V sobotu 16.8. jsme se poprvé vydali za město. Naším cílem byl buddhistický klášter Kumbum (čínsky Tcha-er s`), jeden ze šesti největších klášterů školy Gelugpa, v současnosti nejpočetnější linie tibetského buddhismu, ke které patří i dalajlamové a pančenlamové.

Křemílek před hlavním shromažďovacím sálem kláštera Kumbum

Hledání místa, ze kterého odjíždí minibusy směr klášter nebylo z nejlehčích. Rough Guides sice udával přesné místo, ale vzhledem ke značné vousatosti tohoto průvodce bylo jasné, že s tím bude problém. Taxikář sice dělal, že ví, ale odvezl nás úplně jinam a tam se nás snažil nacpat do jiného taxíku, jen aby z toho byly provize. Tehdy se mi naskytla historicky první příležitost pohádat se s někým čínsky, konkrétně se třemi taxikáři najednou. Vyvázli jsme vítězně. Odvezl nás nakonec kam jsme chtěli (co na tom, že tam odtud nic nejelo) a ještě jsem mu demonstrativně zaplatil méně než bylo na taxametru, neb my jsme se o kilometry navíc neprosili. V duchu jsem se bil do prsou. Na skutečné místo odjezdu busů jsme se s pomocí místních dostali městskou velmi hromadnou dopravu. Shodou okolností byla zastávka jen pár metrů od místa, kam nás prve zavezl vydřiduch taxikář, ale to jsme tehdy nevěděli (taxikáři bezpochyby ano). V autobuse se Vítek dal do řeči s mnichem tibetským jménem Čchu-džch (fonetický přepis výslovnosti amdoské tibetštiny), který se vracel z města do kláštera, díky čemuž se nám naskytla úžasná příležitost vidět klášter tak, jak ho ostatní turisté nevidí. Kumbum je dosti vytížené místo a denně ho zavalují stovky hlučných a k tradicím neuctivých čínských turistů, byli jsme proto za tuto příležitost velmi vděční.

S Čchu-džchem na cestě klášterem k jeho obydlí

Čchu-džch, podle zlaté části roucha zřejmě lama vyššího postavení, nás pozval do svého mnišského obydlí v zadní části kláštera, kde nás pohostil čajem, melounem a campou. Campa je mouka z praženého ječmene, která po staletí Tibeťanům poskytuje potřebné živiny a pro mnohé rodiny je v podstatě jediným pokrmem, který si mohou dovolit. Zcela tradiční je v tibetských klášterech. Tato mouka se smíchá s tibetským máslovým čajem (černý čaj horší kvality, jačí máslo, sůl, někdy jedlá soda) a v podobě uhnětených kuliček se slaná nebo sladká konzumuje. Každý jsme tedy od lamy dostali do ruky velikou kouli takto uhnětené sladké campy a za neustálého žmoulání jsme ji po kouskách spořádali. Člověk si musí trochu zvyknout na charakteristickou vůni jačích mléčných produktů, ale jinak je to velmi dobré a obrovsky výživné.

Kačka žmoulá campu

Více než hodinu s námi mnich seděl a velmi přátelsky si s námi povídal. Při loučení nám dal každému jedno DVD s jeho vlastní muzikou, což nám všem vyrazilo dech. Když viděl naše udivené obličeje, lehce poodhrnul závěs v okně a mně spadla čelist. V místnosti bylo kompletní domácí nahrávací studio – počítač s externí zvukovkou, mix, studiové reproduktory a několik nástrojů včetně kláves, kytar, louten a fléten. Při nahrávání a mixu pracoval s Nuendem a jako sekvencer používal Fruity Loops. Komentoval to pouze slovy: „Wo chen si-chuan jin-jüe!“, „Mám moc rád muziku!“. Inu, i lamové mají své koníčky, ale v mnišské cele bych tohle věru nečekal!

Tradiční skromné vybavení mnišské cely

Jelikož bylo už pozdě, obhlédli jsme zbytek kláštera, který prochází mocnou renovací, zašli se ještě jednou rozloučit s Čchu-džchem a uháněli na autobus. Pod klášterem jsme se snažili domluvit odvoz taxíkem, ale taxikáři opět vymýšleli nepravosti, tak jsme je poslali k šípku a doběhli na autobus, kterým jsme se dostali zpět do Si-ningu.

Taxíky jsou v Číně na naše poměry velmi levným způsobem dopravy a jsou skvělým pomocníkem, pokud člověk neví kudy kam nebo spěchá. Jezdí se za jednotnou taxu (v Si-ningu 6 juanů, cca 12 Kč; v Pekingu 10 juanů, cca 20 Kč), a pokud je ujetá vzdálenost do tří kilometrů, nic víc se neplatí. Každý další kilometr navíc pak stojí cca 2,50 Kč. Hodinu jedoucí autobus ze Si-ningu do Kumbumu stojí cca 11 korun na osobu, zatímco rychlejší a pohodlnější taxík asi 20 korun na osobu. Dnešek ale některé z nás významně poučil o tom, že vozit si pořád hýždě v taxíku vede jen k tomu, že člověk nikdy nepotká zajímavé lidi. V autobuse kouřící Číňané jsou ale opravdu otravní.

Už za tmy jsme dorazili na trh s jídlem, jehož návštěva byla skvělou tečkou za parádně stráveným dnem. Po stranách uličky šlehaly plameny z woků, stoupala pára, všude se něco smažilo, vařilo a škvířilo, lidi se tlačili, hulákali přes sebe a jedli. V ohromných pánvích se připravovalo všechno od hovězího přes mořskou verbež až po šneky a obří živé larvy. S Vítkem jsme se hecli, že než odsud odjedeme, larvy určitě zkusíme. Jsem zvědav! Perfektně jsme se najedli skopovou klobásou, hovězími špízky, zeleninovými taštičkami, mrkvovou rýží a smaženými chilli bramborami a spokojeni odešli do hostelu. Poprvé jsem si připadal skutečně jako v Asii.

Na trhu s jídlem