Ze Žlutých hor do šedého města
Dosti bylo skal, borovic a schodů, bylo třeba změnit tábořiště. 29. září ráno jsem si u cesty směrem na Tchun-si mávnul na mikrobus. Trochu ve mně hlodalo svědomí, že jsem si neužil an-chuejského venkova, ale řidič jakoby mi četl myšlenky. Zatímco před několika dny jsme cestou sem použili dálnici, na které člověk nevidí vůbec nic, teď řidič vymetal snad ty největší a zároveň nejkrásnější díry, které se na šedesátikilometrové trase nazpět nacházely. Dokonalá vyhlídková jízda. Mezi kopci porostlými bambusovými lesy se krčily bílé, místy polorozpadlé domky obklopené skromnými políčky. Krajinka jak vymalovaná. Ne že by se to vyrovnalo několikadennímu vandru, ale zlehka mě to upokojilo. Pokoušel jsem se pořídit nějaké fotky, ale tlumiče pérování našeho vozítka měly své „heydays“ už dávno za sebou a mé okénko při sebemenší manipulaci hrozilo vypadnutím, takže jsem to po třetí vymazané šmouze vzdal. Kochy, koch…
V Tchun-si bylo prvním úkolem přehození jízdenky do Su-čou na ten samý den večer, protože se mi nechtělo v poměrně nezajímavém městě trávit noc. Na čínské poměry poněkud troufalý záměr, ale vyšlo to. Někdy se tu člověk nestačí divit. Vlak mi měl jet ve tři čtvrtě na deset večer, a tak jsem měl před sebou zhruba deset hodin sladkého nicnedělání. Batoh do úschovny a hurá do města. Od slečny ve frontě na lístky jsem se po svém příjezdu do Tchun-si před dvěma dny dozvěděl, že je zde jakási „Stará ulice“ oplývající mnohým prodejným kumštem a kaligrafickými potřebami. Času jsem měl moře, tak jsem se ani nikoho neptal kudy tudy a prostě naslepo vyrazil. Po zhruba hodině příjemného bloudění jsem ji našel.
Bezpochyby pro turisty upravená, leč velmi pěkná a snad i tradiční ulička nabízela nejrůznější zboží. V jednom krámku se štětci jsem se zastavil a dal se do řeči s prodavačem. Nakonec jsem u něj strávil více jak hodinu. Povídal mi o kaligrafii, o původu nejlepších štětců, vyzvídal informace o mé domovině a psali jsme spolu znaky. Bylo to fajn, tak jsem si u něj koupil štětec.
Po Staré ulici přišel na řadu kopec tyčící se uprostřed města. Vypadal zeleně a tudíž lákavě. Byl to v podstatě jeden velký, nepříliš udržovaný park, ukrývající příjemná zákoutí. Jen mi přišlo divné, že jsem tu a tam narazil mezi stromy na hrob.
Po chvíli jsem objevil také malou zoologickou zahradu, pověst čínských zoo na mě ale v minulých letech zapracovala natolik, že jsem se rozmýšlel poměrně dlouho. Pověst nelhala. Tung-wu-jüan aneb „Zahrada pohyblivých věcí“, tak se čínsky řekne zoologická a tak se tu se zvířaty očividně i zachází, jako se zajímavými, místy i legračními předměty. Betonový opičí výběh nesl na zdi nápis „Zahrada opičí radosti“, její tři opičí obyvatelé té radosti ale v životě asi moc nezažili.
Rozpadlá kovová prolézačka, skalka, pneumatika, smrduté jezírko a beton, nic víc. Jeden malý bystrý chlapec se opičky snažil rozveselit tím, že po nich hodil plastovou láhev, na což jeho tatínek vůbec nereagoval. Děti se nebijou, děti se nebijou, děti se nebijou…
Dalším smutným případem byl černý tibetský medvěd lízající otruby z betonové podlahy svého smutně malého „výběhu“. Paralela s Tibeťany na sebe v mé mysli nenechala dlouho čekat.
Úplně nejhůř na tom ale byl jakýsi velký sudokopytník podobný jelenu, z jehož chování bylo jasné, že mu z toho všeho už dávno přeskočilo. Ve své malé kleci opatřené nápisem „Z důvodu nebezpečí nepřistupovat blíže!“ obcházel neustále dokola, hlasitě funěl a vždy na stejném místě vycenil zuby. Okolo pobíhala skupinka malých dětí, která tu a tam sebrala rostlinku či odpadek a velkoryse to předhodila zvířátkům do klece. Jejich rodiče se na lavičce nerušeně bavili. Jediný přítomný „ošetřovatel“ se na to všechno lhostejně díval, louskal slunečnicová semínka a plival slupky. Že já jsem sem lezl! Stačilo, nazdar!
Začalo se pomalu stmívat a žaludek požadoval výplň. Poměrně jednoduché zadání se v Číně může změnit v obtížný úkol, pokud se budete snažit najít něco skutečně podle vašeho gusta, nebo se naopak něčemu vyhnout. Takovou věcí, kterou tady obcházím velkým obloukem je lokální petržel aneb „voňavá zelenina“, jak jí Číňané říkají. Cpou jí tu do naprosté většiny jídel a její chuť a vůně (zdráhám se tu tohle slovo vůbec použít) je tak výrazná (a odlišná od naší), že zabije ostatní smyslové požitky, které by vám mohl váš pokrm poskytnout. Já jsem samozřejmě v návalu dojmů ze zoologické na „zelené smradlavé nebezpečí“ zapomněl, a tak jsem ho dostal v mém jídle bohatou porci. Zkoušeli jste někdy vybírat hůlkami z jídla nasekané drobné lístečky? Měl jsem na to ale jen čtyři hodiny, takže jsem toho radši po chvilce nechal a naházel to do sebe všechno.
Pomalým krokem jsem se vydal k nádraží. Cestou jsem se v internetovém doupěti nahlásil svým blízkým v Čechách a opět okusil tu typickou tísnivou atmosféru takového podniku. O internetovou kavárnu západního střihu zde těžko zavadit. Čínské internetové doupě je většinou velká temná místnost s několika desítkami počítačů v hustých řadách za nimiž sedí čínští kluci se sluchátky na uších, cigaretou v puse a svou myslí zcela mimo běžný svět. Závislost na počítačových hrách a internetu je v Číně poměrně velkým problémem a tady člověk vidí proč. Jednoho kluka jsem chvilku pozoroval. V jeho očních panenkách se odrážely barvy monitoru a skoro celé dvě minuty, co jsem ho vydržel sledovat, ani jednou nemrkl. Rychle jsem dopsal maily a utekl zpátky na ulici.
Přemýšlel jsem, kde v Su-čou další den složím hlavu, když tu mi přišel do cesty Youth Hostel. Maminka říkává: „Líná huba, holý neštěstí,“ a tak jsem se tedy šel zeptat. Vyvázl jsem z toho s kontaktem na su-čouskou „mládežnickou ubytovnu“, takže už zbývala jen maličkost, aby měli volnou betli. To už jsem ale ten večer řešit nechtěl, ponechal jsem to tedy náhodě. Zbytek času do odjezdu vlaku jsem strávil pojídáním rozličností na malém trhu v zapadlé uličce, posedáváním před nádražím a pozorováním večerního ruchu na ulici.
Ve vlaku jsem pak usnul spánkem spravedlivých, neboť ten den jsem si odpočinek opravdu zasloužil. Čekalo mě jedenáct hodin jízdy, naštěstí v lůžkovém vagónu. Ahoj v Su-čou!
Posted in Z Číny