Mohlo mu být maximálně třicet a potkal jsem ho zhruba před čtrnácti dny na jedné ze svých toulek mezi menzou a kolejí. Do očí mě praštilo jeho bílé tričko s obrázkem lehce úchylného tančícího medvěda a českými nápisy. Ten nad medvědem zněl: „Která zvířata žijí v lese?“ Pod medvědím tanečníkem byla odpověď: „Medvěd“. Logikou celku jsem se nezabýval, spíš mě jen uchvátilo, že jsem tu vůbec něco takového potkal. Kluk si všiml mého nadšení, a tak jsme se spolu na chvilku zastavili. Vysvětlil jsem mu, co mě tak upoutalo, načež i u něj propuklo podobné nadšení. Evidentně vůbec netušil, v jakém jazyce ty nápisy jsou a už vůbec nevěděl, jaký mají význam, proto jsem mu je ochotně přeložil. Zřejmě čekal od svého tajuplného trička nějaké duchaplnější poselství, protože mu bezprostředně po mém překladu maličko ztvrdnul úsměv, ale po chvíli se opět rozzářil. Podali jsme si na rozloučenou ruce a šli si každý po svém. Takové chvilky potěší.

Před několika hodinami jsem vyrazil do naší školní sámošky nakoupit cosi k večeři. Po zaplacení u pokladny se ke mně přitočil jakýsi Číňan a anglicky mě oslovil. Jeho obličej mi povědomý sice byl, ale popravdě, kdo se tady v nich má vyznat, že? Jeden jako druhý. Když viděl, že tápu, rozepnul bundu. Tančící medvěd mi udělal velmi rychle jasno. Vyšli jsme spolu ven a posadili se na lavičku. Představil se mi jako Scott. Číňané mají ve zvyku ve vztahu k cizincům používat spíše západní jména. Nevím však, je-li to vlivem silně rozšířené moderní čínské myšlenky „západní je lepší“ nebo z prosté ohleduplnosti k neschopnosti většiny zápaďáků čínská jména vyslovit. Scott zde studuje postgraduál v oboru antropologie se zaměřením na politiku Ústřední vlády k etnickým menšinám. Zabředli jsme do zajímavého hovoru povětšinou na politická témata a najednou jsem si všiml, že balancuji na velmi tenké hraně svého vlastního cenzurního mechanismu, přemýšleje o tom, co se ještě smí říkat a co už ne. Scott mě ale za chvíli uklidnil, to když začal sám hovořit o problémech, které Čína má ve vztahu ke svým národnostním menšinám. Jen vždy při přechodu k problematickému tématu nápadně ztišil hlas a naklonil se blíže ke mně. Přes citlivá témata Tibetu a Sin-ťiangu jsme se pak propracovali až k čínsko-japonské válce, hladomoru, který následoval po tzv. Velkém skoku na přelomu 50. a 60. let a nakonec až k samotné Kulturní revoluci. Scott se nebál přirovnávat předsedu Maa k Hitlerovi a vyslovil i domněnku, že Mao byl psychicky vyšinutý, zvláště v jeho pozdějších letech. Kritizoval politiku ústřední vlády v mnoha směrech, zejména ve spojení s obrovským problémem korupce, se kterým se Čína potýká. Příčinu mnoha čínských problémů připisoval právě vládě jedné strany. Přes všechnu tu neočekávanou kritiku z něj ale bylo cítit, že je na svou zemi velice hrdý a její problémy vnímá velmi osobně. Své soudy nikdy nenechal spadnout do kategorie nezúčastněného prázdného tlachání, tak často slýchaného nad půllitrem piva v českých hospodách. Scottovy názory jsou v Číně zřejmě spíše výjimkou a bohužel jsou zatím silně vázány na akademické prostředí.

Náš rozhovor ukončila po hodině a půl až zima, která se do mě dala. Nakoupit jsem vyrazil jen tak nalehko, s žádným dlouhým vysedáváním venku jsem tedy nepočítal. Cestou zpátky na kolej jsem přemýšlel o zvláštním nadšení čínského národa pro svou vlast. O citlivých otázkách jsem tu mluvil už s mnoha lidmi, zkušenost je to k nezaplacení. I ten nejubožejší trhovec v snad nejzaostalejší čínské provincii An-chuej se s vámi bude do úmoru přít o oprávněnosti čínské přítomnosti v autonomních oblastech. Historicky vyfutrovaný koncept „jedné a jednotné Číny“ tu mají všichni hluboko pod kůží a nesleví ani o krok. Nikdo tu nad žádnou veřejnou záležitostí nemávne rukou, každý má nějaký názor a všichni se zajímají. Je třeba říci, že s velkou většinou zdejších názorů našinec jednoduše souhlasit nemůže (a tím nemyslím pouze názory vzešlé z komunistické ideologie), ale také je nutné si uvědomit, že Číňané mají svou názorovou základnu postavenou z cihel pálených v jiném kulturním prostředí a za jiného historického vývoje a v kontextu jejich podmínek je nemožné jim naše názory vnucovat, byť jsme o jejich správnosti sebevíce přesvědčeni. Inu, jak říkával maxipes Fík: „Jiná země, jinej mrav, tady holt jim rostou krávy na stromech.“ Ale něco z jejich pýchy na vlastní zemi by nám, Čechům, určitě neuškodilo.

Jo a tričko prý dostal kdysi od čínského kamaráda, víc o jeho původu neví.