Tak nate, mládeži! Po třídenním boji s nakonec až trapně jednoduše odstranitelným čínským trojanem v mém počítači (Báku, díky! ), nekončícím boji s jačí chřipkou, kterou jsem si přivezl z tibetských oblastí S`-čchuanu, a rozmanitých fertilizačních pokusech prorazit mou literární neplodnost, je tu první část našeho „Putování na západ“. Další příspěvky budou dříve či později následovat. A fotky? Taky budou…

Pro přibližnou představu, kam že jsme to vlastně jeli - cesta vlakem a směr dalšího putování.

Je dobré vědět, že vám od kampusu na Západní nádraží, odkud vám za hodinu a půl odjíždí vlak na prázdniny, jedou tři přímé autobusové linky. Užitečná je taky informace, že to na nádraží trvá asi čtyřicet minut, když není zácpa. To všechno je vám ale k prdu, když Peking slaví. Všechny autobusy byly bez náhrady odkloněné, a když už se zdařilo ulovit jindy všudypřítomný taxík, řidič odmítal na nádraží jet, neboť cesta tam se kříží s Čchang-an ťie, hlavní tepnou Pekingu, na které právě probíhala ohromná vojenská maškaráda. Že by se někdo namáhal oznámit výluku dopředu, nebo snad zajistit náhradní spoje? Asi už by mě to mělo přestat překvapovat. Po předlouhých dvaceti minutách pobíhání po zastávce a téměř prázdné silnici, kdy v nás sílilo vědomí, že nám vlak jednoduše ujede, se přiblížil další taxík. Mávali jsme jak diví, ale vyfoukly nám ho dvě slečny, které drze přiběhly před nás. Drazí rodičové, vychovali jste mě možná dobře, ale tady si dobrým vychováním a vámi vštěpovanou slušností můžu evidentně tak akorát namazat prsa. Slečny měly ale naštěstí namířeno stejným směrem jako my, a taxikář se našeho společného cíle nezalekl, takže jsme se s Ivou do taxíku nasáčkovali taky a šábli se s holkama o náklady. Uf!

Drožkař, velmi sympatický chlapík, poslouchal cestou přímý přenos z vojenské přehlídky na náměstí Nebeského klidu. Za doprovodu armádního orchestru někdo ze stranických pohlavárů (patrně prezident Chu Ťin-tchao) do mikrofonu opakovaně hřímal: „同志们辛苦了! Tchung-č`-men sin-kchu le!“, aneb cosi jako „Soudruzi, tvrdě jste pracovali!“ (ve významu „Díky vám za tu usilovnou práci!“), načež mu vojáci odpovídali mocným rykem: „为了人民服务! Wej-le žen-min fu-wu!, což je obdoba „Sloužím lidu!“ z československé socialistické éry, dnes už vídaná naštěstí jen ve filmech. To vše se bůhví kolikrát opakovalo. Přestože obecně ve vztahu k podobným šaškárnám nešetřím skepsí, tentokrát jsem musel uznat, že i pouhý přímý rádiový přenos působil impozantně. Jejich plánované, šedesátiletým výročím maskované „bububu“ tedy zanechalo zamýšlený dojem, který později ještě podtrhly nad našimi hlavami nízko přelétající stíhačky a bombardéry.

Celé město bylo patrně nacpané na náměstí Nebeského klidu a v jeho okolí, díky čemuž se nám po téměř prázdných silnicích podařilo dorazit na nádraží s dostatečnou časovou rezervou. Cesta vlakem, prokládaná spánkem, předraženým žvancem v jídelním voze a teplým pivem tamtéž i jinde v útrobách „Ohnivého vozu“, jak se čínsky vlaku říká, se díky všem zpožděním protáhla na 33 hodin. Z učení, ke kterému mě nuda ve vlaku nakonec donutila, mě vysvobodil až příjezd na nádraží v Čcheng-tu, hlavním městě provincie S`-čchuan. Hned jak jsme se vysypali z vlaku, jali jsme se shánět lístky zpátky do Pekáče. Obávali jsme se totiž, že zpáteční lístky budou stejně nedostatkové zboží, jako lístky sem, které jsme koupili v Pekingu až napodruhé (protože první den prodeje byly všechny lístky na vlak na první den prázdnin během hodiny a půl v celé Číně vyprodány) a po více jak čtyřhodinovém čekání ve frontě (z nichž první dvě hodiny čekala Iva hrdinně sama, za což jí patří středně velký dík ). Obavy se ale jakýmsi zázrakem nepotvrdily a bez jakýchkoliv komplikací či front jsme pořídili návratové lupení na nedělní večer následujícího týdne. Znamenalo to sice nedostavit se po prázdninách včas do školy, ale po počátečních slzách jsme se s tím smířili vcelku rychle. Dle instrukcí jsme pak busem dorazili ke kampusu S`-čchuanské univerzity, kde si nás Karosh vyzvedl a dovedl na kolej, kde jsme se ubytovali. V jeho pokoji na nás už čekala další část týmu, o pár dní dříve dorazivší Eliška z Tchien-ťinu a Honza, v současné době úspěšně předstírající doktorandská studia na Tchaj-wanu.

Zleva: Iva, Karosh, Eliška, Honza

Po společné večeři v ulicích velkoměsta jsme se v očekávání příštích cestovatelských zážitků jali za asistence ledničky plné piv utužovat nově vzniklý pětičlenný kolektiv. Nálada vynikající. Dle plánu jsme měli následující den za rozbřesku opustit Čcheng-tu, směr tibetské oblasti na západě. Deštivé ráno nám ale ukázalo, že plánování v Číně nemá valného smyslu, zejména snažíte-li se dostat do oblastí, kam je vstup cizincům zapovězen…