Budík do tmy, pět hodin ráno, tohle maj bejt prázdniny? Celou noc jsem zápasil s komáry, který jsou v S`-čchuanu zřejmě speciálně šlechtěný pro maximální otravnost. Nejenže je jejich jed asi o něco silnější než u těch českých, díky čemuž štípanec neuvěřitelně svědí, navíc jsou i mimořádně aktivní a rychlí, takže není vůbec tak snadné je típnout jako línýho českýho anofelesa. Nevyspalej a rozškrábanej jsem se vysoukal z postele, sbalil věci a odebral se na sraz do haly. Pohled na mé vyvorané spolucestující mě uklidnil, evidentně jsem na tom nebyl nejhůř. Venku lehce pršelo. Do tmy jsme si mávli na taxík a v nervózním očekávání jsme vyrazili ke vzdálenému autobusovému nádraží.

Tak nějak nejistě jsme věděli, že oblast, do které máme namířeno, je údajně kvůli bezpečnosti pro cizince uzavřena. Nervozita čínské vlády vůči sociálně labilnímu tibetskému etniku vzrostla po jarních měsících roku 2008, kdy centrální Tibet i historické tibetské oblasti pod současnou správou čínských provincií zachvátily největší protesty a násilnosti od roku 1989. Od té doby se v tibetských oblastech tu a tam objevují lokální nepokoje, díky čemuž se čínská vláda, v poslední době navíc znervózněná povstáními v ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang a humbukem kolem šedesátého výročí založení ČLR, vrátila k tradiční praxi uzavírání těchto potencionálních líhní odporu. To všechno pak omlouvá tím, že jim jde o bezpečnost zahraničních turistů, je ale více než jasné, o čí bezpečnost tu běží. Prefektura A-pa 阿坝 (tib. Ngawa), která byla jedním z našich možných cílů, právě před několika dny jedno takové menší povstání zažila, a tak si už minulý den Karosh na jiném autobusáku od prodavačky lístků vyslechl, že nám lístky kvůli naší bezpečnosti neprodají. Přesto jsem si myslel, že problémem bude spíš jejich tradiční nedostatek než zákaz vstupu do oblasti. Omyl. A-pa byla pasé, navíc se tam jezdí z jiného autobusového nádraží na druhé straně města, a tak přicházely v úvahu dvě jiné destinace. Tibetská turistická oblast Sung-pchan 松潘 (tib. Zung Ču), kterou Karosh už kdysi navštívil a nijak nadšeně se na ní netvářil a horské městečko Tan-pa 丹巴 (tib. Rong Dag), v jehož okolí by se měly nacházet zachovalé tradiční vesnice a údajně osm set let staré strážní věže etnika Čchiang 羌. Dobré reference na Tan-pu jsme měli z různých stran, zvláště pak od mé tibetské kamarádky Tashi Dekyid, která se mnou studuje v Pekingu a z místa kousek od Tan-py pochází. Jenomže ať jsme zkoušeli cokoliv, destinace na západ od Čcheng-tu nám kvůli našim velkým nosům měly zůstat uzavřené (jedním z čínských výrazů pro cizince, konkrétně „zápaďáka“ je 大鼻子 ta pi-c`，tedy „velký nos“). Na čínské poměry velmi příjemná paní za okýnkem nám velmi trpělivě opakovala, že kvůli naší bezpečnosti nám lístky do těchto lokalit prodat nemůže. Mladý čínský pár si ale u vedlejšího okýnka lístky do Sung-pchanu bez problémů pořídil, a tak mi nezbylo než jich politovat, že k nám cizincům tolik pozorná čínská vláda na bezpečí svých občanů nedbá. Chudáci malí, do jámy lvové se ženou…pfff, šaškárna jako vždycky!

V koutě autobusového nádraží jsme se pak s mapou v ruce radili, kam jinam bychom se vydali, a protože bílá huba s mapou v ruce jednoznačně kdekoliv v Asii znamená možný zisk pro místní „drobné podnikatele“, v mžiku u nás byly dvě Tibeťanky a nabízely nám, že si lístky do tibetských prefektur můžeme koupit přes ně a do autobusu pak nastoupíme kousek za nádražím, až autobus projede kolem policejní hlídky ve výjezdu. Hmm, tenhle způsob v trochu jiné formě znám už z an-chuejského Chuang-šanu a tehdy to vyšlo. Pravdou je, že tehdy nešlo o vládou zakázanou oblast a nehrozily oplejtačky se zákonem v totalitním režimu a možný vyhazov ze školy. Na druhou stranu loni v Kan-su jsme se do trvale zakázaného okresu Chu-ču dostali bez sebemenších problémů a to jsme cestou pomalu mávali policejním hlídkám. Dumali jsme, zvažovali všechna pro a proti, Tibeťanky naléhaly. Nechtělo se nám trávit naše svaté volno v odporně přelidněných turistických dírách v okolí Čcheng-tu, jako třeba na E-mej-šanu, kde davy čínských turistů údajně pomáhala zvládat armáda. Na druhou stranu ale hrozilo, že nás na nějakém check-pointu vyhmátnou a vysypou z autobusu bez nároku na vrácení peněz, což by byla asi ta nejmírnější forma postihu. No, nakonec jsme zasrabili a koupili si lupení alespoň do nepříliš vzdáleného Čching-čcheng-šanu, což měla být jakási posvátná hora s klášterem. Tibeťanky zklamaně odešly nahánět jiné duše.

V Chou-šanu

Po necelé hodince jízdy nás autobus vyložil v Čching-čcheng-šanu. Horší to už snad být nemohlo. Všude zájezdové autobusy, okolo tisíce hlučících turistů a do megafonů hulákajících čínských průvodců, fronta na předražené lístky až bůhví kam (jen Karosh mohl coby držitel protekční Panda karty využít V. I. P. okýnko) a k tomu pršelo. Ani párem volů, nazdar! Vydali jsme se tedy opačným směrem po serpentinách kamsi do kopců, aniž bychom věděli, kam to vlastně jdeme. Jasný byl jen směr – pryč od toho humbuku dole. Od pocestných se nám podařilo zjistit, že silnice vede do jakéhosi Chou-šanu, což by měl být stejný posvátný kopec, leč přístupný z druhé strany, kde je údajně jen minimum lidí a žádné vstupné. Stopli jsme si tedy taxi dodávku a nechali se tam za úplatu přiblížit. Vesnice Chou-šan vypadala docela hezky starobyle, ale byla částečně pobořená, což nás zprvu nijak neupoutalo, ostatně ona je celá Čína místy taková pobořená. Úkolem číslo jedna pro mě bylo najít toaletu, neboť s`-čchuanská kuchyně mající za hlavní chod čili a až potom cokoliv dalšího, dávala mému kolonu pořádně zabrat. Ostatní se zatím usadili v blízké restauraci. Pronikl jsem do místního hotýlku, kde jsem před toaletou narazil na divnou rodinku s tak patnáctiletým obrýleným chlapcem a všichni čekali frontu na turka. Skupinka se rozzářila, koukala na mě jak na zjevení a maminka se jala přesvědčovat studem doruda zbarveného synka, že má jedinečnou příležitost si se mnou potrénovat angličtinu. Sama neřekla anglicky ani helou, ale do synka ryla a šťouchala a ten se mohl studem propadnout. Tak jsme čekali, maminka ryla, synek se červenal a já se mohl roztrhnout. Že prej co pálí, to je zdravý, to jo. Musel jsem se těžce koncentrovat na ovládnutí svých vnitřních pochodů a pozornost záchodové skupinky jsem těžko zvládal. V tu chvíli jsem nebyl schopný nic říct ani česky, natož čínsky nebo anglicky. Když už se v kabince všichni i se synkem vystřídali, kluk se ke mně otočil a nesměle pronesl: „Aj houp ju hev…ing gud tajm!“. Maminka se dmula pýchou. Patrně si ale vůbec nevšimli, čím se dmu já, a tak asi doufali, že ze mě vypadnou nějaké vzletné fráze. Bylo mi jasné, že kdybych se ze slušnosti o nějakou odpověď pokusil, vypadlo by ze mě patrně úplně něco jiného, a tak jsem jen nasadil strojený úsměv a rychle zapadl na záchod.

Polorozpadlý dům, provizorní most a státní svátek

Po obědě jsme po rozbitém betonovém chodníku kolem polozbořených domů vyrazili do kopců, ale po pouhých několika minutách stoupání nás zastavil chlápek v uniformě s megafonem, že dál je cesta pro nebezpečí zřícení uzavřená a tentokrát otáčel i Číňany. Zhruba v těchto místech nám docvaklo, na co se to celou dobu koukáme. V květnu 2008 zasáhlo tuto oblast silné zemětřesení s epicentrem v zhruba 60 kilometrů vzdáleném Wen-čchuanu 汶川 a ta zkáza všude okolo, to byly následky.

Megafon říká, že dál už nikdo nesmí

Vrátili jsme se tedy zpátky na hlavní cestu a vydali se po ní přes vesnici směrem do hor. Na odstraňování trosek se nijak zásadně nepracovalo, všechno bylo jen odklizené pryč z cesty, aby se po ní dalo projíždět. Vedle rozpadlých domů měli původní obyvatelé stlučené příbytky z prken a igelitových plachet. Čím výš jsme po silnici stoupali, tím zničenější okolí bylo. Domy opuštěné přesně tak, jak je zemětřesení zastihlo. Uvnitř na stolech rozbité nádobí, rozházené hračky a nábytek, popraskané zdi.

Opuštěné domy s popraskanými zdmi

Ještě výše už byla rozlámaná i silnice, půlka mostu zřícená a celá polovina hory nad námi byla ukrojená jak máslo a sesutá do řeky. Po zbytcích silnice jsme ještě doskákali do další zničené vesnice, prohodili pár slov s místními a vydali se zpátky do Chou-šanu.

Zbytek silnice a mostu

Z původně neplánovaného výletu se tak stala naučná exkurze po následcích katastrofy a nutno podotknout, že jsme z toho byli všichni pěkně vykulení. Je zvláštní, jak tyhle věci působí, když je člověk vidí na vlastní oči a ne ve večerních zprávách v sedm.

Zřícená zeď v horní vesnici nese nápis "Ráj"...nechtěl bych vidět to "Peklo"...

V Chou-šanu jsme se ještě prošli po místních obchodech, koupili cihličky lisovaného čaje a snažili se smlouvat o pár gramů dočerna vyuzeného vepřového boku, který je zřejmě místní specialitou. Na hácích pověšené zčernalé kusy vepřového byly na každém rohu a prodávaly se po dvaadvaceti kchuajích za ťin (tedy necelých 60 Kč za půl kila). Prodavačka se nám snažila nacpat veliký kus, že prý to kamkoliv pověsím a můžu to skladovat bůhvíjak dlouho, jenomže my jsme chtěli jen kousek na ochutnání, na což ale držgrešle nepřistoupila.

Uzený vepřový bok vpravo, v hlíně pečené kuře vlevo

Protože už se připozdívalo, neustále pršelo a nás čekala ještě cesta zpátky do Čcheng-tu, zavolal jsem řidiči, který nás sem přivezl, aby si nás vyzvedl. Za smluvenou cenu za nás pět k nám s úsměvem na rtech do už tak plného auta nacpal ještě další tři osoby, to snad aby se nám za ty peníze náhodou nejelo pohodlně. Mladá Číňanka, sedící vedle mě svému příteli na klíně byla zkouškou odolnosti. Všichni jsme byli docela unavení, chtělo se nám spát, leč slečna měla zřejmě povídavou. Tón, barva a pronikavost jejího hlasu vedle mého ucha navíc patřila do kategorie „po chvíli nesnesitelných“, takže jsem za pár minut cítil s jejím přítelem hluboký soucit. Když už se slečna nepotřebovala na nic ptát řidiče, nebo neryla do svého zemdleného přítele pod ní a zavřela konečně reprák, pustila si aspoň na mobilu slaďoučký čínský popík, který ale stejně za moment začala doprovázet svým zpěvem. Šlápni na plyn, Vávro, prosim!!!

V Čcheng-tu jsem se pokusil dát řidiči za nepohodlí o něco málo méně, než bylo dohodnuto, ale ohradil se s nečekanou rozhodností a já už neměl sílu se hádat. Hodil jsem si na záda z poloviny promočenou krosnu, do které mi napršelo zadními netěsnícími dveřmi dodávky, pročež jsem šoférovým směrem upustil něco jadrných českých slov a vydali jsme se na autobus směrem na kolej. Přestože byl náš výlet nakonec zajímavější, než by kdokoliv z nás vůbec čekal, rozhodli jsme se, že se napříště do tibetských oblastí zkusíme dostat a lístky od tibetských vekslaček koupíme. Pro následující den jsme si ale naordinovali dlouhý spánek a odpočinek při pochůzkách v čcheng-tuské tibetské čtvrti.