Hned druhý den po příjezdu jsme všichni postgraduální studenti (jak se tu říká i magisterským studentům) naklusali do školy na rozřazovací testy a informační schůzku. V pitomý náladě a ještě rozespalej jsem mžoural z okna třídy, bylo osm hodin ráno. Venku bylo zataženo, drobně pršelo a oranžovej smog by se dal krájet. Všechno dohromady to vypadalo jako půlnoční pražská tma osvětlená žluto oranžovými pouličními lampami. Prostě už od začátku blbej den. Rozdali nám testy. Text v čínštině na tři strany A4 a k němu otázky, plus napsat pojednání o hlavním tématu textu. Jasný, asi by to ani nebyl problém, kdyby jen to hlavní slovíčko, o kterém celý ten text byl, bylo v mé slovní zásobě. Jak se čínsky kleje? Opřel jsem se pohodlně do židle, odložil tužku a koukal z okna, nemělo to cenu. Paní učitelka po chvíli přikvačila s ustaraným výrazem, proč že nepíšu, zdali to na mě není příliš těžké. Potupně jsem tedy vyfasoval lehčí test se zaškrtávacími otázkami a pustil se do vyplňování. V tom se zvedla vlna dalších nešťastníků, kteří na původní test nestačili, leč neodvážili se přiznat barvu. Inu, někdo to musel prošťouchnout. Sedmdesát otázek jsem tak nějak prošel. Něco bylo v pohodě, něco jsem vyplnil statistickou metodou kvalifikovaného odhadu a zbytek bylo kroužkování ve stylu sportky. Inu což, kdybych to všechno uměl, nemusel bych sem jezdit, že? Poslední částí testu bylo ale opět psaní jakési úvahy o minimálním počtu 300 znaků na téma „Mí kamarádi“. Téma tak široké a zároveň blbé do té míry, že vlastně ani nevíte co o tom napsat. Už jsem na to neměl, chyběl morál. Jet-lag, stesk, vědomí, že tu teď prostě nějaký čas zůstanu a budu denně dýchat ten olej místo vzduchu, navíc i neochota mého mozku přepnout se po víc jak půl roce opět na ten divně krásnej jazyk, to všechno způsobilo, že jsem test vzdorovitě odevzdal nedokončený a odešel.

Okolo poledního tentýž den jsme se měli opět všichni dostavit k osvětlení toho, co nás tady čeká a jak to všechno bude vypadat. První mluvil šéf katedry, kovaný to komouš na první pohled. Po chvíli mi došlo, že vlastně jen poslouchám neurčitý zvuk přicházející od toho člověka, kterému vůbec nerozumím. Jeho strašidelný dialekt, jehož původ si vůbec netroufám odhadovat, spolu s rychlostí jeho mluvy způsobil, že se všechno slilo v monotónní hluk prokládaný pouhými dvěma slovy, která jsem jasně zachytil – 努力学习 nu-li süe-si, tedy „pilně studovat“, okřídlená to mantra čínských pedagogů, z jejíhož častého používání se jistě v noci hrůzou vodkopávaj všichni studenti v Číně, včetně těch zahraničních. Po vedoucím katedry nastoupila už ale přívětivá paní učitelka, která nám všechno s tradičním milým přístupem á la mateřská školka vysvětlila. Můj předstíraný úsměv rázem ztuhl. Jal jsem se ptát kolegy vedle, jestli jsem dobře rozuměl. Po tom, co jsem vyslechl, jsem se hotovil ke sbalení věcí a návratu do Čech. Soudruzi totiž totálně překopali studijní plány našeho oboru, neboť celé, původně tříleté studium bez jakékoliv předchozí zmínky zkrátili na dva roky, díky čemuž museli přizpůsobit i rozpis studijních povinností. Nikdy jsem nezamýšlel zůstat tu celé tři roky, i dva jsou moc, ale ve výsledku to všechno tak perfektně kolidovalo s mými plány, že jsem se rozhodl, že za těchto podmínek na to dlabu rovnou a jedu domů, stýpko nestýpko.

Po několika skutečně vypjatých hodinách s mozkem roztočeným na plné obrátky a pár telefonátech s kamarády (neboť ti úplně nejbližší nebyli zrovna v dosahu) jsem se odebral oznámit na studijní, že pokud nepůjde studijní plán poskládat jinak, budu muset odjet. Pančitelka mi nabídla židli a trpělivě si vyslechla mé důvody, jejichž srozumitelné vysvětlení bylo s mou nuznou slovní zásobou a v tom rozčílení docela oříšek. Leč poté uznale pokývala hlavou a navrhla mi změnu oboru, kterou jsem sice příliš nepochopil, protože prakticky studuju to samé, jen se to jmenuje jinak, ale umožnila mi nastavit si průběh studia tak, že mi vyhovoval ještě víc, než na úplném začátku. Ještě jsem se několikrát ujistil, že jsem tomu všemu dobře porozuměl a o změnu oboru ihned zažádal.

Nechal jsem jim v kanceláři ten šutr, který mi spadl ze srdce, beztak mi ho tam naložili oni, zavřel jsme za sebou a vyšel na ulici. Oranžovej smog se zařízl do krku, z budov na druhé straně kampusu zbyly jen obrysy. Tak tohle bychom měli. Ulevilo se mi. Situace se vyřešila lépe, než jsem čekal, radost ale nepřišla. Zůstávám tady, z rozumu, jak jinak. Asi bych měl být za tohle všechno vděčný a asi i někde uvnitř jsem, jen ten pocit vděčnosti teď v sobě nemůžu najít. Objeví se časem, snad, doufám. Jinak bych už asi totiž děsil sám sebe.