A tak se stalo, že jsem zase v Pekingu. A opět se stalo, že z toho nemám radost, protože jsem nechal srdce doma, tam v divočině, tam u ní. Než jsem se na začátku letošního roku vrátil z Číny domů, lanařili mě na pekingské univerzitě k magisterskému studiu čínštiny. Mávnul jsem nad tím rukou, chtělo se mi domů a dál jsem nepřemýšlel. Nakonec jsem ale žádost o stipendium do Číny poslal. Pozoroval jsem svou ruku, jak strká obálku se čtyřiatřiceti stranami žádosti do okénka na poště a ptal jsem se sám sebe, jestli to tak chci. Asi nechci, ale stipendium mi dali. V podstatě jsem i doufal, že mi to nepřiklepnou, čímž bych se zbaběle zbavil odpovědnosti za promeškanou šanci. I teď, když tu sedím na koleji, bych byl radši někde úplně jinde, osm tisíc kilometrů odsud, leč rozhodl jsem se dovzdělat v tom, co mám rád a čím bych se chtěl jednou živit. Snad to rychle uteče. Snad je láska aspoň tak trpělivá jako já. Snad měl Nietzsche pravdu. Snad jednou můj mozek přestane bojovat s mým srdcem…