Trochu hnus, napadlo mě, když jsem se podíval z okýnka přistávajícího letadla. Bylo jedenáct dopoledne a Peking byl ponořen do oranžovo žlutého lepkavého oparu. Hned v přiváděcím tubusu z letadla se to na mě všechno usadilo. Triko i kraťasy se přilepily na tělo, vlasy zplihly, čehokoliv se člověk dotkl, skoro se přilepil. Tohle si z loňska nepamatuju, ošklivé dny loňského podzimního semestru by šly spočítat na prstech jedné ruky a ani jeden z nich nebyl zdaleka tak hnusnej. Asi jsem se tvářil fakt tupě, protože celní pracovnice se několikrát s mým pasem v rukách pozvednutým do výšky jejích očí zkoumavě podívala na mě a zpátky na fotografii. Štempl, vítejte v Číně! Jó, díky! Pobrat batožinu, ve zlodějském automatu na výměnu valut z(ne)hodnotit pár eur za čínské junáky, aby bylo na shuttle bus a taxík a vzhůru do velkoměsta. V buse jsem okamžitě upadl do kómatu a málem přejel cílovou zastávku. Friendship Hotel, takhle rychle jsem se s tak objemným nákladem bagáže z žádného dopravního prostředku asi ještě nevysypal. Lehce jsem svým vpádem na chodník vyděsil na zastávce stojící paní a s ležérní omluvou světoběžníka znalého místních poměrů si u kraje silnice mávl na taxík. Kampus byl jen pár bloků od místa, kde jsem vystoupil, přesto jsem uspěl až se třetím tágem. Řidiči jednu z největších univerzit v Pekingu prostě neznali, he? Třetí řidič mi s vědomím, že na tak krátké trase toho ze mě moc nedostane, otráveně otevřel kufr a za svůj obětavý čin na konci cesty inkasoval celých deset kchuajů (asi 26 Kč).

„Takže to bude tisíc kchuajů zálohy na pokoj, ano?“ Těmito slovy mě po krátkém pozdravu a seznámení přivítala recepční při registraci na koleji. Tolik peněz jsem u sebe samozřejmě neměl, a tak jsem musel vyrazit přes celý kampus do banky. Jak jde o peníze, Číňan nezná bratra, jednoduše jsem zálohu musel složit hned, nemohlo to počkat pár hodin. Jelikož moje 汉语死了 a nebyl jsem tedy schopen kloudně porozumět všemu, co mi slečna za přepážkou vysvětlovala, odcházel jsem z banky s nějakými šestnácti stovkami v kapse a s pocitem, že na mně slušně vydělali. Příště už se nedám, slíbil jsem si. Na koleji jsem složil zálohu, upsal se vrchní kolejnici a nechal se odvést na pokoj v jedenáctém patře, kde mě vřele přivítal můj milý thajský spolubydlící A Sen. Paráda, noční můra v podobě nevychovaného Kazacha se tedy nekoná, ufff! Druhou ložnici našeho královského apartmánu prý bude obývat jistý korejský doktorand, ten ale ještě nedorazil. S ubytováním tedy spokojenost více než ohromná, radoval jsem se ale předčasně, všechno nemělo jít až tak úplně podle mých představ…