Že mě tu nutí mluvit čínsky, to jsem si zvykl. Jenomže oni tu teď po mně narozdíl od loňska chtějí, abych tím i psal, a navíc rozsáhlejší literární útvary. Po počátečním zděšení jsem se podvolil, koneckonců bych v tom měl psát i jakousi závěrečnou práci, která by naštěstí měla mít daleko do regulérní diplomky. Stálo mě to hodně úsilí, skoro to i bolelo, ale je to na světě a má to 716 znaků. Jdu to zapít. Kdyby vám to, sinologičtí bratři a sestry, připadalo napsané na nějakou citlivou notu, tak je to proto, že cílem cvičení mělo být používání slov vyjadřujících citové rozpoložení v emocionálně vypjaté situaci. Trochu jsem to proto připepřil, ale tak vášnivý to nebylo. Jo a uvítám vaše připomínky, nebude-li se vám jakkoliv zdát gramatika či užití slov. Díky!

痛苦的旅行

我生活中最大的目标是利用我的工作帮助别人。让别人从我的工作中也有收获。

二零零七年暑假之前我打算去蒙古旅游，但是还没最后决定。我只知道我想去很遥远的地方。有一天在电视我看到了一位捷克的研究生。他讲的是他为了西藏的孩子在印度一个喜马拉雅山区的村子盖学校的计划。当时他是在找自愿参加者。我一听就马上决定去印度帮他的忙。无论要花多少钱，我都要去喜马拉雅建学校。当时我没想到这次旅行会那么难。

一个人去那么远的国家，没有一个正确的行程路线计划，不知该怎么走，一般人可能会感觉寂寞，危险。可是很快我就适应了，而且越来越喜欢。

我最艰难的经历跟建学校和那里的朋友有关系。那个建学校的地方是一个位于高山的村子。当地人特别穷。他们的饮食，衣服，房子，一生一世非常简朴，不过他们也许是我见过的最幸福的人。有的时候他们使我很感动。比如孩子们玩一个石头和一条绳子的时候，好像那是世界上最好玩儿的玩具似的。没有钱，没有电脑，游戏，连普通的球也没有，可是他们却十分高兴。这时，我就想我们来自城市的孩子真是被社会宠坏了。真可惜！

在那里，我们每天从早到晚艰苦地劳动。没有有营养的食物，只能吃米饭，有时有一点儿蔬菜，喝山泉水。每天晚上都觉得累得要死。但这样的物质条件却让我们成为了非常好的朋友。

可惜，一个月之后我不得不回家。告别了村庄，我长途跋涉到一座佛教寺过夜。

我穿过的地方都是高山沙漠，只有一条河，到处都是石头。我一个人走着，几乎已经没有水了，没有谁可以帮助我，天越来越黑。我很想念我在村子里的朋友，我孤独地站在高山之中，寂寞得要命。突然我看到了挂在岩壁上的佛教寺闪烁的灯火，坐在一块小小的石头上，几乎要落泪。

现在我相信不杀死我的痛苦真能使我更坚强。