Že mě tu nutí mluvit čínsky, to jsem si zvykl. Jenomže oni tu teď po mně narozdíl od loňska chtějí, abych tím i psal, a navíc rozsáhlejší literární útvary. Po počátečním zděšení jsem se podvolil, koneckonců bych v tom měl psát i jakousi závěrečnou práci, která by naštěstí měla mít daleko do regulérní diplomky. Stálo mě to hodně úsilí, skoro to i bolelo, ale je to na světě a má to 716 znaků. Jdu to zapít. Kdyby vám to, sinologičtí bratři a sestry, připadalo napsané na nějakou citlivou notu, tak je to proto, že cílem cvičení mělo být používání slov vyjadřujících citové rozpoložení v emocionálně vypjaté situaci. Trochu jsem to proto připepřil, ale tak vášnivý to nebylo. Jo a uvítám vaše připomínky, nebude-li se vám jakkoliv zdát gramatika či užití slov. Díky!

痛苦的旅行

我生活中最大的目标是利用我的工作帮助别人。让别人从我的工作中也有收获。

二零零七年暑假之前我打算去蒙古旅游，但是还没最后决定。我只知道我想去很遥远的地方。有一天在电视我看到了一位捷克的研究生。他讲的是他为了西藏的孩子在印度一个喜马拉雅山区的村子盖学校的计划。当时他是在找自愿参加者。我一听就马上决定去印度帮他的忙。无论要花多少钱，我都要去喜马拉雅建学校。当时我没想到这次旅行会那么难。

一个人去那么远的国家，没有一个正确的行程路线计划，不知该怎么走，一般人可能会感觉寂寞，危险。可是很快我就适应了，而且越来越喜欢。

我最艰难的经历跟建学校和那里的朋友有关系。那个建学校的地方是一个位于高山的村子。当地人特别穷。他们的饮食，衣服，房子，一生一世非常简朴，不过他们也许是我见过的最幸福的人。有的时候他们使我很感动。比如孩子们玩一个石头和一条绳子的时候，好像那是世界上最好玩儿的玩具似的。没有钱，没有电脑，游戏，连普通的球也没有，可是他们却十分高兴。这时，我就想我们来自城市的孩子真是被社会宠坏了。真可惜！

在那里，我们每天从早到晚艰苦地劳动。没有有营养的食物，只能吃米饭，有时有一点儿蔬菜，喝山泉水。每天晚上都觉得累得要死。但这样的物质条件却让我们成为了非常好的朋友。

可惜，一个月之后我不得不回家。告别了村庄，我长途跋涉到一座佛教寺过夜。

我穿过的地方都是高山沙漠，只有一条河，到处都是石头。我一个人走着，几乎已经没有水了，没有谁可以帮助我，天越来越黑。我很想念我在村子里的朋友，我孤独地站在高山之中，寂寞得要命。突然我看到了挂在岩壁上的佛教寺闪烁的灯火，坐在一块小小的石头上，几乎要落泪。

现在我相信不杀死我的痛苦真能使我更坚强。

Korejec spolubydla dorazil začátkem předminulého týdne. Studuje doktorát, je mu přes třicet, je fajn a nevypadá na metrosexuála, což je u Korejce pomalu zázrak. Ze svého dřívějšího pekingského bytu s sebou dotáhl bedny plné rozličného haraburdí, které se ale v několika hodinách proměnilo v účelné vybavení naší kuchyně, která byla jinak velkoryse zařízena pouze rychlovarnou konvicí, ledničkou a digestoří. (Neochota některých mých loňských spolužáků investovat do malého elektrického vařiče vyústila v zavedení praxe ohřívání párků přímo v rychlovarných konvicích. Zejména ten čaj pak stál za to.) Ještě než se potomek Tanguna pustil do vybalování, seběhl dolů na recepci pro karamelového Magnuma, kterého mi pak ode dveří hodil na přivítanou. Tching-čchan, jak se Korejec jmenuje, nás okamžitě vybídl, abychom se vůbec neostýchali cokoliv z jeho věcí kdykoliv použít a omluvil se nám, že balkón zastavěl prázdnými krabicemi, dětským kočárkem a hračkami. Vysvětlil nám, že je ženat a má malého caparta. Bydleli spolu všichni několik let v Pekingu, ale jelikož žena dokončuje v Soulu doktorát, je tam na čas i s prckem. Ještě tentýž večer jsme se domluvili, že budu Tching-čchana občas po večerech učit anglicky a on mi za to pomůže s čínštinou, kterou po těch letech studia tady zvládá levou zadní.

Několik dní na to, zrovna když jsem se vracel ze sámošky s už asi dvacátou lahví pitné vody a rozjímal nad tím, jak to s tou vodou tady udělám, abych za ní při mé spotřebě nedal všechny peníze, jsem dorazil na kolej, kde v naší kuchyni pod Tching-čchanovým dohledem cosi kutili nějací chlapíci v montérkách. Musel jsem hned do školy, takže jsem nic nezjišťoval, ale večer mi bylo vysvětleno, že ta krabice pod dřezem je čistička vody z vodovodu, že to sem nechal Tching-čchan přemontovat ze svého původního bytu, a že nám tedy z kohoutku nyní teče kvalitní pitná voda. Prý to měli pro mimino, aby neriskovali s breberkami, které se tu v Číně ve vodovodním řadu prohání. Záhy jsem byl do používání toho daru nebes zasvěcen a opět vyzván k jeho volnému užívání. Jakoby někdo s vyšší mocí můj odpolední lament nad nedostatkem pitné vody poslouchal. Mno, i kdyby to byl Velký kormidelník…díky za to, ty parchante!

Hned druhý den po příjezdu jsme všichni postgraduální studenti (jak se tu říká i magisterským studentům) naklusali do školy na rozřazovací testy a informační schůzku. V pitomý náladě a ještě rozespalej jsem mžoural z okna třídy, bylo osm hodin ráno. Venku bylo zataženo, drobně pršelo a oranžovej smog by se dal krájet. Všechno dohromady to vypadalo jako půlnoční pražská tma osvětlená žluto oranžovými pouličními lampami. Prostě už od začátku blbej den. Rozdali nám testy. Text v čínštině na tři strany A4 a k němu otázky, plus napsat pojednání o hlavním tématu textu. Jasný, asi by to ani nebyl problém, kdyby jen to hlavní slovíčko, o kterém celý ten text byl, bylo v mé slovní zásobě. Jak se čínsky kleje? Opřel jsem se pohodlně do židle, odložil tužku a koukal z okna, nemělo to cenu. Paní učitelka po chvíli přikvačila s ustaraným výrazem, proč že nepíšu, zdali to na mě není příliš těžké. Potupně jsem tedy vyfasoval lehčí test se zaškrtávacími otázkami a pustil se do vyplňování. V tom se zvedla vlna dalších nešťastníků, kteří na původní test nestačili, leč neodvážili se přiznat barvu. Inu, někdo to musel prošťouchnout. Sedmdesát otázek jsem tak nějak prošel. Něco bylo v pohodě, něco jsem vyplnil statistickou metodou kvalifikovaného odhadu a zbytek bylo kroužkování ve stylu sportky. Inu což, kdybych to všechno uměl, nemusel bych sem jezdit, že? Poslední částí testu bylo ale opět psaní jakési úvahy o minimálním počtu 300 znaků na téma „Mí kamarádi“. Téma tak široké a zároveň blbé do té míry, že vlastně ani nevíte co o tom napsat. Už jsem na to neměl, chyběl morál. Jet-lag, stesk, vědomí, že tu teď prostě nějaký čas zůstanu a budu denně dýchat ten olej místo vzduchu, navíc i neochota mého mozku přepnout se po víc jak půl roce opět na ten divně krásnej jazyk, to všechno způsobilo, že jsem test vzdorovitě odevzdal nedokončený a odešel.

Okolo poledního tentýž den jsme se měli opět všichni dostavit k osvětlení toho, co nás tady čeká a jak to všechno bude vypadat. První mluvil šéf katedry, kovaný to komouš na první pohled. Po chvíli mi došlo, že vlastně jen poslouchám neurčitý zvuk přicházející od toho člověka, kterému vůbec nerozumím. Jeho strašidelný dialekt, jehož původ si vůbec netroufám odhadovat, spolu s rychlostí jeho mluvy způsobil, že se všechno slilo v monotónní hluk prokládaný pouhými dvěma slovy, která jsem jasně zachytil – 努力学习 nu-li süe-si, tedy „pilně studovat“, okřídlená to mantra čínských pedagogů, z jejíhož častého používání se jistě v noci hrůzou vodkopávaj všichni studenti v Číně, včetně těch zahraničních. Po vedoucím katedry nastoupila už ale přívětivá paní učitelka, která nám všechno s tradičním milým přístupem á la mateřská školka vysvětlila. Můj předstíraný úsměv rázem ztuhl. Jal jsem se ptát kolegy vedle, jestli jsem dobře rozuměl. Po tom, co jsem vyslechl, jsem se hotovil ke sbalení věcí a návratu do Čech. Soudruzi totiž totálně překopali studijní plány našeho oboru, neboť celé, původně tříleté studium bez jakékoliv předchozí zmínky zkrátili na dva roky, díky čemuž museli přizpůsobit i rozpis studijních povinností. Nikdy jsem nezamýšlel zůstat tu celé tři roky, i dva jsou moc, ale ve výsledku to všechno tak perfektně kolidovalo s mými plány, že jsem se rozhodl, že za těchto podmínek na to dlabu rovnou a jedu domů, stýpko nestýpko.

Po několika skutečně vypjatých hodinách s mozkem roztočeným na plné obrátky a pár telefonátech s kamarády (neboť ti úplně nejbližší nebyli zrovna v dosahu) jsem se odebral oznámit na studijní, že pokud nepůjde studijní plán poskládat jinak, budu muset odjet. Pančitelka mi nabídla židli a trpělivě si vyslechla mé důvody, jejichž srozumitelné vysvětlení bylo s mou nuznou slovní zásobou a v tom rozčílení docela oříšek. Leč poté uznale pokývala hlavou a navrhla mi změnu oboru, kterou jsem sice příliš nepochopil, protože prakticky studuju to samé, jen se to jmenuje jinak, ale umožnila mi nastavit si průběh studia tak, že mi vyhovoval ještě víc, než na úplném začátku. Ještě jsem se několikrát ujistil, že jsem tomu všemu dobře porozuměl a o změnu oboru ihned zažádal.

Nechal jsem jim v kanceláři ten šutr, který mi spadl ze srdce, beztak mi ho tam naložili oni, zavřel jsme za sebou a vyšel na ulici. Oranžovej smog se zařízl do krku, z budov na druhé straně kampusu zbyly jen obrysy. Tak tohle bychom měli. Ulevilo se mi. Situace se vyřešila lépe, než jsem čekal, radost ale nepřišla. Zůstávám tady, z rozumu, jak jinak. Asi bych měl být za tohle všechno vděčný a asi i někde uvnitř jsem, jen ten pocit vděčnosti teď v sobě nemůžu najít. Objeví se časem, snad, doufám. Jinak bych už asi totiž děsil sám sebe.

Trochu hnus, napadlo mě, když jsem se podíval z okýnka přistávajícího letadla. Bylo jedenáct dopoledne a Peking byl ponořen do oranžovo žlutého lepkavého oparu. Hned v přiváděcím tubusu z letadla se to na mě všechno usadilo. Triko i kraťasy se přilepily na tělo, vlasy zplihly, čehokoliv se člověk dotkl, skoro se přilepil. Tohle si z loňska nepamatuju, ošklivé dny loňského podzimního semestru by šly spočítat na prstech jedné ruky a ani jeden z nich nebyl zdaleka tak hnusnej. Asi jsem se tvářil fakt tupě, protože celní pracovnice se několikrát s mým pasem v rukách pozvednutým do výšky jejích očí zkoumavě podívala na mě a zpátky na fotografii. Štempl, vítejte v Číně! Jó, díky! Pobrat batožinu, ve zlodějském automatu na výměnu valut z(ne)hodnotit pár eur za čínské junáky, aby bylo na shuttle bus a taxík a vzhůru do velkoměsta. V buse jsem okamžitě upadl do kómatu a málem přejel cílovou zastávku. Friendship Hotel, takhle rychle jsem se s tak objemným nákladem bagáže z žádného dopravního prostředku asi ještě nevysypal. Lehce jsem svým vpádem na chodník vyděsil na zastávce stojící paní a s ležérní omluvou světoběžníka znalého místních poměrů si u kraje silnice mávl na taxík. Kampus byl jen pár bloků od místa, kde jsem vystoupil, přesto jsem uspěl až se třetím tágem. Řidiči jednu z největších univerzit v Pekingu prostě neznali, he? Třetí řidič mi s vědomím, že na tak krátké trase toho ze mě moc nedostane, otráveně otevřel kufr a za svůj obětavý čin na konci cesty inkasoval celých deset kchuajů (asi 26 Kč).

„Takže to bude tisíc kchuajů zálohy na pokoj, ano?“ Těmito slovy mě po krátkém pozdravu a seznámení přivítala recepční při registraci na koleji. Tolik peněz jsem u sebe samozřejmě neměl, a tak jsem musel vyrazit přes celý kampus do banky. Jak jde o peníze, Číňan nezná bratra, jednoduše jsem zálohu musel složit hned, nemohlo to počkat pár hodin. Jelikož moje 汉语死了 a nebyl jsem tedy schopen kloudně porozumět všemu, co mi slečna za přepážkou vysvětlovala, odcházel jsem z banky s nějakými šestnácti stovkami v kapse a s pocitem, že na mně slušně vydělali. Příště už se nedám, slíbil jsem si. Na koleji jsem složil zálohu, upsal se vrchní kolejnici a nechal se odvést na pokoj v jedenáctém patře, kde mě vřele přivítal můj milý thajský spolubydlící A Sen. Paráda, noční můra v podobě nevychovaného Kazacha se tedy nekoná, ufff! Druhou ložnici našeho královského apartmánu prý bude obývat jistý korejský doktorand, ten ale ještě nedorazil. S ubytováním tedy spokojenost více než ohromná, radoval jsem se ale předčasně, všechno nemělo jít až tak úplně podle mých představ…

A tak se stalo, že jsem zase v Pekingu. A opět se stalo, že z toho nemám radost, protože jsem nechal srdce doma, tam v divočině, tam u ní. Než jsem se na začátku letošního roku vrátil z Číny domů, lanařili mě na pekingské univerzitě k magisterskému studiu čínštiny. Mávnul jsem nad tím rukou, chtělo se mi domů a dál jsem nepřemýšlel. Nakonec jsem ale žádost o stipendium do Číny poslal. Pozoroval jsem svou ruku, jak strká obálku se čtyřiatřiceti stranami žádosti do okénka na poště a ptal jsem se sám sebe, jestli to tak chci. Asi nechci, ale stipendium mi dali. V podstatě jsem i doufal, že mi to nepřiklepnou, čímž bych se zbaběle zbavil odpovědnosti za promeškanou šanci. I teď, když tu sedím na koleji, bych byl radši někde úplně jinde, osm tisíc kilometrů odsud, leč rozhodl jsem se dovzdělat v tom, co mám rád a čím bych se chtěl jednou živit. Snad to rychle uteče. Snad je láska aspoň tak trpělivá jako já. Snad měl Nietzsche pravdu. Snad jednou můj mozek přestane bojovat s mým srdcem…

Toho dne to bylo přesně 59 let, co velký kormidelník Mao při svém projevu na náměstí Nebeského klidu v Pekingu vyhlásil založení Čínské lidové republiky. Vzbudil jsem se do toho slavnostního dne mezi partu čínských výrostků, kteří se chystali na cestu domů. Nechal jsem je vyklidit pokoj a pak jsem zahájil aktivitu i já. Jelikož se ve sváteční den nesluší být za pobudu, proběhl jsem sprchou, mezi obnošenými ponožkami vybral ty nejméně „unavené“, sbalil batoh a odhlásil se z hostelu. Vlak mi měl ale jet až za 5 hodin, a tak jsem si ještě nechal batoh na recepci a šel okouknout místní kampus za světla.

Prostranství před Matematicko fyzikální fakultou Su-čouské univerzity

Jak ze staré Anglie

Tady zase jih Spojených států

To, co se mi včera za tmy zdálo být moc hezké, mě teď vyloženě uchvátilo. Kam se hrabou místní zahrady! Kampus Su-čouské univerzity, založené v roce 1900 protestantskými misionáři, je koncipován jako velký odpočinkový park. Mezi krásnými budovami z červených cihel v téměř novogotickém stylu je moře zeleně a míst lákajících k tlučení špačků v kombinaci s chytáním lelků.

I kampusem protéká jeden z kanálů, tady i s altánkem

Pouze budova právnické fakulty je postavena v moderním stylu, ale tak vkusně, že celek kampusu pouze přikrášluje. Kampus je z velké většiny dílem západních architektů a je to cítit na každém kroku.

Moderní budova Právnické fakulty

Zadní trakt Právnické fakulty s integrovaným parkem

Center of Women Studies :-)

Na cestě zpátky jsem si všiml, že Čína den svého [už několikátého] založení příliš nežere. U nás za komančů každý lepil nebo věšel vlaječky, tady se pouze sem tam objeví čínská státní vlajka, ale to je všechno. Ani na autobusech vlaječky nejsou a to u nás se na vozech MHD třepetají ve státní svátky dodnes. Docela mě potěšili, že s tím nedělají takový humbuk, jaký bych tu býval čekal.

Jelikož se čas nachýlil, sebral jsem bágl a vydal se směr nádraží. Sváteční den jsem měl oslavit dvaceti hodinami jízdy ve vlaku. Po únavném hledání linky MHD (připomeňme si, že tágem jezdí jen neumětelové a zhýčkanci) jsem se konečně nalodil do přecpaného busu číslo 202, jehož konečnou mělo být vlakové nádraží. Při prodírání se dovnitř jsem několik spolucestujících nechtěně blížeji seznámil s mým batohem, ale nesli to všichni statečně a bez řečí, neb jsou tu asi na strkanice zvyklí. To u nás by každý minimálně zasyčel a pravděpodobně i jedovatou slinu utrousil. Zhruba v půlce trasy se uprázdnilo několik míst, tak jsem se hned na jedno nasáčkoval a s loktem ležérně vystrčeným z okénka se těšil z nenadálé úlevy. Má dobrá výchova a srdce gentlemana mi však dovolily užívat si té slastné chvíle jen zhruba dvě minuty. Do autobusu totiž na další zastávce nastoupila mladá holka s mimčem v náručí. Aniž by někdo hnul brvou, prošla celým vozem obsazeným převážně omladinou až dozadu ke mně, kde se zaparkovala k tyči nad mou hlavou. Inu, vstal jsem a nabídl jí sedadlo, které ona s půvabným úsměvem přijala. Drobné morální vítězství mezi tlupou nevychovanců. Po chvíli si holka začala mimčo na klíně jaksi štelovat a mně došlo, že se půjde na záchod. Jenže jsme v Číně. Čínské plínky jsou řešené tak, že žádné nejsou a místo nich mají mimča dupačky s vystřiženým podvozkem. Škvrně tak může prakticky kdykoliv cokoliv…bohužel ale taky kdekoliv. Maminka zabrnkala synáčkovi na ťí-pu, jak se v Číně pánskému nádobíčku familiérně přezdívá a klučina se vyčůral přímo na podlahu autobusu. Takhle rychle jsem si své všude rozlezlé popruhy od batohu ještě nikdy nepoklidil. O dvě zastávky dál holka vystupovala a nabídla mi zpátky své místo. Ani jsem jí nevysvětloval, proč že se mi už nechce sedět.

Obrázek z nádraží stejný jako vždy a všude v Číně. Před budovou ohromný chaotický dav, hluk, vedro, prach. O co snadněji se tím vším proplouvá, když už máte svůj lístek v kapse a místo ve vlaku zajištěné. Suverénně jsem se prodral davem, protáhl věci rentgenem a s úlevou vkročil do již méně chaotické nádražní haly. V čekárně byla všechna místa obsazena, tak jsem se zhroutil v rohu na batoh a čekal. Za chvíli na tabuli vyskočilo oznámení, že naše souprava bude mít zpoždění. Čekání jsem se tedy jal ukrátit na trhu s jídlem před nádražní halou. Další zpoždění se naštěstí nekonalo. Ve vlaku jsem se opět dal do řeči s příjemnými spolucestujícími, kteří se vraceli domů, do vnitřního Mongolska. Probírali jsme všechno možné, včetně mého platu. Osobní finance tu nejsou tabu jako u nás, každý se vás na ně klidně zeptá a vy to každému s klidem povíte. Největší rozruch ale mezi místními vždy spolehlivě vzbudí srovnání počtu obyvatel Pekingu (cca 17 milionů) s počtem obyvatel celé ČR. Přijde jim to neuvěřitelně legrační. Seděl jsem u okénka a čekal na přejezd proslulé Dlouhé řeky, když tu mě najednou do očí praštila zamrzlá krajina. Všechno podél tratě bylo pokryté jinovatkou, kilometry bílé krusty na všem. Vápenka, kterou jsme po chvíli minuli, vše vysvětlila.

Na nádraží v Nankingu jsem vyběhnul na perón pořídit něco k jídlu. Chtěl jsem si koupit „pohodlné“ nudle, jak se těm instantním v Číně hezky říká, ale v kapse jsem měl jedinou desetijüanovou bankovku. Což o to, za ten obnos by byly nudle dvoje, jen kdyby nebyla falešná. Vrátila mi ji zřejmě babka na trhu u su-čouského nádraží. Já samozřejmě vůbec nic netušil, takže mě překvapilo, když mi prodavačka vytrhla po chvíli nudle z ruky a cpala mi peníze zpátky. Po chvilce jsem pochopil, co se děje a čekal jsem, že se to bude nějak řešit. Spolucestující to však brali jen jako příjemné zpestření nudné cesty a náramně se tím bavili. Běžel jsem tedy do vlaku pro jiné peníze, ale na cestě zpátky mě průvodčí ve dveřích zastavila, že prý už budeme odjíždět. Pohotová prodavačka naštěstí hbitě přiskočila ke dveřím i s nudlemi a já tedy nebyl o hladu.

Tak skončil poslední den mého výletu na jih a bylo to vlastně moje poslední pořádné cestování v Číně. Další měsíce se nesly již ve znamení usilovného studia (hmmm), kteréžto bylo jen občas přerušeno nějakým drobným výjezdem za hranice hlavního města.

Jsou čtyři ráno, svádím marný boj s balením batohu. Ne, prostě není nafukovací. Za pár hodin si mávnu na taxík a cestou na letiště vypnu mozek, jen oči nechám klouzat po kulisách pekingských ulic. Nečekal jsem, že odjíždět bude tak těžké. Úžasní kamarádi, zážitků spousty, ale domů to přenést nejde. Zůstane to ve mně, v nich, zůstane to tady.

S blogem to nedopadlo úplně tak, jak jsem předpokládal. Pro přebytek daleko zajímavějších činností nebylo na sepisování tolik času. Další zážitky z Číny budou ale následovat, stejně jako fotky, které už z pohodlí domova a neomezeného přístupu na FTP uploadnu.

Takže teď už jen domů…hmmm…a kde že to vlastně je?

Račte tudy!

30. září v devět ráno zastavil vlak v Su-čou. Okamžitě jsem si stoupnul do fronty na lístky. Strkajícím, předbíhajícím a hádajícím se Číňanům se podařilo ještě více prohloubit mou nervozitu. Bál jsem se, že si z okénka opět vyslechnu ona nenáviděná slova „mej-jou“, „nemáme“. Následoval by totiž plán B, aneb jízda naslepo do Nankingu či Šanghaje, kde je pravděpodobnost sehnání lístku na vlak do Pekingu přecejen větší. Už mi trochu doutnala koudel, abych řekl pravdu, pondělní nástup do školy začínal být ohrožen. Dostal jsem se na řadu, ale paní mě pro lístek poslala do jiné budovy. Neuklidnila mě, ale pořád lepší než „mej-jou“. V další budově bylo dvakrát tolik lidí, takže i dvakrát tolik zmatku, ale podařilo se mi zařadit se do fronty. „Mej-jou!“

„Cože?!“

„Mej-jou!“

„Jak mej-jou, do prdele?!“ Řekl jsem paní, že se prostě do Pekingu dostat musím a zřejmě jsem vypadal dost zoufale, protože začala zběsile datlovat do počítače, načež jí z mašinky vylezl jakýsi lístek. Byly na něm napsány úplně jiné stanice, než ze které jedu a kde chci vystupovat, ale paní tvrdila, že se s tím do Pekingu dostanu. Kdyby nás nedělilo dvoucentimetrové sklo, ruce bych jí zulíbal. Pak že „mej-jou“, ale teda příliš jsem to nepochopil. Lístek říkal, že odjíždím další den po poledni, takže jsem měl na Su-čou jeden celý den. Před nádražím jsem pořídil mapu města a zapadl do davu.

V jedné z ulic kousek od centra

Cestou do centra jsem potkal sympatického kluka, se kterým jsem před tím na nádraží prohodil pár slov. Dali jsme se opět do řeči a hodnou chvíli mě doprovázel. Nakonec mě posadil na autobus, který mě dovezl až ke guesthousu, který jsem si zjistil už v Tchun-si. Volal jsem tam předem, takže postel jsem měl slíbenou. Ubytován jsem byl ve smíšené noclehárně se sedmi čínskými čerstvými vysokoškoláky. Byl jsem rád, že mluví anglicky, že si od čínštiny trochu odpočinu, ale stejně jsme u ní nakonec skončili. Číňané se prostě anglicky mluvit stydí. Spáchal jsem hygienu a vyrazil s nimi na oběd. V návalu nových dojmů jsem ale zapomněl, jak to v Číně chodí, takže jsem je, jako přesilu, za sebe musel nechat zaplatit. Potom jsem vyrazil na obhlídku města.

Su-čou je doslova protkané sítí vodních kanálů, mostů a úzkých uliček. Je známé také svými zahradami a parky (díky nimž se dostalo na seznam UNESCO) a především výrobou hedvábí. Sem tam mi město připomínalo Benátky, někde Ljubljanu a jinde zase Český Krumlov. Prolézal jsem nejzapadlejší kouty starého města a užíval si místní atmosféry a duševního klidu, kterého se mi kvůli „lístkové“ nervozitě za poslední čtyři dny příliš nedostalo. Dobře načasovaná zmrzlina coby třešeň na dortu.

Dvě pagody v jedné ze zapadlejších zahrad

Zabrousil jsem také na trh s ptáky a květinami, ze kteréhož to poetického názvu se ale vyloupl nepříliš poetický trh s veškerými domácími mazlíčky. Pohled na koťata a štěňata namačkaná v klecích byl opravdu žalostný, tolik smutných očí pohromadě jsem ještě nikdy neviděl. Neubránil jsem se úvahám o tom, kolik z těchto mazlíčků skončí jako neprodejné odrostlé zboží v Kantonu na pekáči. Dále byly k mání tisíce ptáků, včetně nádherných papoušků, mraky želv a ryb, ale také drobní hlodavci, plazi, včetně krokodýlů, pavouci a štíři.

kajmanka dravá - ideální domácí mazlíček za babku, na požádání vyrve kus masa nebo ukousne prst

Dal jsem se do řeči s mladým prodejcem, který měl na předloktí jakéhosi krásného dravého ptáka. Prozradil mi, že např. leguán zelený stojí cca 250 RMB (cca 700 Kč) a registrací vzácných druhů v CITES se tu samozřejmě nikdo nezabývá. Krokodýl pak vyjde v přepočtu asi na 2700 Kč. Co ty na to, Báku?

leguán zelený

Celý den jsem se přesvědčoval, že su-čouské zahrady vidět nemusím, zejména když za vstup chtějí obnos rovnající se mým dvoudenním životním nákladům. Představa zeleně obsypané hulákajícími Číňany mě nijak nelákala, ale navečer jsem svému svědomí přecejen podlehl. „No tak, jsi přece v Su-čou, alespoň jednu zahradu vidět musíš,“ znělo mi v hlavě. Zaplatil jsem tedy 70 RMB za vstup (jen pro srovnání, vstup do největší a historicky nejvýznamnější památky Pekingu, Zakázaného města, vyjde studenta na úsměvných 20 RMB, tady neměli ani studentské vstupné) na asi nejznámější „záhonky“ v Su-čou, zahradu „Pokorného úředníka“ a jelikož měli za 40 minut zavírat, vzal jsem to hopem.

Zahrada Pokorného úředníka

Ponaučení z návštěvy zahrady jsem si odnesl takové, že ne vždy je vlastní svědomí hodno následování. Prostě žádná sláva, i náš kampus v Pekingu na mě působí lepším dojmem. Samotný střed města Su-čou je daleko zajímavější.

Zahrada pokorného úředníka

Protože padla tma, vydal jsem se na cestu zpátky, nejprve bylo ale třeba ukojit hlad. K tomu slouží v Asii nejlépe zapadlé špinavé uličky a nejinak je tomu i v Číně. V jedné takové jsem od babči zakoupil pár kousků smaženého čehosi, usadil se s tím mezi místní na schody a s plnou pusou pozoroval ruch večerní ulice. Dostavil se pocit blaženosti, takové té cestovatelské, která mě naposledy zachvátila u jezera Čching-chaj. Člověk má při tom pocit, že na něj malichernosti všedního dne nemůžou, že je pánem svého času a kamkoliv se na světě hne, všude mu bude dobře. Skvělý pocit. Kéž by mě zachvacoval na delší dobu a častěji a ne jen když jsem tisíce kilometrů od domova.

Cestou do guesthousu jsem míjel architektonicky zajímavě řešenou budovu. Zvědavost mi nedala a nakoukl jsem do jejího areálu. Byl to kampus Su-čouské univerzity. Byla už tma, ale to málo, co jsem viděl, mě natolik zaujalo, že jsem se rozhodl zajít tam ráno znovu. Před spaním mě ale čekala ještě jedná návštěva. Kousek od guesthousu se nacházel velký park ukrývající zbytky starých městských hradeb. Vrátný mě přátelsky upozornil, že za hodinu zavírá, ale tak dlouho jsem tu stejně nechtěl zůstávat.

Strážní věž v rohu starých hradeb

Nakonec byla hodina málo. Park byl ze dvou stran omýván jedním z kanálů a hra světel na protějších březích mě nutila k experimentům s foťákem. Z rozjímání nad clonou a časem závěrky na cimbuří hradeb mě vytrhla až vrátného píšťalka oznamující čas jít spát, tak jsem tedy šel.

Barvy večerního Su-čou na jednom z kanálů

Cesta k novým příspěvkům je stále trnitější, neb času je pořád méně a méně. Venku mrzne až praští, což paralyzuje mozek, který je už beztak znehybněn neustávajícím přísunem nových znaků. Náš škopkobijec Rush by napsal “buffer overflown”. Do Pekingu vtrhl severní mongolský vítr. Kamarád Tashi, který je teď v Ulaanbaataru, mi hlásil, že tam mají mínus třicet. Teď už mu to věřím. Alespoň pro zahřátí ducha jsem tedy zašátral v letním archivu a do galerie nasypal něco fotek pořízených v září v našem kampusu. Můžete se tedy juknout, jak to tady v tom našem univerzitním miniměstě máme pěkný.