Když jsem odtamtud loni v létě odjížděl, staveniště bylo jen prašnou jámou s vykopanými základy a strženými svahy okolo. Celé měsíce velmi tvrdé práce ve více jak čtyřech tisících metrech nad mořem, a přesto loňský rok nikomu nedopřál kochat se rostoucími zdmi nové školy v indickém Kargyaku. Letos se to podařilo. Ve svahu nad vesnicí stojí nádherná škola, zhmotnění píle, odhodlání a vytrvalosti několika nadšenců. Místní děti se už nebudou muset učit po stanech a provizorních místnostech, mají nové útočiště.

Na stránkách projektu Surya jsem nebyl více jak měsíc, tedy od té doby, co jsem v Číně. Když jsem na ně dnes opět zavítal a prohlédl si fotky nové stavby a vesnice, neubránil jsem se dojetí. Kargyak je místo, kde člověk nechá půl srdce a hluboko v druhé půli zakoření touha vrátit se. „Indie ti změní život!“, říkal mi můj zcestovalý kamarád před odletem, příliš vážně jsem ho ale nebral. Měl však obrovskou pravdu…

Zhrzení snovači původních plánů se nakonec přece ozvali, i když s kratším itinerářem. Cíl cesty: rakouské Totes Gebirge, treky a ferraty v okolí Hinterstoderu. Že by mě měl svatý Kryštof přecejen trochu rád?
Po pozdním příjezdu a přebalování věcí na parkovišti jsme se vydali na čtyřhodinový noční výstup na chatu Grossprielhütte. Ukrytá loučka kousek nad chatou nám byla ideálním nocležištěm. Druhý den jsme si dali tréninkový výšlap s kratší ferratou na Spitzmauer (2446 m n. m.). Při návratu jinou cestou jsme mírně kufrovali v rozlehlém bludišti vápencových šutrů a i déšť s bouřkou si přišli na své.

Na druhý den byl v plánu poměrně náročný klettersteig (německý název pro cesty via ferrata) na Grosser Priel (2515 m n. m.), ale ranní počasí nám dalo jasně najevo, že nás nahoře vidět nechce. Lehce zpruzeni jsme na chatě usrkávali pivo a přemýšleli o odjezdu, když tu náhle na nás z mraků vykouklo slunce. Bylo jasno, teď nebo nikdy! Rychle jsme sbalili cajky a početně oslabeni o jednoho odpočívajícího člena výpravy jsme vyrazili k nástupu do ferraty. Čekaly nás čtyři dlouhé hodiny ve stěně.

Zhruba v polovině začalo být jasné, že sluníčko to až tak vážně se svícením nemyslelo a schovalo se za těžké tmavé mraky, z dálky se ozval hrom. Být v bouřce v exponovaném horském terénu není zrovna ideální kratochvíle, obzvláště lezete-li po „hromosvodu“. Bouřka se blížila, vrchol stále v nedohlednu a zpátky to nejde. Poslední úsek ferraty po vrcholovém hřebínku jsme doslova běželi. Na vrcholu jsem kluky nemusel ani moc dlouho přesvědčovat, že zapisovat se do vrcholové knihy vedle obrovského povaleného kovového kříže za bouřky není nápad z nejlepších. Bzučící hůlky v batozích nám taktně naznačily, že jsme se všemi těmi karabinami velmi atraktivní kořistí pro blesky, a tak jsme utekli pod hřeben, kde jsme všechno kvapně sundali.

Následoval už jen rychlý deštivý sestup k chatě, v nižších partiích okořeněný dlouhým sjezdem sněhového pole a krmením přidrzlých, ale zábavných kavčat žlutozobých.

Ve vyhřáté chatě jsme se odměnili několika žejdlíky zlatavého a odebrali se na loučku strávit poslední noc. Ráno jsme se už jen líně sbalili, a po dlouhém sestupu na parkoviště vyrazili k domovu.

Lační fotek mrknou do galerie!

Elegantní starý pán přišel na čas a jeho ležérní „Hello!“ bylo jak z jiného světa. Zaslechl jsem jeho dotaz směrem k našemu učiteli: „O čem že to mám vlastně dnes přednášet?“ Připomnělo mi to přednášku J. S. dalajlamy, který jednou v Praze vystoupil na pódium a na to samé se zeptal svého tlumočníka. Nevšiml si, že má vedle hlavy zapnutý mikrofon…

Prof. Malmqvist přijel jednoduše na zdvořilostní návštěvu a při té příležitosti ho poprosili, aby něco odpřednášel. Obě dvě přednášky, které se uskutečnily, měly dopředu daná témata, ale to pana profesora nijak nepoutalo. První přednáška se točila okolo jeho životních zkušeností s překládáním čínské poezie (zde možno uznat částečné přidržení se tématu), ale druhá přednáška pojednávala o homofonii vybraných morfémů ve starověké čínštině (což bylo vzhledem k tématu již zcela mimo mísu). A víte co? Bylo to úplně jedno! Zejména na první přednášce jsem seděl takřka bez mrknutí oka a hltal každé jeho slovo. Jeho laskavý a živý monolog mi nedovolil odtrhnout zrak a sluch. Užíval jsem si lahodně znějící nebritskou a neamerickou angličtinu, která byla ještě podpořená jeho zvučným a hlubokým hlasem. A když potom tímhle hlasem zarecitoval pár veršů v čínštině, běhal mi mráz po zádech.

Při odchodu jsem si uvědomil, že jsem se nedozvěděl nic převratného. Žádné přenesení letité zkušenosti se nekonalo, na to byly přednášky příliš neosobní. Ale cosi nového ve mně bylo, duši jsem měl naplněnou. Naplněnou shovívavou dobrotou a moudrostí člověka, který desítky let vykonává svou práci se zápalem a láskou. Člověka, který si i v dnešním světě dokáže uchovat svou starosvětskou eleganci a plnými doušky z ní dá čerpat inspiraci mladším a méně zkušeným.

Co bude, až tu tito lidé nebudou? Budeme taky takoví? Moc bych si to přál…

Sobota odpoledne, v práci padla, zamykám krám a vyrážím směr Holešovice. Na vlakovém nádraží se rozrůstám o Kačku, které sluneční svit také nedovoluje otravovat se učením, a společně nasedáme do vlaku směr Ústí. Cíl dnešní cesty – jazzový koncert ve východoněmeckých Drážďanech.

S obligátním zpožděním vlaků EC dorážíme do Aussigu, kde už na nás čeká hrdliččí pár Rush a Klárka s přistaveným vozem. Tankování, trocha deště, nová dálnice – brázdíme schengenský prostor. Předměstí Drážďan připomíná sídliště průměrného českého maloměsta, ale v centru okolo Labe už je to lepší. Společná historie je znát. Na několikrát parkujeme a vyrážíme na prochajdu do historického centra. To, co se spojencům nepodařilo na konci 2. světové války sestřelit, dává tušit bývalou nádheru města. Toulky mezi historickými budovami si krátíme hrou „Kdo uvidí pěknou holku (Němku), vyhrává“. S blížící se devátou hodinou se pomalu přesunujeme ke klubu, kde má proběhnout koncert česko-německé jazzové bandy a zároveň ukončujeme hru s nerozhodným výsledkem pro nedostatek soutěžního materiálu.

V klubu platíme studentské vstupné 7€ a usedáme v očekávání příštích hudebních zážitků. Prvotní zděšení, které v nás vyvolal klavírista konstatováním „čekejte intelektuální muziku“, se nakonec rozplynulo v přívalu libých tónů s nástroji se mazlících hudebníků. Sem tam se některý z nástrojů vydal na zběsilý výlet kamsi, kam srdce standardního folkaře nevidí, ale ostatní ho vždy po čase stáhli zpět do srozumitelnějších vod. Celek se tak nikdy nerozpadl do námi obávaného intelektuálního freejazu a výsledek byl velmi příjemný a melodický. Moc jsme si to užívali zvláště po první třetině koncertu, kdy se basákovi konečně podařilo rozběhnout i druhou půlku PéÁčka. Třešinkou na dortu bylo pak zjištění, že přítel famózní zpěvačky je naším spolužákem z nižšího ročníku a basák dráždí kontrabas také ve skupině Bran, které jsme nedávno dělali předkapelu. Koncert skončil, mezikapelního rektálního alpinismu již bylo dosti, a tak jsme se rozjeli zpět domů, do vlasti.

V Ústí jsme své kroky ale nejprve stočili do lesů a na pár chvil se všichni usadili na vyhlídce vysoko nad městem. Bylo po půlnoci, krásně jasno, pod námi zářilo město, nad námi hvězdy. Vzácná chvíle, která zůstává v paměti dlouho, zvláště je-li sdílena se vzácnými lidmi.

Doma proběhly flambované palačinky, muzika, víno a následoval sladký spánek po skvěle stráveném dni. Ráno společná snídaně a cesta zpět do Prahy. Tečkou za celým výletem byla neplánovaná návštěva parádního vystoupení bigbandu J. J. Band na Pražském hradě.

I kdyby mě měli od zkoušek vyrazit…tohle za to stálo! Díky vy tři!