Jezero Čching-chaj je slané bezodtoké jezero nacházející se přes sto kilometrů západně od Si-ningu v provincii Čching-chaj. Leží v nadmořské výšce 3200 metrů v oblasti, která historicky náleží k tibetské oblasti Amdo. U jezera byly po staletí usídleny mongolské kmeny, zejména Chošúdi, kteří měli v Tibetu mocný vliv a po několik desetiletí ho dokonce jako jeho vládci spravovali. Tato oblast má proto v tibetské historii mimořádný význam.

In the middle of nowhere

Několikrát jsme se snažili zjistit, co a kdy k jezeru jede a jak se dostat zpět, neboť jsme výlet chtěli podniknout v jednom dni. Naprostá většina dotázaných nás od toho buď zrazovala, protože se prý zpět dostaneme jen stěží, nebo nás směrovala k místním cestovním agenturám, které jednodenní výlety do oblasti pořádají. Volba byla jasná – cestovka ani náhodou, takže pojedeme na vlastní pěst a uvidíme, jak to dopadne.

Brzy ráno jsme se dostavili na stanoviště dálkových autobusů a koupili lístky na nejbližší spoj ve směru Tu-lan. Naším cílem bylo zapadlé prašné městečko Chej-ma-che, podle mapy co by kamenem dohodil od břehu jezera, ale od Si-ningu vzdálené skoro 200 km. Řidič poměrně luxusního autobusu nám oznámil, že nás čekají minimálně čtyři hodiny jízdy a abychom se nenudili, pustil nám na obrazovce něco asijské kinematografie. Na nudu jsme šli ale vlastním receptem – zaspali jsme to. Probudili jsme se až na silnici lemující jezerní břeh. Tyrkysově modrá vodní plocha připomínala moře, na druhý konec jsme nedohlédli. Míjeli jsme nomádské stany rozeseté na ohromné travnaté pláni, do které je jezero zasazeno, na obzoru vystupovaly horské hřebeny. Trávu spásala stáda jaků, ovcí a koz. Idylka po tibetsku.

Chej-ma-che, čínský divoký západ

Chej-ma-che bylo zapadlejší a prašnější, než jsme si představovali. Byly to v podstatě jen dvě řady nízkých domků lemující silným větrem neustále sužovanou silnici směřující do nitra Tibetské náhorní plošiny. Holky zapadly do jedné z mnoha restaurací a já šel lovit fotky. Poobědváno a nafoceno, vydali jsme se tedy společně k jezeru. Zdejší ohromný prostor ale vzdálenost značně zkresluje, ke břehu to byl tak nečekaně ještě pořádný kus cesty. Neskutečný nepořádek po cestě i kolem břehu už nás nepřekvapil, v Číně to tak prostě bohužel je. Zde to bylo ale ještě navíc umocněno obětinami, které Tibeťané, ale i běžní turisté do větru za křiku modliteb vyhazují. Všude se tak, kromě plastových lahví a různých obalů, válely malé barevné papírové vlaječky lungta (tibetsky „větrný kůň“, tradiční tibetská obětina, v podstatě papírová obdoba modlitebních vlaječek lungta, na kterých jsou natisknuty modlitby a obrázek okřídleného koníka nebo různých božstev), jejichž rozhazováním se symbolicky uvádějí do chodu modlitby na nich napsané.

Na břehu jezera, trochu smutek...

Pohled z dálky na jezero byl skutečně daleko hezčí, než detail s odpadky. Společnými silami jsme na břehu postavili malý kamenný čhörten (stupu) a vydali se na cestu zpět do městečka. Byl před námi totiž ještě největší otazník dne, zda se nám vůbec podaří dopravit se do večera zpět do Si-ningu.

Zeď kamenů s vytesanými modlitbami

Ani jsme nestačili začít panikařit, když nám po chvilce stání na okraji silnice zastavil plně obsazený autobus. Řidič i štiplístek (osoba, která v čínských dopravních prostředcích prodává jízdenky) nás velmi ochotně naložili, a tak jsme si mohli oddechnout. Nepříjemnou situaci s plně obsazenými sedadly vyřešil štiplístek zcela čínským způsobem, totiž vyhodil z nich malé tibetské kluky, posadil je na dřevěná štokrlata do uličky a nám poručil zaujmout jejich místa.. Říkali jsme mu rázně, ať to nedělá, ale nedal si říct. Kluci sice nehnuli brvou, ale asi ani nechci vědět, co si o nás mysleli.

Každá ovce byla minimálně jednou řádně protroubena

Jízda byla pekelná. Usměvavý a příjemný řidič troubil i na zcela prázdné silnici, předjížděl do zatáčky a tam, kde byly dva protisměrné pruhy, bez okolků vytvářel třetí až čtvrtý. Seděl jsem úplně vepředu, a tak mi časté pohledy na v protisměru blížící se kamiony nedovolily usnout. Maximální povolenou rychlost jistě zhusta překračoval, ale ručička tachometru se po celou dobu jízdy nehnula z nuly. Cestu zpět jsme tak zvládli daleko rychleji, než cestu tam, jsem ale bohatší o pár šedivých vlasů.

Výlet k jezeru Čching-chaj hodnotím jako dosud nejvypečenější podnik našeho pobytu v Číně. Bylo to naslepo, bez plánů, bez jistoty, prostě tak, jak to mám rád. V žilách se mi opět rozproudila cestovatelská krev a v hlavě mi hlodají nové plány, o kterých jsem dosud radši nepřemýšlel. Kolik asi stojí lístek na vlak do Lhasy? A potřebuju vůbec povolení…?