Po předchozím dni, úspěšně proflákaném v místní tibetské čtvrti, jsme další den ráno opět vstali časně a s odhodláním dostat se na západ za každou cenu vyrazili na autobusák. Naše výprava byla tentokrát chudší o jednoho člena, neboť Honzovi letělo za dva dny letadlo zpátky na Tchaj-wan, takže jsme ho museli k naší nelibosti v Čcheng-tu zanechat. Na nádraží jsme dorazili příliš brzy, a tak jsme jen tak postávali před uzavřenou halou mezi ostatními nedočkavci a čekali, až nás pustí dovnitř, kde jsme podle plánu chtěli vyhledat místní tibetské vekslačky a spolehnout se na jejich schopnost propašovat nás do autobusu. Netrvalo to ani pár minut a už u nás byl. V umouněné sáčko oděný ještě umouněnější mladý Tibeťan. Původně nám nabízel, že nás odveze do S` ku-niang šanu, odkud pocházel („Pohoří čtyř děvčat“ – nádherná, skoro až kýčovitá oblast pastvin obklopená zasněženými horskými velikány, v této době jistě pulzující hlučnými čínskými turisty), ale po chvíli smlouvání se nám ho podařilo ukecat na odvoz do deset hodin jízdy vzdáleného městečka Tan-pa. Dohodli jsme se na překvapivě nízké ceně 700 RMB sakumprásk, nikdo z nás tehdy ale netušil, že nás to všechny, a zejména Ccheranga, jak se náš mladý řidič jmenoval, bude stát daleko víc.

Naložili jsme se do „chlebníku“ 面包车, jak se tady malým dodávkám říká, a vyrazili na dlouhou cestu. Byla ještě tma, vzadu uvelebivší se holky s Karoshem okamžitě vytuhly. Ručička tachometru byla, jako již tradičně ve vozech čínské provenience, totálně mrtvá, takže můj strach z pekelného tempa, které Ccherang nasadil, nebyl naštěstí podložen reálnými číselnými údaji. Vzpomínka na spolužáka, který vloni v Pekingu v devadesátce strhnul volant usínajícímu taxikáři, aby nenabrali svodidla, mi nedovolila usnout. Pokradmu jsem sledoval Ccherangova víčka a co chvíli mu pokládal různé otázky, abych mu nedovolil usnout. Dozvěděl jsem se tak mimo jiné i to, že vlastně neví, jak se do Tan-py dostat, pančto tam nikdy nebyl. Když si všiml mého údivu, okamžitě dodal „一边走，一边问!“ tedy „Cestou se poptáme.“ Na moje překvapené „No ty vole!“ už se jenom usmál a zapálil si cigáro. Dálnici jsme trefili jen na jedno optání.

Po sjezdu z dálnice bylo třeba nabrat šťávu a vyvenčit se, a tak jsme zastavili u benzínky. Někdo by měl Číňanům vysvětlit, že když dřepí na záchodě, je fajn si zavřít dveře od kabinky, když už tam náhodou nějaké jsou. Nebylo to poprvé, co jsem se v Číně s tímto záchodovým překvápkem setkal. Jak říkal maxipes Fík: „Jiná země, jinej mrav, tady holt jim rostou krávy na stromech.“ Ccherang natankoval, nakoupil, nastoupil do auta a hodil mi na klín tašku plnou zmrzliny, že prý ať si dáme. Všichni jsme byli z jízdy totálně promrzlí, neboť čínské chlebníky těsní asi jako staré VéTřiEsky a k tomu si ještě sem tam Ccherang otevřel okno, to když si dával cigárko. Pravá chvíle na nanuk. Každý jsme ale nakonec jednoho vtlačil, Karosh se obětoval a snědl dva, poslední roztál na okně v tašce.

Do hor!

Začali jsme stoupat do hor. Projížděli jsme menšími městečky a vesnicemi a co chvíli míjeli policejní hlídky. Pokaždé, když se někde mihla uniforma, zasouvali jsme se hlouběji do sedaček a dělali neviditelný. V jednom klikatém úseku začal Ccherang z ničeho nic nahánět policejní auto. Snažil jsem se mu objasnit naší situaci, v níž honička s policajty nebyl zrovna nápad z nejlepších, ale prý to byli policajti „tam od nich“, a dobře se s nimi zná. Dodal jen, že kdyby něco, tak jsme kamarádi, veze nás zadarmo a na žádných penězích jsme se nedohodli. Naštěstí se náš chlebník na terénní Toyotu veřejné bezpečnosti ani v nejmenším nechytal, a tak našeho Montoyu z pastvin závodění zase rychle přešlo. S nabíranou výškou v serpentinách přibývalo děr v silnici, podivných nezačištěných tunelů vystřílených do skály, úchvatných výhledů do údolí i na sem tam vykukující zasněžené vrcholky okolních hor a taky bubáků v uniformě. Už jsem se ani nesnažil se ze sedačky vysouvat do normální pozice a Ccherang z nás měl prču. Evidentně mu nedocházelo, že těch sedm stovek je podmíněných naším příjezdem do Tan-py.

Po zastávce na oběd jsme si s Karoshem vyměnili místa, abych se vzadu i já mohl trochu prospat a on si vepředu mohl potrénovat zasouvání pod palubní desku. Čekali jsme na holky před restaurací, když v tom si o okýnko chlebníku opřený pokuřující Ccherang všiml čehosi na Karoshově zátylku. Hbitě k němu přiskočil a Karosh, ve víře, že mu odstraňuje ze zad nějaký hmyz, se ani nehnul. Ozvalo se zaúpění a roztlemený Ccherang si utřel ruce do kalhot a spokojeně potáhl z cigára. Karosh si ohmatával na zátylku vymáčknutého beďara, mumlal cosi o jódu a očividně přemítal, s jakou že infekcí se to bude v příštích několika dnech potýkat.

V chlebníku

Čím dál na západ jsme jeli, tím častěji střídal asfalt na silnici uježděný prach a kamení. Silnice byla víc vymletá než jakkoliv rovná, což ale našemu veselému šoférovi absolutně nevadilo a povzbuzován evropskými cigaretami s velbloudem z Iviných zásob, kterými ho štědře dotoval Karosh, to pral na plný pecky. Už tak dost rozhrkaný chlebník sebou házel na všechny strany a občas jsme podvozkem práskli o výmol tak silně, že nám zákonitě muselo něco upadnout. Ccheranga to ale nijak nepoutalo a s hurónským smíchem po každé ráně frčel dál. Po jedné z takových ran Eliška vzadu zakřičela „voknóóó!“ přičemž nebývalým chvatem lapila celou skleněnou tabuli bočního okna, která se odporoučela ven z auta i s gumovým těsněním okolo. Ccherang zastavil, vystoupil, chvíli se pobaveně snažil okno nasadit zpátky, ale pak mi ho se slovy 全空凋 „plně klimatizováno“ podal dovnitř a jelo se dál.

Do Tan-py už to podle všeho byla jen slabá hodinka. Jenomže jsme v Číně, a tak to bez zádrhelů prostě jít nemůže. Úsměvy nám všem rychle ztuhly, když nás zastavili dva Tibeťané v uniformách milice. Ccheranga nechali vystoupit, jeden si ho odvedl stranou a druhý s kamerou obcházel chlebník plný lao-wajů a natáčel svůj tučný úlovek. Nejvíce se zasekl u vypadlého okýnka. Zasouvat se do sedaček už nemělo cenu. „Usmívej se, vole, budeš v televizi!“ Milicionář se naklonil do okýnka a zeptal se, kolik jsme řidiči za cestu slíbili. Vzpomněl jsem si na Ccherangovo upozornění a řekl jsem, že jsme kamarádi a nikdo nikomu žádné peníze dávat nebude. „Hmm, on vás prý ale nezná,“ odpověděl a odešel zpátky vyslýchat Ccheranga, který nás evidentně pěkně zazdil. Co naplat, vystoupili jsme z auta a čekali, co se bude dít. Ccherang seděl opodál na bobku, tvářil se ztrápeně a milicionáři do něj hučeli. Konečně se zvednul a vrátil se k nám s tím, že prý po něm chtějí 700 RMB jako pokutu za to, že nás sem dovezl, ač je to na těchto pár týdnů zakázané. Přestože mě Ccherang tahal za rukáv, vydal jsem se smlouvat. Karosh zcela zištně nabídl tibetským vydřiduchům Ivinu camelku, upozornil je, že vdechují evropské kuřivo a já nasadil na citlivou notu, že jsme studenti, a tento výdaj by byl pro nás velkou přítěží na naší prázdninové cestě. Chlapci mě pozorně poslouchali, vypadalo to, že snad i přemýšlí a pak mě jeden z nich uzemnil úžasně paradoxním argumentem, že prý jsme tu srdečně vítáni a jsou rádi, že jsme zavítali, ale řidič porušil zákaz, a tak musí platit. Chtěl jsem ještě pokračovat, ale Ccherang mě odtáhl, asi abych je nenaštval. Nakonec svůj požadavek snížili na pětistovku a evidentně už nemělo smysl se o cokoliv dalšího pokoušet. Náš řidič tedy vysolil pět stovek. Přestože mi bylo jasné, že tu máme co do činění s vynuceným úplatkem, který skončí v kapsách tibetských milicionářů, a úřední šiml z něj neuvidí ani chlup, přece jenom jsem se pokusil dostat z nich alespoň nějaké potvrzení pro případ, že by nás ještě cestou někdo chtěl „pokutovat“. Byl jsem samozřejmě odmítnut se slovy, že už nás nikdo zastavovat nebude a Ccherang nás pak radši zahnal do auta, abychom se vydali na poslední část naší cesty.

Cesta údolím řeky, kámen na silnici vlevo dole označuje podemletou část silnice, aby na ní nikdo nevjel

Nikdy jsem neměl o Tibeťanech přehnaně vysoké mínění. Pro západ typická idealizace tibetského národa coby mírumilovného, v meditaci neustále pohrouženého lidu, mě naštěstí nepostihla. Tibeťané byli koneckonců, zejména v počátcích tibetského království (od 7. století n. l.) možná nejvýbojnější národ ve střední a východní Asii, opakovaně nakopávali zadek i čínským císařským vojskům dynastie Tchang a podařilo se jim dokonce dobýt Čchang-an, hlavní město tehdejší Číny. Celé buddhistické školy v čele se zbožnými lamy proti sobě bojovaly, navzájem si vypalovaly kláštery a velký pátý dalajlama se v polovině sedmnáctého století k moci dostal za poměrně brutální pomoci mongolských hord. Tyto události jsou sice dávná historie, ale ani dnes není radno si s mnohými Tibeťany zahrávat, zejména s Khampy, obyvateli východotibetského Khamu, oblasti, po které jsme právě cestovali. Ti divočejší ještě v současnosti nosí za pasem nůž, který neváhají použít, pokud se jim něco nelíbí. Ccherang, Khampa, mimochodem navýsost spokojený s přítomností Číny v Tibetu a odmítající dalajlamu, nám na svých rukách ukazoval několik jizev od nožů. K dobru přihodil i historku, kterak se jednou svým nožem podíval do břicha jiného Tibeťana, za což musel poraněnému uhradit ošetření a úřadům ohromnou pokutu. Je známou skutečností, že se mnoho Tibeťanů ochotně přidalo ke komunistické straně Číny a participovalo na „počínštění“ Tibetu, a také že nejkrutějšími dozorci v čínských lágrech na tibetském území byli právě Tibeťané. Přestože tohle všechno vím, vždycky mě trochu zamrzí, když si na vlastní kůži ověřím, že Tibeťané dokážou být stejný svině, jako kterýkoliv Číňan či Čech.

Tibetské vesnice se strážními věžemi

Do Tan-py jsme měli dorazit každou chvílí. Na svazích nad řekou a podél silnice svítily tradiční tibetské domy okolních vesnic, nad nimiž se tyčily prý až osm set let staré strážní věže etnika Čchiang 羌. Jelikož jsme úplně přesně nevěděli, co nás v Tan-pě čeká, tento slibný pohled nám po předchozím úplatkovém zpražení vrátil úsměv na rty, vypadalo to prostě nádherně. Ccherang uháněl pořád dál, protože Tan-pa byla až za zatáčkou, ale my bychom bývali nejradši zastavili už tady a ubytovali se někde v těch vesnicích. To bylo přesně to, co jsme chtěli vidět, a tak bylo jasné, kam vyrazíme další den na výlet.

Příjezd do Tan-py

Příjezd do Tan-py nám ale nachystal ještě jednu nepříjemnost, za kterou může velkou měrou Ccherangova neopatrnost. Několikrát jsem mu cestou říkal, že není úplně dobře provokovat naší přítomností jakékoliv uniformované složky, on z toho měl ale až do zásahu milice děsnou legraci a ani potom na obezřetnosti nepřidal. V Tan-pě se rozhodl zaparkovat zcela zbytečně na benzínce, před níž seděl policajt, kterého jsme všichni viděli ještě před tím, než k ní odbočil. Chlupatej, evidentně znuděn nedostatkem práce, po Ccherangovi ihned vystartoval, nechal ho odstavit auto na ulici a jako záminku k šikaně si vybral ten nejubožejší důvod, který snad existoval, poškrábanou silniční známku na čelním skle. Zatímco jsme se vykládali z auta, policajt Ccherangovi zabavil řidičák a odešel se poflakovat o pár desítek metrů dál evidentně bez jakéhokoliv cíle, snad pouze aby nechal našeho nebožáka vycukat. Ccherang nám potichu řekl, ať mu dohodnuté peníze nenápadně strčíme do zadní kapsy na sedadle a zmizíme. Nevím, kdo byl v ten den větším tahákem na průšvihy, jestli náš řidič, nebo my, každopádně bylo zřejmé, že si obě strany oddechnou, až se té druhé zbaví. Místo dohodnutých sedmi stovek jsme mu do kapsy strčili tisícovku, neboť nám bylo jasné, že ten den pro něj byl hodně drahou legrací. Poté jsme se krátce rozloučili a odešli se ubytovat do nedalekého guesthousu.

Podvečer na ulici v Tan-pě, dole uprostřed jeden z mnoha chlebníků, stejný jako ten náš

Při večerní procházce větrným a prašným městečkem jsem cítil jakousi drobnou radost z vítězství. Nenechali jsme se zastrašit nesmyslnými zákazy, šli si za svým a vyplatilo se to. Bylo to sice drahé, ale podařilo se nám dostat tam, kam jsme chtěli. Tohle je na Číně dobré, že to většinou prostě nějak udělat jde, a ačkoliv člověk nemá nikdy jistotu, nějaká skulina se většinou objeví. Hořkost a naštvání z neúspěšných pokusů časem vyprchá a zůstanou jen úchvatné vzpomínky, které se na peníze přepočítat nedají. Cestovat, či necestovat, to je, oč tu běží!