Tibet, Vnitřní Mongolsko, Chuang-šan. Tyto tři lokality se mi coby možné cílové destinace mlely v hlavě už měsíc před týdenními prázdninami, které se v Číně drží na přelomu září a října u příležitosti výročí vzniku ČLR. Jarní rozmíšky v centrálním Tibetu a jeho periferiích a vůbec ona napjatá letošní olympijská atmosféra způsobily, že administrativní podmínky návštěvy Tibetu dosáhly na stupnici otravnosti nejvyšších hodnot. Ceny letenek a jízdenek vyhnala nahoru jak olympiáda, tak zvyšující se předprázdninová poptávka, a tak se i finance staly tím důvodem, proč jsem Tibet nakonec zavrhl. Inu, má milovaná Šangri-la bude muset ještě nějaký ten čas počkat, neboť pak už zde v Číně příliš času na vandrování mít nebudu. Ve hře tak zůstaly ještě dvě oblasti, jejichž dosažitelnost vězela pouze v sehnání kloudných lístků na vlak.

Nejvíc se mi asi chtělo do hor Chuang-šan, ležících v provincii An-chuej, cca hodinu vlakem od Šang-chaje. Oblast je zapsána na seznamu UNESCO pro své jedinečné skalní útvary porostlé křivolakými borovicemi, vše jako by bylo vystřižené z tradiční čínské tušové malby. Celý nervózní jsem si stoupl do fronty na lístky, abych si na jejím konci vyslechl, že se v příštím týdnu nedostanu ani na druhou stranu Pekáče, natož pak na jih. Někdo mi totiž zapomněl říct, že předprodej na prázdninové vlaky začal pro jistotu už deset dní dopředu, zatímco normálně jdou lístky do prodeje s pouhým pětidenním předstihem, výsledkem čehož byly všechny lístky už dávno fuč. První volný vlak mým směrem měl jet až na konci příštího týdne, tedy tehdy, kdy už jsem se měl zase vracet do školy. Trochu se mnou mávnul vztek a bezmoc nad zdejším zhovadilým zřízením, které už mi poněkolikáté hodilo značně rozsochatou větev pod nohy, ale naštěstí se mi to podařilo v sobě podusit, takže paní u přepážky zůstala naživu. Po kratší procházce na uklidnění mi došlo, že jsem se zapomněl zeptat na Vnitřní Mongolsko, kde už několik dní pobýval Ondra, ke kterému bych se mohl přidat. Do Mongolska se naštěstí zřejmě Číňanům moc nechtělo, a tak jsem lístky do Chochotu bez problémů sehnal. Předcestovní radost se ten den už ale nedostavila, popravdě, byl jsem pěkně zpruzen.

Druhý den ráno jsem si naštěstí postěžoval jedné z našich učitelek, jak jsem dopadl s plánováním prázdnin a ona mi doporučila, ať se jdu zeptat ještě na jednu zastávku, která je nejblíž Chuang-šanu, a o které jsem minulý den neměl ani tušení. Pln napětí rozběhl jsem se tedy po škole do agentury prodávající lístky a na výslovnosti názvu cílové destinace jsem si u přepážky dal maximálně záležet, jako by to bylo zaklínadlo. „A chcete sedadlo, nebo lůžko?,“ zeptala se slečna.

„Cože? Ještě máte lístky?,“ vyrazil jsem nevěřícně.

„Jistě!,“ odpověděla slečna s výrazem, jako by bylo sehnání konkrétního lístku v Číně naprostou samozřejmostí.

Vrácení jízdenky do Mongolska něco stálo, ale ještě nikdy jsem neplatil storno poplatek s takovou radostí. S úžasnou vidinou volného týdne stráveného v kýžené lokalitě s mým věrným baťochem na zádech jsem běžel zpět do školy. Musel jsem totiž ještě omluvit svou nepřítomnost, neboť druhý den ráno jsem měl už odjíždět, ale to byl teprve pátek, takže normální výuka. Tady se bere docházka o dost vážněji než u nás a každá neomluvená absence znamená mínusové body u výstupního testu, ale třídní učitelka (ano i na vejšce) vzala vše sportovně a popřála mi šťastnou cestu… (pokračování příště)