28. září bylo pro mě v Chuang-šanu dnem D. Musel jsem stihnout oběhnout většinu zajímavých míst národního parku. Časná vstávačka, nákup proviantu a zprvu veselé tázání se na cestu do lokality Tung-chaj, neboli „Východní moře“. Minulý den jsem od pár kolemjdoucích vyzvěděl, že by tam měl jet autobus z nádražíčka, které jsem míjel při návratu z kopců, ale to bylo kus cesty. Chtěl jsem zjistit, jestli mě něco nepřiblíží už z mého stanoviště, neb čas kvačil a já si chtěl navíc šetřit nohy na tisíce schodů, které mě čekaly. Nadšení mě poněkud opustilo, když mě každý ze čtyř dotázaných poslal zcela jiným směrem, a tak jsem se neochotně vydal do kopce směrem k autobusovému nádraží, doufaje v pravidelný spoj. Už jsem se smířil s tím, že čím dál na východ cestuji, tím nepřesnější jsou informace, které získávám od lidí na ulici, tady už mám ale pocit, že podávání klamných informací cizincům je čínským národním sportem. Na nádraží se mi vysmáli, že odtud nic na Tung-chaj nejezdí, že prý musím do další vesnice, která je bůhvíjak daleko a tam mi (snad) něco pojede. Snažil jsem se nejprve sjednat přívětivou cenu s neodbytným drožkařem, ale chlápek byl normální zloděj převlečený za taxikáře. Rozhodl jsem se počkat na dalšího, mně podobného zoufalce, se kterým bych se podělil o náklady na taxík, ale za chvilku si mě naštěstí všiml podnikavý chlapík a nabídl mi, že mě sveze na motorce až Tung-chaj. Cenu nasadil vysoko, ale nechal se ukecat na běžnou cenu, kterou bych dal za autobus. Docela mě to překvapilo, protože já byl ten, kdo páčil trn z paty a on měl eso, resp. motorku v rukávu. Zázraky se dějí. Chlapík mi spiklenecky řekl, že ale nemůžu nasednout hned, protože výjezdovou bránu hlídají policajti, a tak mám vyšplhat do kopce za první serpentinu, kde mě nabere. Nekecal, nabral, čert to vem, že jsme hned za lesem potkali tři policejní auta. Uháněli jsme zatáčkami vysoko do kopců, na jedné straně silnice strmé skály nahoru, na straně druhé bezedné díry dolů s nádhernými výhledy. Asi bych si to užíval víc, kdybych neměl ještě v živé paměti svůj první motoristický asfaltový polibek z loňského prosince. Helmu měl jen ten Ferda přede mnou a já měl navíc krátké nohavice a rukávy, ale asi přišel čas to zlomit.

Nahoru...

Po dvaceti minutách jsme dorazili ke spodní stanici lanovky, která má své ocelové šňůry zavěšené proklatě vysoko právě nad oním „Východním mořem“, což je hluboký prostor, ze kterého ční roztodivné skalní útvary porostlé borovicemi, velmi často omývané oceánem mlhy a oparu. Od chvíle, co jsem nastoupil do lanovky, jsem nepustil foťák z ruky, protože nic podobného jsme ještě v životě neviděl. Nejde to zprostředkovat verbálně, natož písmem, takže se na to podívejte v galerii, máte-li zájem. Zbytek dne už o ničem jiném nebyl.