26. 9. 2008

V pátek ráno jsem se odebral na Pekingské hlavní nádraží, které je na druhé straně města než náš kampus. Ranní špička v Praze bývá nepříjemná. Ranní Everest v Pekingu je však na chcípnutí. Představte si, že se jedna a půl České republiky začne ve stejnou dobu někam přesouvat a to na poměrně omezeném prostoru, jakým je třeba metro. K tomu si přidejte fakt, že tady nikdo neumí stát ukázněně frontu, pravidlo „nejdřív se vystupuje“ tady nikdo nezná, a zatímco v Čechách se každý snaží omezit tělesný kontakt s ostatními cestujícími na minimum, tady se na vás každý bez okolků namáčkne, otře a opře a vydrží to, dokud vy nevystoupíte. Uhnout samozřejmě většinou není kam. Mocně si tu užívám svých 187 centimetrů výšky, tedy, pokud se zrovna nesnažím posadit v autobuse, nebo do školní lavice. Naprostá většina Číňanů je totiž minimálně o hlavu menší než já, a tak mám i v nacpaném metru slušnou šanci na nádech. Mému vzrůstu navíc dodával na objemu ještě naložený batoh, takže když jsem vystupoval, šlo se mnou nechtěně i pár lidí navíc.

Úsměv na tváří mi lehce zkřivila pohledná slečna průvodčí, když mi oznámila, že na svém kavalci ve vlaku strávím následujících jednadvacet hodin. Pln optimismu přibalil jsem si s sebou do vlaku naštěstí nějaké to učení, ale nakonec se ukázalo, že zbytečně. Ani nevím jak jsem to udělal, ale poté, co jsem se, jako již tradičně v čínských vlacích, poseznamoval s polovinou vagónu, jsem ulehl na pryčnu a skoro celou jízdu prospal. Čínská krajina podél tratí skýtá stejně rozmanité výhledy jako například ta v Maďarsku podél silnic: kukuřice, paprika, kukuřice, paprika, paprika, kukuřice…, jen s tím rozdílem, že v Číně je to sprašový kopec, sprašová planina, sprašový kopec a zase planina, takže spánkem toho člověk zase tak moc nepromešká.

Další den ráno mě vlak vyložil ve městě Tchun-si, které si místní pro lepší orientaci přejmenovali podle zdejší největší atraktivity na Chuang-šan. Před nádražní budovou se mi podařilo odrazit první nápor drožkařů a své kroky jsem stočil do prodejny lístků, abych si zajistil cestu dál do čínských Benátek, města Su-čou. Ve frontě před okénkem mě oslovila mladá slečna, patrně ve snaze procvičit svou angličtinu, ale jako vždy po pár prvních větách zbaběle utekla k čínštině a snažit jsem se musel já. Vydobyl jsem z ní neurčitou informaci o jakési místní Staré ulici, kde se dá, podle jejích slov, nakoupit spousty zajímavých věcí. Lístek do Su-čou se mi jako zázrakem podařilo koupit hned napoprvé, odjíždět jsem měl ve středu navečer, takže jsem na Chuang-šan měl necelých pět dní. Až pozdě jsem si uvědomil, že to je zbytečně moc. Před nádražím se mě totiž zmocnila autobusová nadháněčka a já se ani nestihl rozmyslet, jak s těmi svými pěti dny tady naložím. Z města Tchun-si bylo třeba popojet ještě zhruba 60 kilometrů k vstupní bráně do národního parku Chuang-šan, městečka Tchang-kchou, a místní autobusy byly zřejmě tou nejlevnější variantou, nebo jsem levnější nenašel, takže jsem se nadháněčce ani moc nebránil. Až na dálnici za městem ve mně začalo hlodat, že jsem si měl lístek koupit už na úterý, protože takhle budu mít na Su-čou málo času. Navíc hrozilo, že v Su-čou neseženu lístek zpátky do Pekingu, a kdesi cosi, no prostě jsem se proklínal, že jsem si to předem pořádně nepromyslel. V Tchang-kchou se dryáčnická paní nadháněčka ukázala býti navíc ještě lobbistkou zdejšího „zaručeně nejlevnějšího“ hotelu, ale to už jsem se nedal. Křičela za mnou, že už nic lepšího a levnějšího neseženu, ale stačilo zajít za roh, pozeptat se ostatních hotelových nadháněčů a hned jsem bydlel ještě o třetinu levněji, za 60 kchuajů. Šéfová v hotelu zřejmě vycítila, že ze mě žádný velký zisk nekouká, a tak mi oznámila, že můžu zůstat jen dvě noci a pak si budu muset najít něco jiného. Tím ale jen podpořila mé rozhodnutí, že se zdržím pouze ony dva dny a do Su-čou se pokusím dostat dřív.

Nechtěl jsem ztrácet čas, takže jsem hned po vyložení nákladu v pokoji vyrazil do kopců. Nevěděl jsem ani pořádně, kam mířím, neboť jsem měl samozřejmě pouze čínskou turistickou mapu, jejíž kartografická hodnota mohla být někde na úrovni leporela pro roční batole, ale alespoň přibližný směr jsem chytil. Ten den už nesliboval žádné dlouhé výšlapy a ani počasí se příliš netvářilo, takže jsem to vzal zvolna, v podstatě pouze za účelem zjištění, kam namířit své kroky následující den, kdy toho budu muset stihnout většinu.

Počasí ten den výhledům příliš nepřálo

Chuang-šan, to jsou úchvatné výhledy, úžasné skalní útvary porostlé křivolakými borovicemi, mlha a mraky převalující se mezi ostrými vrcholky skal, ale taky desetitisíce schodů, vybetonovaných nebo vytesaných do skály. Celý národní park je umělými cestičkami se schody doslova protkán a nestane se, že by člověk na své cestě šlápnul na původní podloží. Kameny vyskládaná krkonošská hřebenovka od Vysokého kola na Špindlerovku působí minimálně nepatřičně a to je jí jenom kousek. V Chuang-šanu se středem krásných hor vinou desítky kilometrů betonových stezek a nikoho ani nenapadne, že je něco špatně. Ani mě to nenapadlo. Tady je to prostě tradice a navíc to (kupodivu) ani není nevkusné.

Cesty do skal

Cestou nahoru jsem procházel bambusovým lesem a jen tak náhodou mě napadlo na jeden z kmenů zaťukat. Zvuk mě uchvátil. Následující půl hodinu jsem strávil pobíháním ve svahu mezi bambusy, hledáním těch správných tlouštěk, abych dal dohromady první tři tóny Ovčáků čtveráků. Hra na živý xylofon se ale ukázala být fyzicky poněkud náročnou, a tak jsem radši pokračoval v cestě.

Bambusový lesík

První den jsem se příliš daleko nepodíval, ale schodů bylo i tak opravdu hodně – lýtka hlásila únavu. Člověk chodí v podstatě pořád do a z ostrého kopce, jenomže po schodech a to navíc dost nepravidelných, takže je třeba dávat celou dobu pozor, kam se šlape. Při sestupu jsem se dal do řeči s jednou studentkou z Che-feje a jejími dvěma kamarády, takže nám cesta zpátky příjemně uběhla. Podařilo se mi také zjistit, kam upřít svou pozornost příští den, abych viděl to nejzajímavější.

Střed městečka

Městečko Tchang-kchou se ukázalo být velmi zajímavým místem, zejména jeho centrum mě okouzlilo. Místní tržiště se vším možným, obchod s kaligrafickými potřebami (obtížil jsem svůj batoh pěkným kamenem na roztírání tuše) a nakonec velmi zábavný rozhovor s mladým majitelem restaurace, ve které jsem povečeřel.

Na trhu

Prodavač ryje mé jméno do kamene na roztírání tuše

Restauratér mi vysvětlil, jak že se to tedy má s tím Tibetem, a že Čína vlastně jen chrání hřejivou mateřskou náručí své bezbranné děti před zlým a nespravedlivým imperialismem a pochopitelně, že za všechno můžou USA. Konečně mi to někdo objasnil. Až tady mi došlo, že tohle nejsou pouze stanoviska vládnoucí čínské elity, to je názor více než jedné miliardy lidí, které je zapovězen přístup k informacím. Chlapík byl ale velmi přátelský, a tak se večeře poněkud protáhla. Skončili jsme u otázek výuky a náročnosti čínštiny, což k mému úžasu došlo tak daleko, že jsem mu vysvětloval čínskou gramatiku a učil ho správně psát některé znaky. Podotýkám, že nebyl negramotný.

Večer jsem v hotelovém pokoji spřádal plány na další den a urovnával v hlavě čerstvé zážitky, když tu se najednou dostavil známý pocit, který jsem poprvé okusil v Indii. Dokud je člověk venku, má pořád co dělat. Potkává lidi, zapřádá rozhovory, pozoruje, venkovní podněty zaměstnávají hlavu a člověk vstřebává, užívá si. Večer před usnutím ale často přichází potřeba vstřebané sdílet, rozebrat s někým právě prožité a podělit se o ten pocit svobody, který takové cestování přináší. Jenže ten někdo vedle vás není. Zážitky jsou jen vaše a nikdy a nikomu je nemůžete předat, prostě tu nebyl s vámi. Každá mince má dvě strany. Je lepší to zaspat…

„Happiness is only real when shared.“

– Christopher McCandless –