30. září v devět ráno zastavil vlak v Su-čou. Okamžitě jsem si stoupnul do fronty na lístky. Strkajícím, předbíhajícím a hádajícím se Číňanům se podařilo ještě více prohloubit mou nervozitu. Bál jsem se, že si z okénka opět vyslechnu ona nenáviděná slova „mej-jou“, „nemáme“. Následoval by totiž plán B, aneb jízda naslepo do Nankingu či Šanghaje, kde je pravděpodobnost sehnání lístku na vlak do Pekingu přecejen větší. Už mi trochu doutnala koudel, abych řekl pravdu, pondělní nástup do školy začínal být ohrožen. Dostal jsem se na řadu, ale paní mě pro lístek poslala do jiné budovy. Neuklidnila mě, ale pořád lepší než „mej-jou“. V další budově bylo dvakrát tolik lidí, takže i dvakrát tolik zmatku, ale podařilo se mi zařadit se do fronty. „Mej-jou!“

„Cože?!“

„Mej-jou!“

„Jak mej-jou, do prdele?!“ Řekl jsem paní, že se prostě do Pekingu dostat musím a zřejmě jsem vypadal dost zoufale, protože začala zběsile datlovat do počítače, načež jí z mašinky vylezl jakýsi lístek. Byly na něm napsány úplně jiné stanice, než ze které jedu a kde chci vystupovat, ale paní tvrdila, že se s tím do Pekingu dostanu. Kdyby nás nedělilo dvoucentimetrové sklo, ruce bych jí zulíbal. Pak že „mej-jou“, ale teda příliš jsem to nepochopil. Lístek říkal, že odjíždím další den po poledni, takže jsem měl na Su-čou jeden celý den. Před nádražím jsem pořídil mapu města a zapadl do davu.

V jedné z ulic kousek od centra

Cestou do centra jsem potkal sympatického kluka, se kterým jsem před tím na nádraží prohodil pár slov. Dali jsme se opět do řeči a hodnou chvíli mě doprovázel. Nakonec mě posadil na autobus, který mě dovezl až ke guesthousu, který jsem si zjistil už v Tchun-si. Volal jsem tam předem, takže postel jsem měl slíbenou. Ubytován jsem byl ve smíšené noclehárně se sedmi čínskými čerstvými vysokoškoláky. Byl jsem rád, že mluví anglicky, že si od čínštiny trochu odpočinu, ale stejně jsme u ní nakonec skončili. Číňané se prostě anglicky mluvit stydí. Spáchal jsem hygienu a vyrazil s nimi na oběd. V návalu nových dojmů jsem ale zapomněl, jak to v Číně chodí, takže jsem je, jako přesilu, za sebe musel nechat zaplatit. Potom jsem vyrazil na obhlídku města.

Su-čou je doslova protkané sítí vodních kanálů, mostů a úzkých uliček. Je známé také svými zahradami a parky (díky nimž se dostalo na seznam UNESCO) a především výrobou hedvábí. Sem tam mi město připomínalo Benátky, někde Ljubljanu a jinde zase Český Krumlov. Prolézal jsem nejzapadlejší kouty starého města a užíval si místní atmosféry a duševního klidu, kterého se mi kvůli „lístkové“ nervozitě za poslední čtyři dny příliš nedostalo. Dobře načasovaná zmrzlina coby třešeň na dortu.

Dvě pagody v jedné ze zapadlejších zahrad

Zabrousil jsem také na trh s ptáky a květinami, ze kteréhož to poetického názvu se ale vyloupl nepříliš poetický trh s veškerými domácími mazlíčky. Pohled na koťata a štěňata namačkaná v klecích byl opravdu žalostný, tolik smutných očí pohromadě jsem ještě nikdy neviděl. Neubránil jsem se úvahám o tom, kolik z těchto mazlíčků skončí jako neprodejné odrostlé zboží v Kantonu na pekáči. Dále byly k mání tisíce ptáků, včetně nádherných papoušků, mraky želv a ryb, ale také drobní hlodavci, plazi, včetně krokodýlů, pavouci a štíři.

kajmanka dravá - ideální domácí mazlíček za babku, na požádání vyrve kus masa nebo ukousne prst

Dal jsem se do řeči s mladým prodejcem, který měl na předloktí jakéhosi krásného dravého ptáka. Prozradil mi, že např. leguán zelený stojí cca 250 RMB (cca 700 Kč) a registrací vzácných druhů v CITES se tu samozřejmě nikdo nezabývá. Krokodýl pak vyjde v přepočtu asi na 2700 Kč. Co ty na to, Báku?

leguán zelený

Celý den jsem se přesvědčoval, že su-čouské zahrady vidět nemusím, zejména když za vstup chtějí obnos rovnající se mým dvoudenním životním nákladům. Představa zeleně obsypané hulákajícími Číňany mě nijak nelákala, ale navečer jsem svému svědomí přecejen podlehl. „No tak, jsi přece v Su-čou, alespoň jednu zahradu vidět musíš,“ znělo mi v hlavě. Zaplatil jsem tedy 70 RMB za vstup (jen pro srovnání, vstup do největší a historicky nejvýznamnější památky Pekingu, Zakázaného města, vyjde studenta na úsměvných 20 RMB, tady neměli ani studentské vstupné) na asi nejznámější „záhonky“ v Su-čou, zahradu „Pokorného úředníka“ a jelikož měli za 40 minut zavírat, vzal jsem to hopem.

Zahrada Pokorného úředníka

Ponaučení z návštěvy zahrady jsem si odnesl takové, že ne vždy je vlastní svědomí hodno následování. Prostě žádná sláva, i náš kampus v Pekingu na mě působí lepším dojmem. Samotný střed města Su-čou je daleko zajímavější.

Zahrada pokorného úředníka

Protože padla tma, vydal jsem se na cestu zpátky, nejprve bylo ale třeba ukojit hlad. K tomu slouží v Asii nejlépe zapadlé špinavé uličky a nejinak je tomu i v Číně. V jedné takové jsem od babči zakoupil pár kousků smaženého čehosi, usadil se s tím mezi místní na schody a s plnou pusou pozoroval ruch večerní ulice. Dostavil se pocit blaženosti, takové té cestovatelské, která mě naposledy zachvátila u jezera Čching-chaj. Člověk má při tom pocit, že na něj malichernosti všedního dne nemůžou, že je pánem svého času a kamkoliv se na světě hne, všude mu bude dobře. Skvělý pocit. Kéž by mě zachvacoval na delší dobu a častěji a ne jen když jsem tisíce kilometrů od domova.

Cestou do guesthousu jsem míjel architektonicky zajímavě řešenou budovu. Zvědavost mi nedala a nakoukl jsem do jejího areálu. Byl to kampus Su-čouské univerzity. Byla už tma, ale to málo, co jsem viděl, mě natolik zaujalo, že jsem se rozhodl zajít tam ráno znovu. Před spaním mě ale čekala ještě jedná návštěva. Kousek od guesthousu se nacházel velký park ukrývající zbytky starých městských hradeb. Vrátný mě přátelsky upozornil, že za hodinu zavírá, ale tak dlouho jsem tu stejně nechtěl zůstávat.

Strážní věž v rohu starých hradeb

Nakonec byla hodina málo. Park byl ze dvou stran omýván jedním z kanálů a hra světel na protějších březích mě nutila k experimentům s foťákem. Z rozjímání nad clonou a časem závěrky na cimbuří hradeb mě vytrhla až vrátného píšťalka oznamující čas jít spát, tak jsem tedy šel.

Barvy večerního Su-čou na jednom z kanálů