínští kluci se sluchátky na uších, cigaretou v puse a svou myslí zcela mimo běžný svět. Závislost na počítačových hrách a internetu je v Číně poměrně velkým problémem a tady člověk vidí proč. Jednoho kluka jsem chvilku pozoroval. V jeho očních panenkách se odrážely barvy monitoru a skoro celé dvě minuty, co jsem ho vydržel sledovat, ani jednou nemrkl. Rychle jsem dopsal maily a utekl zpátky na ulici.

Přemýšlel jsem, kde v Su-čou další den složím hlavu, když tu mi přišel do cesty Youth Hostel. Maminka říkává: „Líná huba, holý neštěstí,“ a tak jsem se tedy šel zeptat. Vyvázl jsem z toho s kontaktem na su-čouskou „mládežnickou ubytovnu“, takže už zbývala jen maličkost, aby měli volnou betli. To už jsem ale ten večer řešit nechtěl, ponechal jsem to tedy náhodě. Zbytek času do odjezdu vlaku jsem strávil pojídáním rozličností na malém trhu v zapadlé uličce, posedáváním před nádražím a pozorováním večerního ruchu na ulici.

Výhled od nádraží - i provinční zapadákov vypadá velkoměstsky, když se dobře nasvítí

Ve vlaku jsem pak usnul spánkem spravedlivých, neboť ten den jsem si odpočinek opravdu zasloužil. Čekalo mě jedenáct hodin jízdy, naštěstí v lůžkovém vagónu. Ahoj v Su-čou!

28. září bylo pro mě v Chuang-šanu dnem D. Musel jsem stihnout oběhnout většinu zajímavých míst národního parku. Časná vstávačka, nákup proviantu a zprvu veselé tázání se na cestu do lokality Tung-chaj, neboli „Východní moře“. Minulý den jsem od pár kolemjdoucích vyzvěděl, že by tam měl jet autobus z nádražíčka, které jsem míjel při návratu z kopců, ale to bylo kus cesty. Chtěl jsem zjistit, jestli mě něco nepřiblíží už z mého stanoviště, neb čas kvačil a já si chtěl navíc šetřit nohy na tisíce schodů, které mě čekaly. Nadšení mě poněkud opustilo, když mě každý ze čtyř dotázaných poslal zcela jiným směrem, a tak jsem se neochotně vydal do kopce směrem k autobusovému nádraží, doufaje v pravidelný spoj. Už jsem se smířil s tím, že čím dál na východ cestuji, tím nepřesnější jsou informace, které získávám od lidí na ulici, tady už mám ale pocit, že podávání klamných informací cizincům je čínským národním sportem. Na nádraží se mi vysmáli, že odtud nic na Tung-chaj nejezdí, že prý musím do další vesnice, která je bůhvíjak daleko a tam mi (snad) něco pojede. Snažil jsem se nejprve sjednat přívětivou cenu s neodbytným drožkařem, ale chlápek byl normální zloděj převlečený za taxikáře. Rozhodl jsem se počkat na dalšího, mně podobného zoufalce, se kterým bych se podělil o náklady na taxík, ale za chvilku si mě naštěstí všiml podnikavý chlapík a nabídl mi, že mě sveze na motorce až Tung-chaj. Cenu nasadil vysoko, ale nechal se ukecat na běžnou cenu, kterou bych dal za autobus. Docela mě to překvapilo, protože já byl ten, kdo páčil trn z paty a on měl eso, resp. motorku v rukávu. Zázraky se dějí. Chlapík mi spiklenecky řekl, že ale nemůžu nasednout hned, protože výjezdovou bránu hlídají policajti, a tak mám vyšplhat do kopce za první serpentinu, kde mě nabere. Nekecal, nabral, čert to vem, že jsme hned za lesem potkali tři policejní auta. Uháněli jsme zatáčkami vysoko do kopců, na jedné straně silnice strmé skály nahoru, na straně druhé bezedné díry dolů s nádhernými výhledy. Asi bych si to užíval víc, kdybych neměl ještě v živé paměti svůj první motoristický asfaltový polibek z loňského prosince. Helmu měl jen ten Ferda přede mnou a já měl navíc krátké nohavice a rukávy, ale asi přišel čas to zlomit.

Nahoru...

Po dvaceti minutách jsme dorazili ke spodní stanici lanovky, která má své ocelové šňůry zavěšené proklatě vysoko právě nad oním „Východním mořem“, což je hluboký prostor, ze kterého ční roztodivné skalní útvary porostlé borovicemi, velmi často omývané oceánem mlhy a oparu. Od chvíle, co jsem nastoupil do lanovky, jsem nepustil foťák z ruky, protože nic podobného jsme ještě v životě neviděl. Nejde to zprostředkovat verbálně, natož písmem, takže se na to podívejte v galerii, máte-li zájem. Zbytek dne už o ničem jiném nebyl.

Tutaj!

26. 9. 2008

V pátek ráno jsem se odebral na Pekingské hlavní nádraží, které je na druhé straně města než náš kampus. Ranní špička v Praze bývá nepříjemná. Ranní Everest v Pekingu je však na chcípnutí. Představte si, že se jedna a půl České republiky začne ve stejnou dobu někam přesouvat a to na poměrně omezeném prostoru, jakým je třeba metro. K tomu si přidejte fakt, že tady nikdo neumí stát ukázněně frontu, pravidlo „nejdřív se vystupuje“ tady nikdo nezná, a zatímco v Čechách se každý snaží omezit tělesný kontakt s ostatními cestujícími na minimum, tady se na vás každý bez okolků namáčkne, otře a opře a vydrží to, dokud vy nevystoupíte. Uhnout samozřejmě většinou není kam. Mocně si tu užívám svých 187 centimetrů výšky, tedy, pokud se zrovna nesnažím posadit v autobuse, nebo do školní lavice. Naprostá většina Číňanů je totiž minimálně o hlavu menší než já, a tak mám i v nacpaném metru slušnou šanci na nádech. Mému vzrůstu navíc dodával na objemu ještě naložený batoh, takže když jsem vystupoval, šlo se mnou nechtěně i pár lidí navíc.

Úsměv na tváří mi lehce zkřivila pohledná slečna průvodčí, když mi oznámila, že na svém kavalci ve vlaku strávím následujících jednadvacet hodin. Pln optimismu přibalil jsem si s sebou do vlaku naštěstí nějaké to učení, ale nakonec se ukázalo, že zbytečně. Ani nevím jak jsem to udělal, ale poté, co jsem se, jako již tradičně v čínských vlacích, poseznamoval s polovinou vagónu, jsem ulehl na pryčnu a skoro celou jízdu prospal. Čínská krajina podél tratí skýtá stejně rozmanité výhledy jako například ta v Maďarsku podél silnic: kukuřice, paprika, kukuřice, paprika, paprika, kukuřice…, jen s tím rozdílem, že v Číně je to sprašový kopec, sprašová planina, sprašový kopec a zase planina, takže spánkem toho člověk zase tak moc nepromešká.

Další den ráno mě vlak vyložil ve městě Tchun-si, které si místní pro lepší orientaci přejmenovali podle zdejší největší atraktivity na Chuang-šan. Před nádražní budovou se mi podařilo odrazit první nápor drožkařů a své kroky jsem stočil do prodejny lístků, abych si zajistil cestu dál do čínských Benátek, města Su-čou. Ve frontě před okénkem mě oslovila mladá slečna, patrně ve snaze procvičit svou angličtinu, ale jako vždy po pár prvních větách zbaběle utekla k čínštině a snažit jsem se musel já. Vydobyl jsem z ní neurčitou informaci o jakési místní Staré ulici, kde se dá, podle jejích slov, nakoupit spousty zajímavých věcí. Lístek do Su-čou se mi jako zázrakem podařilo koupit hned napoprvé, odjíždět jsem měl ve středu navečer, takže jsem na Chuang-šan měl necelých pět dní. Až pozdě jsem si uvědomil, že to je zbytečně moc. Před nádražím se mě totiž zmocnila autobusová nadháněčka a já se ani nestihl rozmyslet, jak s těmi svými pěti dny tady naložím. Z města Tchun-si bylo třeba popojet ještě zhruba 60 kilometrů k vstupní bráně do národního parku Chuang-šan, městečka Tchang-kchou, a místní autobusy byly zřejmě tou nejlevnější variantou, nebo jsem levnější nenašel, takže jsem se nadháněčce ani moc nebránil. Až na dálnici za městem ve mně začalo hlodat, že jsem si měl lístek koupit už na úterý, protože takhle budu mít na Su-čou málo času. Navíc hrozilo, že v Su-čou neseženu lístek zpátky do Pekingu, a kdesi cosi, no prostě jsem se proklínal, že jsem si to předem pořádně nepromyslel. V Tchang-kchou se dryáčnická paní nadháněčka ukázala býti navíc ještě lobbistkou zdejšího „zaručeně nejlevnějšího“ hotelu, ale to už jsem se nedal. Křičela za mnou, že už nic lepšího a levnějšího neseženu, ale stačilo zajít za roh, pozeptat se ostatních hotelových nadháněčů a hned jsem bydlel ještě o třetinu levněji, za 60 kchuajů. Šéfová v hotelu zřejmě vycítila, že ze mě žádný velký zisk nekouká, a tak mi oznámila, že můžu zůstat jen dvě noci a pak si budu muset najít něco jiného. Tím ale jen podpořila mé rozhodnutí, že se zdržím pouze ony dva dny a do Su-čou se pokusím dostat dřív.

Nechtěl jsem ztrácet čas, takže jsem hned po vyložení nákladu v pokoji vyrazil do kopců. Nevěděl jsem ani pořádně, kam mířím, neboť jsem měl samozřejmě pouze čínskou turistickou mapu, jejíž kartografická hodnota mohla být někde na úrovni leporela pro roční batole, ale alespoň přibližný směr jsem chytil. Ten den už nesliboval žádné dlouhé výšlapy a ani počasí se příliš netvářilo, takže jsem to vzal zvolna, v podstatě pouze za účelem zjištění, kam namířit své kroky následující den, kdy toho budu muset stihnout většinu.

Počasí ten den výhledům příliš nepřálo

Chuang-šan, to jsou úchvatné výhledy, úžasné skalní útvary porostlé křivolakými borovicemi, mlha a mraky převalující se mezi ostrými vrcholky skal, ale taky desetitisíce schodů, vybetonovaných nebo vytesaných do skály. Celý národní park je umělými cestičkami se schody doslova protkán a nestane se, že by člověk na své cestě šlápnul na původní podloží. Kameny vyskládaná krkonošská hřebenovka od Vysokého kola na Špindlerovku působí minimálně nepatřičně a to je jí jenom kousek. V Chuang-šanu se středem krásných hor vinou desítky kilometrů betonových stezek a nikoho ani nenapadne, že je něco špatně. Ani mě to nenapadlo. Tady je to prostě tradice a navíc to (kupodivu) ani není nevkusné.

Cesty do skal

Cestou nahoru jsem procházel bambusovým lesem a jen tak náhodou mě napadlo na jeden z kmenů zaťukat. Zvuk mě uchvátil. Následující půl hodinu jsem strávil pobíháním ve svahu mezi bambusy, hledáním těch správných tlouštěk, abych dal dohromady první tři tóny Ovčáků čtveráků. Hra na živý xylofon se ale ukázala být fyzicky poněkud náročnou, a tak jsem radši pokračoval v cestě.

Bambusový lesík

První den jsem se příliš daleko nepodíval, ale schodů bylo i tak opravdu hodně – lýtka hlásila únavu. Člověk chodí v podstatě pořád do a z ostrého kopce, jenomže po schodech a to navíc dost nepravidelných, takže je třeba dávat celou dobu pozor, kam se šlape. Při sestupu jsem se dal do řeči s jednou studentkou z Che-feje a jejími dvěma kamarády, takže nám cesta zpátky příjemně uběhla. Podařilo se mi také zjistit, kam upřít svou pozornost příští den, abych viděl to nejzajímavější.

Střed městečka

Městečko Tchang-kchou se ukázalo být velmi zajímavým místem, zejména jeho centrum mě okouzlilo. Místní tržiště se vším možným, obchod s kaligrafickými potřebami (obtížil jsem svůj batoh pěkným kamenem na roztírání tuše) a nakonec velmi zábavný rozhovor s mladým majitelem restaurace, ve které jsem povečeřel.

Na trhu

Prodavač ryje mé jméno do kamene na roztírání tuše

Restauratér mi vysvětlil, jak že se to tedy má s tím Tibetem, a že Čína vlastně jen chrání hřejivou mateřskou náručí své bezbranné děti před zlým a nespravedlivým imperialismem a pochopitelně, že za všechno můžou USA. Konečně mi to někdo objasnil. Až tady mi došlo, že tohle nejsou pouze stanoviska vládnoucí čínské elity, to je názor více než jedné miliardy lidí, které je zapovězen přístup k informacím. Chlapík byl ale velmi přátelský, a tak se večeře poněkud protáhla. Skončili jsme u otázek výuky a náročnosti čínštiny, což k mému úžasu došlo tak daleko, že jsem mu vysvětloval čínskou gramatiku a učil ho správně psát některé znaky. Podotýkám, že nebyl negramotný.

Večer jsem v hotelovém pokoji spřádal plány na další den a urovnával v hlavě čerstvé zážitky, když tu se najednou dostavil známý pocit, který jsem poprvé okusil v Indii. Dokud je člověk venku, má pořád co dělat. Potkává lidi, zapřádá rozhovory, pozoruje, venkovní podněty zaměstnávají hlavu a člověk vstřebává, užívá si. Večer před usnutím ale často přichází potřeba vstřebané sdílet, rozebrat s někým právě prožité a podělit se o ten pocit svobody, který takové cestování přináší. Jenže ten někdo vedle vás není. Zážitky jsou jen vaše a nikdy a nikomu je nemůžete předat, prostě tu nebyl s vámi. Každá mince má dvě strany. Je lepší to zaspat…

„Happiness is only real when shared.“

– Christopher McCandless –

Tibet, Vnitřní Mongolsko, Chuang-šan. Tyto tři lokality se mi coby možné cílové destinace mlely v hlavě už měsíc před týdenními prázdninami, které se v Číně drží na přelomu září a října u příležitosti výročí vzniku ČLR. Jarní rozmíšky v centrálním Tibetu a jeho periferiích a vůbec ona napjatá letošní olympijská atmosféra způsobily, že administrativní podmínky návštěvy Tibetu dosáhly na stupnici otravnosti nejvyšších hodnot. Ceny letenek a jízdenek vyhnala nahoru jak olympiáda, tak zvyšující se předprázdninová poptávka, a tak se i finance staly tím důvodem, proč jsem Tibet nakonec zavrhl. Inu, má milovaná Šangri-la bude muset ještě nějaký ten čas počkat, neboť pak už zde v Číně příliš času na vandrování mít nebudu. Ve hře tak zůstaly ještě dvě oblasti, jejichž dosažitelnost vězela pouze v sehnání kloudných lístků na vlak.

Nejvíc se mi asi chtělo do hor Chuang-šan, ležících v provincii An-chuej, cca hodinu vlakem od Šang-chaje. Oblast je zapsána na seznamu UNESCO pro své jedinečné skalní útvary porostlé křivolakými borovicemi, vše jako by bylo vystřižené z tradiční čínské tušové malby. Celý nervózní jsem si stoupl do fronty na lístky, abych si na jejím konci vyslechl, že se v příštím týdnu nedostanu ani na druhou stranu Pekáče, natož pak na jih. Někdo mi totiž zapomněl říct, že předprodej na prázdninové vlaky začal pro jistotu už deset dní dopředu, zatímco normálně jdou lístky do prodeje s pouhým pětidenním předstihem, výsledkem čehož byly všechny lístky už dávno fuč. První volný vlak mým směrem měl jet až na konci příštího týdne, tedy tehdy, kdy už jsem se měl zase vracet do školy. Trochu se mnou mávnul vztek a bezmoc nad zdejším zhovadilým zřízením, které už mi poněkolikáté hodilo značně rozsochatou větev pod nohy, ale naštěstí se mi to podařilo v sobě podusit, takže paní u přepážky zůstala naživu. Po kratší procházce na uklidnění mi došlo, že jsem se zapomněl zeptat na Vnitřní Mongolsko, kde už několik dní pobýval Ondra, ke kterému bych se mohl přidat. Do Mongolska se naštěstí zřejmě Číňanům moc nechtělo, a tak jsem lístky do Chochotu bez problémů sehnal. Předcestovní radost se ten den už ale nedostavila, popravdě, byl jsem pěkně zpruzen.

Druhý den ráno jsem si naštěstí postěžoval jedné z našich učitelek, jak jsem dopadl s plánováním prázdnin a ona mi doporučila, ať se jdu zeptat ještě na jednu zastávku, která je nejblíž Chuang-šanu, a o které jsem minulý den neměl ani tušení. Pln napětí rozběhl jsem se tedy po škole do agentury prodávající lístky a na výslovnosti názvu cílové destinace jsem si u přepážky dal maximálně záležet, jako by to bylo zaklínadlo. „A chcete sedadlo, nebo lůžko?,“ zeptala se slečna.

„Cože? Ještě máte lístky?,“ vyrazil jsem nevěřícně.

„Jistě!,“ odpověděla slečna s výrazem, jako by bylo sehnání konkrétního lístku v Číně naprostou samozřejmostí.

Vrácení jízdenky do Mongolska něco stálo, ale ještě nikdy jsem neplatil storno poplatek s takovou radostí. S úžasnou vidinou volného týdne stráveného v kýžené lokalitě s mým věrným baťochem na zádech jsem běžel zpět do školy. Musel jsem totiž ještě omluvit svou nepřítomnost, neboť druhý den ráno jsem měl už odjíždět, ale to byl teprve pátek, takže normální výuka. Tady se bere docházka o dost vážněji než u nás a každá neomluvená absence znamená mínusové body u výstupního testu, ale třídní učitelka (ano i na vejšce) vzala vše sportovně a popřála mi šťastnou cestu… (pokračování příště)

Právě jsem se překonal a nasypal do galerie sto nových fotek pořízených v pohoří Pěti teras. Další alba budou následovat v zápěstí, stejně jako nové příspěvky z prázdninové cesty na jih.

Množily se připomínky, že toho píšu moc najednou a vy na to pak nemáte ve svých kancelářích čas, bo musíte tvořit hodnoty. Budu vám to tedy dávkovat po částech, abyste tím mohli pohodlně prokládat briefingy, meetingy a brainstormingy a neutrpěla tím produktivita práce.

Mohlo mu být maximálně třicet a potkal jsem ho zhruba před čtrnácti dny na jedné ze svých toulek mezi menzou a kolejí. Do očí mě praštilo jeho bílé tričko s obrázkem lehce úchylného tančícího medvěda a českými nápisy. Ten nad medvědem zněl: „Která zvířata žijí v lese?“ Pod medvědím tanečníkem byla odpověď: „Medvěd“. Logikou celku jsem se nezabýval, spíš mě jen uchvátilo, že jsem tu vůbec něco takového potkal. Kluk si všiml mého nadšení, a tak jsme se spolu na chvilku zastavili. Vysvětlil jsem mu, co mě tak upoutalo, načež i u něj propuklo podobné nadšení. Evidentně vůbec netušil, v jakém jazyce ty nápisy jsou a už vůbec nevěděl, jaký mají význam, proto jsem mu je ochotně přeložil. Zřejmě čekal od svého tajuplného trička nějaké duchaplnější poselství, protože mu bezprostředně po mém překladu maličko ztvrdnul úsměv, ale po chvíli se opět rozzářil. Podali jsme si na rozloučenou ruce a šli si každý po svém. Takové chvilky potěší.

Před několika hodinami jsem vyrazil do naší školní sámošky nakoupit cosi k večeři. Po zaplacení u pokladny se ke mně přitočil jakýsi Číňan a anglicky mě oslovil. Jeho obličej mi povědomý sice byl, ale popravdě, kdo se tady v nich má vyznat, že? Jeden jako druhý. Když viděl, že tápu, rozepnul bundu. Tančící medvěd mi udělal velmi rychle jasno. Vyšli jsme spolu ven a posadili se na lavičku. Představil se mi jako Scott. Číňané mají ve zvyku ve vztahu k cizincům používat spíše západní jména. Nevím však, je-li to vlivem silně rozšířené moderní čínské myšlenky „západní je lepší“ nebo z prosté ohleduplnosti k neschopnosti většiny zápaďáků čínská jména vyslovit. Scott zde studuje postgraduál v oboru antropologie se zaměřením na politiku Ústřední vlády k etnickým menšinám. Zabředli jsme do zajímavého hovoru povětšinou na politická témata a najednou jsem si všiml, že balancuji na velmi tenké hraně svého vlastního cenzurního mechanismu, přemýšleje o tom, co se ještě smí říkat a co už ne. Scott mě ale za chvíli uklidnil, to když začal sám hovořit o problémech, které Čína má ve vztahu ke svým národnostním menšinám. Jen vždy při přechodu k problematickému tématu nápadně ztišil hlas a naklonil se blíže ke mně. Přes citlivá témata Tibetu a Sin-ťiangu jsme se pak propracovali až k čínsko-japonské válce, hladomoru, který následoval po tzv. Velkém skoku na přelomu 50. a 60. let a nakonec až k samotné Kulturní revoluci. Scott se nebál přirovnávat předsedu Maa k Hitlerovi a vyslovil i domněnku, že Mao byl psychicky vyšinutý, zvláště v jeho pozdějších letech. Kritizoval politiku ústřední vlády v mnoha směrech, zejména ve spojení s obrovským problémem korupce, se kterým se Čína potýká. Příčinu mnoha čínských problémů připisoval právě vládě jedné strany. Přes všechnu tu neočekávanou kritiku z něj ale bylo cítit, že je na svou zemi velice hrdý a její problémy vnímá velmi osobně. Své soudy nikdy nenechal spadnout do kategorie nezúčastněného prázdného tlachání, tak často slýchaného nad půllitrem piva v českých hospodách. Scottovy názory jsou v Číně zřejmě spíše výjimkou a bohužel jsou zatím silně vázány na akademické prostředí.

Náš rozhovor ukončila po hodině a půl až zima, která se do mě dala. Nakoupit jsem vyrazil jen tak nalehko, s žádným dlouhým vysedáváním venku jsem tedy nepočítal. Cestou zpátky na kolej jsem přemýšlel o zvláštním nadšení čínského národa pro svou vlast. O citlivých otázkách jsem tu mluvil už s mnoha lidmi, zkušenost je to k nezaplacení. I ten nejubožejší trhovec v snad nejzaostalejší čínské provincii An-chuej se s vámi bude do úmoru přít o oprávněnosti čínské přítomnosti v autonomních oblastech. Historicky vyfutrovaný koncept „jedné a jednotné Číny“ tu mají všichni hluboko pod kůží a nesleví ani o krok. Nikdo tu nad žádnou veřejnou záležitostí nemávne rukou, každý má nějaký názor a všichni se zajímají. Je třeba říci, že s velkou většinou zdejších názorů našinec jednoduše souhlasit nemůže (a tím nemyslím pouze názory vzešlé z komunistické ideologie), ale také je nutné si uvědomit, že Číňané mají svou názorovou základnu postavenou z cihel pálených v jiném kulturním prostředí a za jiného historického vývoje a v kontextu jejich podmínek je nemožné jim naše názory vnucovat, byť jsme o jejich správnosti sebevíce přesvědčeni. Inu, jak říkával maxipes Fík: „Jiná země, jinej mrav, tady holt jim rostou krávy na stromech.“ Ale něco z jejich pýchy na vlastní zemi by nám, Čechům, určitě neuškodilo.

Jo a tričko prý dostal kdysi od čínského kamaráda, víc o jeho původu neví.

Ticho na blogové pěšině v nejbližší době naruší další příspěvek. Vrátil jsem se dnes ze skorotýdenního vandru, neb nám ve škole dopřáli inspirativní prázdniny, a tak je další literární potomek na cestě. Nezbývá než si přát, aby nenastaly žádné porodní komplikace, neboť novorozenec bude cvalík a porod to jistě nebude jednoduchý. Jen to neuspěchat, heuristika ještě není u konce…

Čhörten s modlitebními vlaječkami v jednom z klášterů

Nové fotky v galerii!

Předminulý víkend se nám o den prodloužil, neboť v Číně se slavil jeden z největších svátků – svátek Středu podzimu. Zatímco v Pekingu a po celé Číně se tedy všechno, co je schopno přijímat potravu, podle tradice nacpávalo měsíčními koláčky jüe-ping, my jsme se rozhodli vypadnout z města. Cílem byla severočínská Mekka buddhismu, oblast Wu-tchaj-šan, aneb pohoří Pěti teras. Týden před odjezdem jsme žili v domnění, že volno bude víkend plus pondělí, ovšem to by nebyla Čína, aby opět nepřekvapila. Naši oficiálové se usnesli, že mít volno v pondělí je nemorální, a tak ho šoupli na pátek. Škoda jen, že jsme se to dozvěděli ve čtvrtek ráno. Náš výlet se tak od začátku proměnil v exkluzivní „hurá“ akci. Chtěli jsme volný čas využít co možná nejvíce, a tak jsme se ještě ve čtvrtek po škole sbalili a odpoledne vyrazili bez lístků naslepo na nádraží. V tradičně brutální frontě na jízdenky jsem rozjímal o možnosti zanesení zákazu vytváření takových dlouhých front do Listiny základních práv a svobod, ale pak mi došlo, že jsem v Číně… Byli jsme ale trpěliví, a tak jsme se vítězně dostali až k okénku, kde nám paní řekla, že lístky nejsou. V poslední vteřině před tím, než nás nervózní dav odtlačil od okénka, pak paní jen tak mimochodem prohodila, ať to zkusíme u prvního okénka. Sice jsme příliš nechápali, jak by stejný dotaz směřovaný k jinému okénku mohl generovat volná místa ve vlaku, ale zkusili jsme to a dobře jsme udělali. Ve stejné chvíli, kdy Ondra vítězoslavně odcházel od okénka s lístky v ruce, naskočilo na světelné tabuli oznámení, že na Wu-tchaj-šan přibyla další místa. Asi připojili další vagón, doufal jsem jen, že to nebude uhlák. Na nástupišti jsme zjistili, že nás šoupli každého do jiného vagónu, ale vzhledem k tomu, že jsme zaplatili za lehátka, neměli jsme rozhodně v úmyslu noc prokecat, tak co. Ve vlaku proběhlo tradiční seznámení se sympatickými spolunocležníky. Pojedli jsme spolu něco instantních nudlí, přičemž se o mě jedna paní starala tak pozorně, že jsem až pojal podezření, že mě má za lehce dementního lao-waje, co si ani neumí zalít nudle horkou vodou. Před usnutím mě ještě stihli varovat, že v horách je zima, pak ale následovalo už jen hluboké kóma.

Tři ráno, drsné probuzení: „Wu-tchaj-šan taole!“, byli jsme na místě. Z vlaku jsem se vysoukal ještě v polospánku, ale ukrutná zima mě rychle probrala. Došel jsem k Ondrovi a společně jsme se jali navlékat na sebe všechno oblečení, které jsme měli. Moc toho bohužel nebylo. Hodný pan výpravčí nás po chvíli vyrazil z nádraží a na ulici se o nás spustila mela mezi taxikáři a řidičem soukromého autobusu. Museli jsme totiž ještě popojet přes hory do skutečného centra Wu-tchaj-šanu, neboť tohle bylo zatím jen městečko Ša-che, špinavá díra, která nabobtnala okolo fabrik a vlakového nádraží. Autobus vyhrál. Paní štiplístek nás stáhla o neuvěřitelných 20 kchuajů a ještě se jí zdálo vtipné, že se nám to nelíbí. Pravda, taxík by si řekl o 200. S hlavou na rachotícím okénku jsem opět padl za vlast. Štiplístek nás probudila před jakousi mýtnou branou, že prý máme zaplatit vstupné. Jistě, já zapomněl, jsme v Číně, jedeme do hor, tak se platí vstupné, normálka. Ve městečku nás autobus vyložil v uličce plné ušmudlaných hotýlků, a tak jsme se v jednom hned za směšný peníz ubytovali. Přemáhal jsem v sobě touhu ulehnout na pohodlně vypadající postel a za okolními krásami vyrazit až za pár hodin, bylo ale už po šesté hodině ranní, Ondra nedočkavě naléhal a nejlepší fotky se pořizují stejně brzy po ránu, tak jsem zmobilizoval síly a vykopal se ven. Při odchodu jsme požádali o klíče od pokoje, ale pan domácí jen zamával svým svazkem klíčů a řekl, že nám pak odemkne. Měli jsme tam oba pouze kartáček na zuby a spodní prádlo, takže jsme jen pokrčili rameny a vyrazili do chladného rána.

Kláštery v ranní mlze

Hned po prvních krocích jsme narazili na nepřítele číslo jedna – dostavil se hlad. Stočili jsme tedy své kroky nejdříve do blízké restaurace, kde nás oblažili nudlemi s místní specialitou – výbornými houbami tchai-mo. Houby mě tak nadchly, že jsem si od personálu nechal napsat jejich jméno, abych je mohl později pořídit. S plnými žaludky se to pak jinak štrádovalo. Bylo hodně brzy, nikde ani noha. Údolí sevřené mezi zelenými horami se probouzelo do ranního oparu a před námi se otevíraly krásné výhledy na okolní kopce a kláštery, kterých jsou tu desítky. Po chvíli jsme došli k prvnímu, před nímž zrovna mnišky smlouvaly o zeleninu.

Mnišky na nákupu

Mocně jsem si užíval toho, že okolo nejsou povykující a všude se fotografující Číňané. Klášter měl hezkou atmosféru, tak jsme ho důkladně prošmejdili. Jelikož jsme měli v úmyslu vyšplhat na nejbližší kopec a projít se po hřebeni, nechali jsme se jednou mniškou vypustit zadní branou kláštera přímo do svahu hory. Nějakou chvíli jsme bloudili, mimo jiné i přes kasárny, které bývaly domovem někdejší Maovy pravé ruky, Lin Piaa, ale nakonec jsme se na hřeben dostali. Zezdola to ani tak nevypadalo, ale vyškrábat se úplně nahoru byl docela fuška.

Ondra šplhající

Nikde žádné cesty, trasu jsme vymýšleli operativně za chůze, takže to nakonec spolklo i dost hodin. Výhled seshora za to ale stál. Mohli jsme krásně vidět, proč se tomu zde říká pohoří Pěti teras. Údolí s městečkem a hlavními velkými kláštery je obklopeno horskými hřbety, z nichž na každé světové straně vyrůstá jedna nápadně vyšší hora s plochým vrcholem, připomínajícím terasu. Jedna taková terasa je tam však ještě navíc, jmenuje se Čung-tchaj, Prostřední terasa. Na všech pěti vrcholech, v nadmořské výšce okolo 3000 metrů, sedí kláštery, které jsou častým cílem čínských turistů.

Klášter v údolí

V této výšce jsme měli údolí jako na dlani, mohli jsme si tedy jako na mapě naplánovat, kam se půjdeme po sestupu podívat a v hlavě se nám zrodil i plán na další den. Sestup bez cest byl ještě o něco nepříjemnější než výstup, ale do údolí jsme se dostali. Hned pod svahem jsme vzali útokem další klášter.

Rekonstruovaný starý klášter

Byl jistě starý několik staletí, ale procházel zrovna mocnou rekonstrukcí. Jediný mnich na dvoře nám s úsměvem odemkl bránu hlavní svatyně a nechal nás nakouknout. Všechno bylo nové, barevné, nablýskané, ale chyběla tomu atmosféra. V naprosté většině klášterů, které jsem v Číně navštívil, se něco opravovalo, upravovalo, nebo stavělo. Je jistě dobře, že se kláštery udržují, ale má to i svou stinnou stránku, kterou zřejmě vnímáme jen my. Kláštery při těchto úpravách přicházejí o své kouzlo. Zdi svatyní jsou vybíleny, hlavice sloupů natřeny zářivými barvami, sochy božstev vypadají mnohdy jako z pouti, dekoraci zajišťují plastové květiny, jednoduše ztrácí kouzlo. Pevně doufám, že to je jen přechodný stav, že v běhu doby i tato nově postavená místa získají svou duchovní patinu, barvy vyblednou, zdi se umouní, sochy stářím nabudou na vážnosti, místo prodchne kouř kadidla a umělé květiny někdo odnese. Snad.

Ve vesnici jsme si našli kamarádku

Cestou do města jsme se stavili ještě v jednom klášteře, který byl snad zcela nově postaven. Jeho barvy zářily už z dálky. Obývaly ho pouze mnišky, z nichž jedna nás pozvala do místnosti pro hosty a nalila nám horkou vodu. Chvilku s námi vesele švitořila, ale po chvíli jí došlo, že švitoří pouze ona a my jí moc nerozumíme, takže se vzdálila. Dopili jsme a vydali se do městečka. Cestou jsem na asfaltu narazil na nádherného malého pavouka, tak jsem si hned vzpomněl na bráchovu lásku ke všemu, co má minimálně šest nohou. Byla fuška donutit ho chvíli pózovat, ale nakonec se projevil jako zdatný model a pár fotek jsme pořídili.

Fešák

Na okraji města jsme zamířili k dalšímu klášteru, jednomu z největších v okolí. Patří škole Gelugpa, jedné ze škol tibetského buddhismu a na jeho rozvoji se významnou měrou podíleli i mandžuští císaři. Klášter vypadal zvenku impozantně. Jeho žluté střechy zářily do dálky a mohutné zdi dávaly tušit nemalou rozlohu komplexu. Po stavitelské, estetické a historické stránce se klášteru nedalo nic vytknout. Vše bylo hezky zachovalé, nově nenatřené a neopravené, shromažďovací sály a modlitebny dýchaly tou správnou atmosférou, ale už jsme nebyli sami v horách, a tak jsme se proplétali mezi davem uřvaných čínských turistů.

Útroby kláštera, jedna z mála fotek, na které nikdo není

Průvodkyně cestovních kanceláří podávaly svůj výklad prostřednictvím megafonů a ječely do nich, i když jejich skupiny stály v metrovém kruhu okolo nich. Místní mniši seděli na židlích a obrubnících a otráveně celý ten tyjátr pozorovali. Zajímalo by mě, co se jim při tom asi honilo hlavou. Najednou vzduch prořízl ostrý tón lastur a na prostranství před svatyní se začali mniši scházet. Divil jsem se, že by se v půl čtvrté odpoledne svolávali na modlitbu, ale opravdu. Záhy mi došlo proč. Mniši se usadili na svých místech, vzali si texty a začali ledabyle mumlat modlitby. Okna a dveře síně však zůstaly dokořán, aby se do nich mohli nahrnout Číňané a mačkat spouště. Bylo to divadlo pro turisty. V Indii se vždy vše odehrávalo za zavřenými dveřmi a dostat se přímo do obřadní síně bylo velmi nelehké, tady to vyřešili po svém. Zaprodali nauku a udělali z ní byznys. Asi nic moc pro karmu, řekl bych. Spíš ale osazenstvo kláštera nemělo na výběr. Dávno je jasné, že hlavním důvodem pro údržbu sakrálních staveb v Číně není ve většině případů šíření svatého učení, ale prosté rejžování peněz z cestovního ruchu. Jsem zvědav, do jakého stádia to bude muset dospět, aby Čína sáhla k nějakým demarketingovým opatřením. Zatím je hlavní, že je tuctový čínský turista spokojen a utrácí peníze. Kdybych byl ještě o trochu víc znechucený a měl stejný nedostatek úcty k jiné kultuře jako mají Číňané, tak bych si tam odplivl, takhle jsem jenom kvapně odešel.

Barevné střechy kláštera z lesklých tašek

Někde v tomto bodě jsem přestal vnímat počet klášterů, které jsme navštívili. Klášter střídal klášter, svatyně svatyni, pořvávající Číňané, všude nějaké vstupné, občas mi to přišlo jako přes kopírák. K večeru už jsme toho měli plné zuby a já s velkou úlevou zjistil, že i Ondrovi lezou čínské cestovky a jejich skupinky na nervy. Obavy z mé počínající mizantropie byly tedy naštěstí zbytečné.

Jedna velmi dobře zachovaná původní svatyně

Posledním úkolem toho dne bylo domluvit odvoz na zítřejší ráno. Mezi všemi těmi monastýry jsme totiž dokuli náš plán na další den. Chtěli jsme navštívit některé kláštery na oněch pěti terasách, ale jelikož jsme další den taky museli stihnout návrat do Ša-che na vlak a hřeben byl daleko, rozhodli jsme se, že se necháme přiblížit taxíkem. Hrou na chudé studenty se nám podařilo stlačit cenu na „pouhých“ 100 kchuajů, vyměnili jsme si s taxikářem čísla a domluvili se, že nás v půl páté ráno nabere, abychom byli nahoře s východem slunce. Den jsme uzavřeli opět nudlemi s výbornými houbami a v osm jsme ulehli, abychom byli druhý den v tak nekřesťanský čas vůbec schopni akce. Náš pan domácí nás ale ještě před spaním stačil znervóznit, když nám řekl, že další den večer do Ša-che nic nejede, a že se na vlak asi nedostaneme. Asi nám chtěl, dobrák stará, přivodit hezké sny.

Oba nastavené budíky bohužel zazvonily přesně. Čekajíc ve tmě mrazivého rána, zbožně jsem si přál, aby taxikář nepřijel, abych mohl zalézt ještě na pár hodin do pelechu, ale jako na potvoru jsme natrefili na spolehlivého chlapa. V serpentinách stoupajících do sedla se mi ještě podařilo usnout, ale cesta bohužel netrvala dlouho. Řidič nás vyložil na smluveném místě, ukázal nám směrem nahoru ke klášteru a kvapně zabouchl dveře vyhřátého taxíku. Vydali jsme se na cestu. Foukal silný vítr a tak muselo být okolo nuly. Taky máte občas nutkání proklínat se za své vlastní nápady? Sem tam okolo nás projelo auto s čínskými turisty, na východě už nebe oranžovělo a klášter v nedohlednu. Nakonec se ale na obzoru přecejen vyloupl, stál tam jako nedobytná pevnost.

Klášter na vrcholu těsně po rozbřesku

Postavil jsem stativ a jal se fotit hory v mlžném oparu a oranžové nebe, po pár fotkách mi však došla baterka. Vzdálil jsem se tedy k odložené brašně, abych baterku vyměnil, ale v ten moment pod stativem ujel svah a foťák se pod vahou předsádky poroučel z výšky přímo na čumák. Skoro jsem se ho bál zvednout a vyčíslit škody. Předsádka to odnesla naštěstí jen estetickou vadou na objímce, čočky zůstaly bez škrábnutí. Vyměnit baterku s totálně promrzlými prsty mi chvilku zabralo, takže jsem tak tak stihl dojít na hlavní klášterní terasu a vyfotit východ slunce. Romantika jak stehno, jen ti hulákající čínští hejsci…

Východ slunce nad Wu-tchaj-šanem

Dofoceno, uklizeno i vydali jsme se tedy směr další klášter. Cestou jsem žasl nad vybavením čínských trekařů, kterých tu bylo několik desítek. Měli výzbroj jako kdyby stoupali přinejmenším na Mont Blanc, přitom je zde čekaly pouze oblé hřebínky a travnaté loučky s vyšlapanými, dobře schůdnými cestičkami. Divil jsem se, že to nejdou ve skeletech. Byli jsme mezi nimi s Ondrou jako chudí příbuzní. Inu, outdoor v Číně frčí a je třeba jít s dobou. Nejvíce mě zaujaly jakési kolenní chrániče, které měla většina z nich natažené přes kalhoty. Buď má většina čínského národa vrozenou dispozici k artróze kolenního kloubu, nebo je to nějaký outdoorový módní výstřelek, který k nám nedorazil. Osobně se kloním spíše k té druhé variantě. Jediný efekt, který to evidentně mělo, byl, že nemohli pořádně ohnout nohu v koleni, a tak šli vše dvakrát tak dlouho co my.

Silnice vede až na nejvyšší terasu

S ušlou vzdáleností a utíkajícím časem nám začalo být jasné, že cíl, který jsme si pro ten den stanovili, totiž obejít celý hřeben a navštívit kláštery na terasách, je nad naše síly. Rozhodli jsme se tedy pro návštěvu posledního kláštera v sedle při cestě a potom sestoupit nějakým schůdným úbočím zpátky do města.

Zátiší kláštera s bagrem

Vstoupili jsme na dvůr malého kláštera kde bagr hlučně ukusoval hliněnou terásku. Příjemný stařík nám pokynul, abychom šli dovnitř, že je tam mistr. Ten nás za chvíli sám spatřil a pozval nás k sobě, kde nás pohostil měsíčními koláčky, výborným sladkým chlebem a horkou vodou. Lehce jsme pokonverzovali a na památku jsme mistrovi dali pohlednice z Ondrova rodného města, Rožnova pod Radhoštěm. Starý mnich nás vyprovodil až na cestu, kde jsme se rozloučili. Po více než hodinovém klesání jsme pak sestoupili do údolí. Cesta mezi políčky nám rychle utekla, a tak jsme za chvíli opět stáli na kraji města, kde jsme obhlédli ještě několik dalších klášterů.

Po vydatném obědě u pouličního stánku jsem už na další kláštery neměl ani pomyšlení, a protože do půl páté, kdy nám měl jet náš těžce vysmlouvaný autobus, bylo ještě daleko, našel jsem si stinné místo v parku a spočinul v horizontální poloze. Spánek jsem uvítal s otevřenou náručí a sladce si ho na čerstvém vzduchu užil. Za pár hodin mě probudila zima a pět minut nato dorazil i Ondra, který během mého lenošení fotil v jednom z klášterů mongolské nápisy na kamenných stélách. Spolu jsme se pak vydali ještě na poslední obchůzku mezi svatyně, kde si Ondra popovídal s jedním příjemným mongolským mnichem a cestou jsme nakoupili výborné makadamové ořechy a ještě lepší zvláštní hrozinky, či co to bylo.

Ondra v rozhovoru s mnichem

U našeho hotýlku jsme se naložili do autobusu, který tedy skutečně naštěstí jel. Dva Číňané v autobuse nás shledali zřejmě velice zajímavými a trvali na tom, že se s nimi musíme vyfotit. Ani nás to nepřekvapilo, nebylo to tady poprvé, co jsme se fotili coby cvičené opičky. Vystoupili jsme tedy z busu, kluci si s námi cvakli pár snímků a zase jsme nastoupili. Kolaborující řidič bez řečí počkal. Počkal i podruhé, to když chlapci zjistili, že fotky jaksi zbastlili a bylo tedy zapotřebí proceduru opakovat. Konečně jsme vyrazili a já opět upadl do kómatu.

Do Ša-che jsme tentokrát přijeli za světla, a až teprve tehdy jsem si uvědomil, jak strašlivá díra to je. Humus, špína, prach, špinavé restaurace pravidelně prokládané vykřičenými domy, šeď, polorozpadlé nebo polorozestavěné paneláky, neonové reklamy, odporný zápach. Jak tu může vůbec někdo žít? Vlak do Pekingu nám měl jet v jednu v noci, lístky jsme ale ještě neměli, byli jsme proto trochu nervózní. V čekárně jsme zjistili, že prodejní okénko se otevírá až 50 minut před odjezdem vlaku, takže si musíme počkat. Bylo půl osmé. Špinavá díra, bez lístku a bez jistoty zda vůbec nějaký bude. Ustlal jsem si před nádraží na obrubník, Ondra pospával v čekárně před okénkem, neboť už se v okolí pomalu začali houfovat lidé. V deset už jsem šel do čekárny i já, aby v tom Ondra nebyl sám a taky abych utekl před zimou. V půl dvanácté bylo už v čekárně značně našlapáno, hlavy nám padaly na všechny strany, zadek bolel od dlouhého sezení, a tak jsme se postavili před okénko. To spustilo vlnu dalších nedočkavců, kteří si přišli stoupnout za nás a atmosféra v čekárně zhoustla. Pan prodavač nás všechny nechal ještě vycukat, když okénko otevřel o dvacet minut později. Řekl bych, že ostatní museli taky slyšet tu ránu způsobenou šutrem padajícím z mého srdce, když se nám podařilo koupit lístky. Byly sice na tvrdá sedadla, ale sedm hodin se to přežije.

Pán sedící ve vlaku vedle mě byl omezený buran, protože se roztahoval přes třetinu mojí poloviny sedadla. Když ani druhá žádost o ohleduplnost nezabrala, začal jsem do něj při sebemenším pohybu schválně strkat, to by bylo aby se vyspal, když já spát díky němu nemohl. Zapálením si cigarety jakoby se už jen podepsal pod svou diagnózu absolutního tupce.

Když se za naším výletem zpětně ohlédnu, je až s podivem, jak nám to krásně všechno vyšlo. Mohli jsme zůstat kdekoliv trčet, protože to se bohužel v Číně běžně stává. Čína individuálním cestovatelům příliš nepřeje. Všechno je stavěno tak, aby pro turistu vše zařídily cestovky, které mají silnější páky na získávání potřebných formalit. Člověk si zde může naplánovat co chce, ale jakmile jednou nesežene lístek, přijdou všechny plány vniveč. Hodiny strávené v úmorných frontách jen proto, aby vám na jejich konci řekli nenáviděné slovíčko „mej-jou“, „nemáme“. Přes všechnu to nejistotu a občasné nepříjemnosti se nám ale výlet parádně vydařil a možná právě proto, že byl úplně naslepo, na něj budeme dlouho vzpomínat. Jen ty kláštery mi asi stačily na hodně dlouho dopředu.

Zůstaňte mi věrní, mí milí, makám na tom! Mé tvůrčí střevo vstřebávalo teď pořádnou dávku kulturních odlišností a administrativních neuvěřitelností, tak se nějak zaleklo a dostalo zácpu, ale už jsme zase průchozí!