Na si-anském nádraží jsme s obtížemi vyložili z vlaku své zdřevěnělé zadky a umístili je bez prodlení do další fronty, tentokrát na lístky pro Vítka a Kačku do Kchun-mingu a pro nás čtyři do Pekingu. Lístky na vlak se totiž v Číně prodávají velmi kulišáckým způsobem a to tak, že předprodej na konkrétní spoj začíná vždy pět dní před jeho odjezdem. Nejrychleji se vyprodají právě tvrdá lůžka, která jsou rozumným kompromisem mezi cenou a pohodlím spolu s měkkými sedadly. To vše zmizí většinou během prvního dne předprodeje a to zpravidla už ráno. Pro lístky je proto třeba chodit bez otálení a nejlépe si den předem před kasami ustlat. O nějakém internetovém předprodeji si našinec může nechat jenom zdát. Naše modlitby byly vyslyšeny, a tak se nám podařilo ulovit ještě jedny z posledních tvrdých lůžek jak do Pekingu (11 hodin jízdy), tak o dva dny dříve do Kchun-mingu (36 hodin jízdy).

Provozovatelka našeho guesthousu několikrát naléhala, že její hostel je těžké najít, a tak nás za každou cenu přijede vyzvednout na nádraží, měl jsem akorát zavolat, až budeme hotovi s nákupem lístků. Inu, zavolal jsem. Vyzvednutí nakonec vypadalo tak, že jsme měli sednout naproti na jakýsi autobus a popojet kamsi, kde na nás ona bude čekat. Šťastně jsme se ale nakonec na zastávce setkali. V guesthousu pak následovala už jen samá pozitiva a sociální jistoty. Se spadlou čelistí jsme si prohlíželi apartmá, ve kterém jsme měli strávit následující čtyři dny. Cena byla sice oproti předchozím více jak dvojnásobná, ale bylo vidět proč. Navíc v přepočtu na české ceny to byl stále směšný pakatel. Nebudu to všechno popisovat, snad jen…vlastní počítač s pevným připojením na pokoji…

Druhý den jsme zamířili tam, kam asi míří většina návštěvníků Si-anu, tedy na porcelánové pajďuláky, aneb za terakotovou armádou. Tak bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát… Terakotoví vojáci se ukrývají ve třech halách, které člověk projde za hodinu určitě. Na historické památce se ale přiživuje minimálně ještě pětkrát tak velký areál plný kýče, zbytečností, taháků na peníze a prázdných krámků, které ještě nenalezly svého vydřiducha.

Terakoťáci

V následujících dnech jsme pak, rozděleni do různě velkých útvarů, obrazili nejhlavnější památky tohoto pupku čínské civilizace, přičemž třeba do historického muzea jsme šli natřikrát. Nikdy bych si nebyl býval představil, že mi paní pokladní v muzeu řekne, že pro dnešek došly lístky. Do čínských muzeí se asi chodí jako do divadla „do třetí řady doprostřed“. Napotřetí se nám to ale přecejen podařilo a dovnitř jsme se dostali. Na tomto místě bych chtěl pochválit naše pedagogy ze sinologie, zejména Jakuba Maršálka, neboť díky jejich výkladům na přednáškách jsme expozici byli schopni prohlédnout během deseti minut. Nebylo tam totiž nic jiného, než co nám po dobu dvou let ukazovali v knihách a bronzový kotlík Ting po stopadesáté už lehce omrzel.

Bubnová věž v centru Si-anu

Po dvou dnech došlo k prvnímu rozdělení naší skupiny, to když Kačka T. s Vítkem odjeli do svého univerzitního města Kchun-ming na jihu, v provincii Jün-nan. Loučení to bylo smutné, zvlášť, když si někteří z nás uvědomili, že se shledáme pravděpodobně zase až v Praze. V Si-anu jsme tedy zůstali už jen čtyři, Irča, Katka P., Ondra a já.
Poslední večer jsme se vydali na obchůzku starých městských hradeb, odkud je nádherný výhled na město. Pozdní hodina nám dovolila užívat si procházku bez davu lidí, kteří sem chodí přes den. Na druhou stranu, oni asi vědí, proč sem nechodí takhle pozdě. Když nás totiž začal trápit hlad a žízeň, měli jsme za sebou už čtvrtinu hradeb, což je pořádný kus cesty a jediná brána, kterou se dalo sestoupit, byla ta, kterou jsme vylezli nahoru. Ostatní brány už strážní zamkli.

Městské hradby za šera

Západní brána hradeb

Pro představu, celé hradby je možno na kole velmi svižným tempem obkroužit zhruba za hodinu. Neochotně jsme se tedy vydali nazpět. Hlad byl ale silnější než já, a tak jsem se snažil ostatní přesvědčit, že jednu z blízkých bran přelezeme. Kamarádi nevypadali moc nadšeně, tak jsem se jal dokazovat, že je to hračka. Hračka by to skutečně byla, ale zvuky, které při tom železná brána vydávala, přilákaly strážného, který nám beze slova bránu odemkl a mě tím připravil o hrdinství. Ten pocit svobody byl ale neopakovatelný.

V den odjezdu už jsme jen s Ondrou prolezli krásnou starou čtvrť v okolí Pej-linu, muzea stél, nechali si vyrobit razítko, nakoupili několik kaligrafických štětců a usmlouvali jednu frotáž z nestoriánské stély. Asi nejhezčí odpoledne z celého pobytu v Si-anu, který mě jinak ze všech námi navštívených míst zaujal nejméně. V Si-anu je neskutečné vedro a dusno. Smog je všudypřítomný. Narvané městské autobusy, kterými jsme se přepravovali, dávají jasně najevo, že metro, které se tu zrovna staví, mělo přijít už dávno před lety. Pryč odsud! V hostelu Ondra ještě do knihy návštěv provedl kaligrafii své vlastní básně, kterou jsme zkrášlili nově vyrytým razítkem. Paní domácí se mohla úžasem rozpustit.

Ondrova kaligrafie v knize návštěv

Do Pekingu nás měl odvézt vlak, který svou cestu započal ve Lhase. Ano, byl to ten vlak, který na své cestě přes Tibetskou náhorní plošinu překonává sedlo ve výšce 5072 metrů nad mořem a mnoho kilometrů ze své trasy fičí po permafrostu, vyroben na zakázku kanadskou firmou Bombardier. Jelikož ale vlak jel přecejen zdaleka, nabral skoro hodinové zpoždění, což na čínském nádraží, kde se stojí fronta i u vchodu na nástupiště, dovolilo atmosféře zhoustnout. Lidé se tlačili, kouřili nám pod nos a dvě srandovní tetky do sebe nezapomněly za doprovodu jadrných slov párkrát žďuchnout. Cesta vlakem byla ale skutečně luxusní a jen podpořila mé odhodlání se do Lhasy co nejdříve podívat. Velmi příjemný rozhovor s charismatickým Tibeťanem a milým Číňanem před spaním byl přesně tím, kvůli čemu stojí za to cestovat. Dobrou noc a nashledanou v Pekingu!

Luxusní kupé s "tvrdými" lůžky ve vlaku ze Lhasy

Ulička spacího vagónu