Toho dne to bylo přesně 59 let, co velký kormidelník Mao při svém projevu na náměstí Nebeského klidu v Pekingu vyhlásil založení Čínské lidové republiky. Vzbudil jsem se do toho slavnostního dne mezi partu čínských výrostků, kteří se chystali na cestu domů. Nechal jsem je vyklidit pokoj a pak jsem zahájil aktivitu i já. Jelikož se ve sváteční den nesluší být za pobudu, proběhl jsem sprchou, mezi obnošenými ponožkami vybral ty nejméně „unavené“, sbalil batoh a odhlásil se z hostelu. Vlak mi měl ale jet až za 5 hodin, a tak jsem si ještě nechal batoh na recepci a šel okouknout místní kampus za světla.

Prostranství před Matematicko fyzikální fakultou Su-čouské univerzity

Jak ze staré Anglie

Tady zase jih Spojených států

To, co se mi včera za tmy zdálo být moc hezké, mě teď vyloženě uchvátilo. Kam se hrabou místní zahrady! Kampus Su-čouské univerzity, založené v roce 1900 protestantskými misionáři, je koncipován jako velký odpočinkový park. Mezi krásnými budovami z červených cihel v téměř novogotickém stylu je moře zeleně a míst lákajících k tlučení špačků v kombinaci s chytáním lelků.

I kampusem protéká jeden z kanálů, tady i s altánkem

Pouze budova právnické fakulty je postavena v moderním stylu, ale tak vkusně, že celek kampusu pouze přikrášluje. Kampus je z velké většiny dílem západních architektů a je to cítit na každém kroku.

Moderní budova Právnické fakulty

Zadní trakt Právnické fakulty s integrovaným parkem

Center of Women Studies :-)

Na cestě zpátky jsem si všiml, že Čína den svého [už několikátého] založení příliš nežere. U nás za komančů každý lepil nebo věšel vlaječky, tady se pouze sem tam objeví čínská státní vlajka, ale to je všechno. Ani na autobusech vlaječky nejsou a to u nás se na vozech MHD třepetají ve státní svátky dodnes. Docela mě potěšili, že s tím nedělají takový humbuk, jaký bych tu býval čekal.

Jelikož se čas nachýlil, sebral jsem bágl a vydal se směr nádraží. Sváteční den jsem měl oslavit dvaceti hodinami jízdy ve vlaku. Po únavném hledání linky MHD (připomeňme si, že tágem jezdí jen neumětelové a zhýčkanci) jsem se konečně nalodil do přecpaného busu číslo 202, jehož konečnou mělo být vlakové nádraží. Při prodírání se dovnitř jsem několik spolucestujících nechtěně blížeji seznámil s mým batohem, ale nesli to všichni statečně a bez řečí, neb jsou tu asi na strkanice zvyklí. To u nás by každý minimálně zasyčel a pravděpodobně i jedovatou slinu utrousil. Zhruba v půlce trasy se uprázdnilo několik míst, tak jsem se hned na jedno nasáčkoval a s loktem ležérně vystrčeným z okénka se těšil z nenadálé úlevy. Má dobrá výchova a srdce gentlemana mi však dovolily užívat si té slastné chvíle jen zhruba dvě minuty. Do autobusu totiž na další zastávce nastoupila mladá holka s mimčem v náručí. Aniž by někdo hnul brvou, prošla celým vozem obsazeným převážně omladinou až dozadu ke mně, kde se zaparkovala k tyči nad mou hlavou. Inu, vstal jsem a nabídl jí sedadlo, které ona s půvabným úsměvem přijala. Drobné morální vítězství mezi tlupou nevychovanců. Po chvíli si holka začala mimčo na klíně jaksi štelovat a mně došlo, že se půjde na záchod. Jenže jsme v Číně. Čínské plínky jsou řešené tak, že žádné nejsou a místo nich mají mimča dupačky s vystřiženým podvozkem. Škvrně tak může prakticky kdykoliv cokoliv…bohužel ale taky kdekoliv. Maminka zabrnkala synáčkovi na ťí-pu, jak se v Číně pánskému nádobíčku familiérně přezdívá a klučina se vyčůral přímo na podlahu autobusu. Takhle rychle jsem si své všude rozlezlé popruhy od batohu ještě nikdy nepoklidil. O dvě zastávky dál holka vystupovala a nabídla mi zpátky své místo. Ani jsem jí nevysvětloval, proč že se mi už nechce sedět.

Obrázek z nádraží stejný jako vždy a všude v Číně. Před budovou ohromný chaotický dav, hluk, vedro, prach. O co snadněji se tím vším proplouvá, když už máte svůj lístek v kapse a místo ve vlaku zajištěné. Suverénně jsem se prodral davem, protáhl věci rentgenem a s úlevou vkročil do již méně chaotické nádražní haly. V čekárně byla všechna místa obsazena, tak jsem se zhroutil v rohu na batoh a čekal. Za chvíli na tabuli vyskočilo oznámení, že naše souprava bude mít zpoždění. Čekání jsem se tedy jal ukrátit na trhu s jídlem před nádražní halou. Další zpoždění se naštěstí nekonalo. Ve vlaku jsem se opět dal do řeči s příjemnými spolucestujícími, kteří se vraceli domů, do vnitřního Mongolska. Probírali jsme všechno možné, včetně mého platu. Osobní finance tu nejsou tabu jako u nás, každý se vás na ně klidně zeptá a vy to každému s klidem povíte. Největší rozruch ale mezi místními vždy spolehlivě vzbudí srovnání počtu obyvatel Pekingu (cca 17 milionů) s počtem obyvatel celé ČR. Přijde jim to neuvěřitelně legrační. Seděl jsem u okénka a čekal na přejezd proslulé Dlouhé řeky, když tu mě najednou do očí praštila zamrzlá krajina. Všechno podél tratě bylo pokryté jinovatkou, kilometry bílé krusty na všem. Vápenka, kterou jsme po chvíli minuli, vše vysvětlila.

Na nádraží v Nankingu jsem vyběhnul na perón pořídit něco k jídlu. Chtěl jsem si koupit „pohodlné“ nudle, jak se těm instantním v Číně hezky říká, ale v kapse jsem měl jedinou desetijüanovou bankovku. Což o to, za ten obnos by byly nudle dvoje, jen kdyby nebyla falešná. Vrátila mi ji zřejmě babka na trhu u su-čouského nádraží. Já samozřejmě vůbec nic netušil, takže mě překvapilo, když mi prodavačka vytrhla po chvíli nudle z ruky a cpala mi peníze zpátky. Po chvilce jsem pochopil, co se děje a čekal jsem, že se to bude nějak řešit. Spolucestující to však brali jen jako příjemné zpestření nudné cesty a náramně se tím bavili. Běžel jsem tedy do vlaku pro jiné peníze, ale na cestě zpátky mě průvodčí ve dveřích zastavila, že prý už budeme odjíždět. Pohotová prodavačka naštěstí hbitě přiskočila ke dveřím i s nudlemi a já tedy nebyl o hladu.

Tak skončil poslední den mého výletu na jih a bylo to vlastně moje poslední pořádné cestování v Číně. Další měsíce se nesly již ve znamení usilovného studia (hmmm), kteréžto bylo jen občas přerušeno nějakým drobným výjezdem za hranice hlavního města.