Den druhý v severočínské uhelné pánvi byl ve znamení přesunů. Cílem naší cesty byla prastará vesnice Lao-niou-wan 老牛湾 („Zátočina staré krávy“) na severozápadě Šan-si, při hranicích s Vnitřním Mongolskem. Vesnice leží na 75 metrovém útesu v ohybu Žluté řeky v místech, kde se její žlutohnědé vody setkávají se zbytky původní, ještě hliněné Dlouhé zdi.

Po téměř anglické snídani, kdy jsme si v restauraci nechali uhňácat vajíčka a ohřát donesené mléko na jakési burizony s medem, které jsme den předem koupili od pouličního prodavače coby místní specialitu, jsme vzali bus na ta-tchungské Jižní autobusové nádraží. Dálkový autobus do provinční díry Šuo-čou 朔州 vyrazil tak závratným tempem, že když chlapík přede mnou vystrčil ruku s cigaretou z okénka, kouř stoupal téměř kolmo vzhůru. Naštěstí jsme byli u první dálniční mýtné brány z nám neznámého důvodu přinuceni přestoupit si do jiného autobusu, jehož řidič už přesun do údajně tři hodiny vzdáleného města bral vážněji. Bral ho nakonec tak vážně, že jsme do Šou-čou dorazili za necelé dvě hodiny. Město jsme nijak nezkoumali, neboť jsme se museli přesunout opět na další vzdálený autobusák, a navíc první kontakt s prašnými, šedivými, skoro prázdnými bulváry v nás vyvolal jediný pocit: Rychle pryč! Zpátky do Pekingu jsme se chtěli za dva dny vracet právě odsud, abychom nemuseli zpátky do Ta-tchungu, bylo tedy navíc potřeba zjistit možnost vlaků, či autobusů. Stopli jsme si vetché tříkolové oplechované vozítko, pobavili řidiče, kterak jsem se dovnitř ve čtyřech sáčkovali a nechali se přiblížit k jinému autobusáku, abychom vzali další spoj do hornického městečka Pchien-kuan 偏关. Na blízkém vlakovém nádraží jsme však ještě napřed zjistili, že dle očekávání (neb byly svátky) jsou všechny vlaky do Pekingu, až na jedenáctihodinové tvrdé sedadlo, beznadějně vyprodané. Variantu vlak jsme tedy zavrhli a pořídili sice o hodně dražší, zato však rychlejší a za těchto podmínek i pohodlnější bus.

Černé uhlí - bohatství i bol Šan-si

V mikrobusu do Pchien-kuanu jsme se všichni pohodlně usadili, na poslední chvíli však ještě přistoupilo několik lidí, mezi nimiž byla i jedna stařenka. Přiznám se, že se mi s vidinou tříhodinové jízdy po rozoraných silnicích vstávat nechtělo, a tak jsem čekal, co se bude dít. Dobráci, kteří byli nejblíž, místo aby se zvedli, šoupli babču na dřevěné štokrle do uličky a nikdo nehnul brvou. Přepustil jsem jí tedy svou sesli a utopil se na štokrleti mezi špinavými pytli s čímsi. Stařenka měla radost, někteří spolucestující se na mě i usmívali. Hlavně že se člověk z nápisů na každém rohu dozví, že „Ctít staré a milovat mladé je tradiční ctností Číňanů“ (尊老爱幼是中国人传统美德). Když se autobus konečně rozjel, štiplístek začal kasírovat třicet kchuajů na osobu. Dal jsem mu dvacet a čekal, co se stane. Chlap si peníze přepočítal a vlídně mi řekl, že do Pchien-kuanu musím ještě deset přihodit. Vlídně jsem odmítl, neb se mi nechtělo za štokrle v nepořádku na podlaze platit stejnou částku, jakou platili všichni ostatní za regulérní sedadlo. Chlápek zvážněl, osazenstvo autobusu se otočilo mým směrem a ztichlo. Ještě jednou jsem předestřel své důvody, proč se mi nechce platit, ale pochopení na druhé straně se nedostavilo, takže jsem nakonec zaplatil plnou cenu. Atmosféra se uvolnila.

Hradební brána v centru Pchien-kuanu

Pchien-kuan je na čínské poměry skutečná díra. Celý doly rozkopaný okres má pouhých 110 tisíc obyvatel. Městečko má ale neuvěřitelnou atmosféru, kterou člověk cítí už jen, když jím projíždí. Na polorozpadlém autobusovém nádraží jsem si chtěl odskočit na záchod, nebo spíš na obkálenou betonovou díru v zemi v rohu parkoviště, tu se odkudsi vynořil strejc s kožešinovou čepicí a vyžadoval po mně za ten luxus úplatu. Vlastně po mně poprvé v Číně někdo chtěl za použití záchodu peníze. Vysmál jsem se mu, protože mi bylo jasné, že tohle zkouší jen na cizince a odešel jsem hledat jiný koutek. Nemělo to ale být tak jednoduché. Jen co jsme vylezli z nádraží, kde jsme mimochodem zjistili, že ten večer už do Lao-niou-wanu nic pravidelného nepojede, obrátily se na nás zraky všech lidí na ulici a osamocený koutek v nedohlednu. Sem evidentně tolik cizinců nejezdí.

Ulice s krámky od brány k náměstí

Procházeli jsme tržištěm a hlavní ulicí od staré hradební brány směrem k asi jedinému náměstí. Lidi po nás pokukovali, ukazovali si a kdekoliv jsme se zastavili, utvořil se hlouček zvědavců. Na náměstí s ohyzdnou stříbrnou sochou koně vyhrávala nahlas diskotéková muzika, všude postávaly hloučky lidí a na vydlážděné centrální ploše se proháněly desítky dětí na jednostopé čínské obdobě skejtu, která se uvádí do pohybu vlnivým pohybem nohou.

Še-mí-kch a zvědavci na hlavním náměstí

Na chvilku jsme se zastavili, abychom si rozmysleli, kam se půjdeme najíst a během minuty se okolo nás utvořil hlouček zvědavých dětí. Dospělí se však po chvilce taky nedali zahanbit. Zapadli jsme proto radši do blízké nudlárny, jejíž dvě mladé servírky vypadaly z naší návštěvy značně rozrušeně. Objednal jsem si, a jelikož běžné restaurace v Číně hygienická zařízení většinou nemají, vyběhl jsem opět do ulic hledat koutek. Marnost nad marnost, všude lidi a já vzbuzoval navíc tolik pozornosti. Nakonec jsem se musel optat jedné z obsluhujících, kde je nejbližší veřejná toaleta. Slečna jen rozhodně pokynula, ať jdu s ní a svižným krokem vyrazila přes náměstí. Její kamarádi venku na ní pořvávali, kam že vleče toho lao-waje, na což ona pobaveně a bez servítek hulákala zpátky, že jdeme na záchod. Cestou mi ještě stačila sdělit, že ten záchod je trochu špinavej. Na dvorku budovy, která připomínala divadlo, jsem vstoupil do šedého domečku, kde mě přivítalo několik zvědavých pohledů zvednuvších se od dřepu nad příslušnou dírou. Jen několik děr vedle sebe, žádné zdi, žádné dveře, hezky pěkně kolektivně. Pěkně jsem pozdravil, vycouval a vzal zavděk rohem dvorku. Záchodová dobrodružství jsou prostě nej. Připomnělo mi to jedno ráno v indickém Himálaji, kdy jsem se vzbudil v klášteře Phuktal a dožadoval se oné místnosti. Zavedli mě do přístěnku přilepeného ke skále, kde vedle sebe dřepělo bok po boku několik mnichů a držíce se kovové vodorovné tyče před obličeji za veselého hovoru konali potřebu. Vypadalo to, jako když jedou na motorce. Všichni se na mě zazubili a ani já jsem se nevydržel nesmát. Tak rád bych odhodil svůj na západě vypěstovaný falešný stud, kterým oni netrpí, a přidal se k nim, leč tak rychle to bohužel nejde.

Zákoutí městečka s výhledem do kraje

Po večeři jsme procházeli městečkem zpět k nádraží, kde jsme měli v úmyslu usmlouvat cenu za taxíka do vesnice. Trvalo nám to ale déle než jsme čekali, protože jsme na každém kroku potkávali nádherné staré dřevěné domy. Některé hezky udržované, jiné v horším stavu, všechny ale dávaly městu neopakovatelnou atmosféru. Přes všechnu tu šeď, prach, špínu, uhlí a doly, tohle městečko byl klenot…černý klenot.

Staré uličky Pchien-kuanu

Letitá zástavba...někde dobře udržovaná...

...jinde už méně

Na benzínce jsme pak narazili na velmi sympatického mladého taxikáře, který nás přes pokročilou hodinu za rozumnou cenu naložil a vydal se s námi směr Lao-niou-wan. Chlapík nám sám navrhnul, že nám zastaví kdekoliv na focení a povídal nám zajímavosti o okolním kraji.

Žlutá řeka

Prach jsi a v prach...už ses obrátil...

Padli jsme si do noty tak, že jsme si vzali jeho číslo a domluvili jsme s ním odvoz na druhý den odpoledne rovnou až do Šuo-čou. Do Lao-niou-wanu jsme dorazili už za tmy. Řidič nám ještě pomohl najít ubytování u místních lidí, poté se rozloučil a odjel.

Na střeše domu, ve kterém jsme nocovali

Na dvorku...každé okno - jedna dlouhá místnost s oblým stropem

Nocleh jsme sehnali u jedné z rodin obývající vrchní, novou část vesnice. Tradiční domy jsou zde i v celém severním Šan-si řešené jako několik souběžných klenutých místností, buď průchozích, nebo se samostatným vstupem. Střecha domu bývá z hlíny porostlé travou, mnohdy jsou celé domy zapuštěné do sprašových svahů. V každé z místností je takzvaný kchang 炕, což je vyvýšená zděná postel povětšinou přes celou šířku místnosti, která je zevnitř vyhřívaná kouřem a teplým vzduchem z kamínek se sporákem, která jsou z boku postele přistavěná. Tradiční vybavení i mnohých usedlostí čínských minorit.

Náš kchang

Drsná dcerka zhatila všechny naše snahy o usmlouvání ceny za nocleh a stravu, ale přesto už jimi nasazená částka byla velmi nízká – 35 kchuajů (necelých 100 Kč) za osobu na noc, včetně večeře a snídaně. Po krátké procházce v mrazivé tmě pod hvězdami jsme zasedli ke stolu, naházeli do sebe krmi, kterou nám rodina připravila, naskládali se vedle sebe na kchang a bez problémů usnuli. Únava zážitkem.