Hlavní síň areálu Jung-leho hrobky

V pondělí 8. září nám měla s definitivní platností začít škola, a tak bylo zapotřebí strávit poslední prázdninový víkend nějak prázdninově. V sobotu jsme tedy s Ondrou vyzvedli Sáru, která v Pekingu studuje také, a společně jsme se vydali na průzkum hrobek císařů dynastie Ming (vládla 1368 – 1644), které se nacházejí kousek za Pekingem. Zdánlivý kousek na mapě se cestou ukázal jako pořádný kusanec, což nám opět připomnělo, že Čína je o něco větší, než naše krásná malá republička. Možná, že kdyby se Číňané naučili používat mapová měřítka, mohlo by se těmto velmi častým překvapením jednoduše zabránit. Země ohromného mnohostranného pokroku si ale na svůj mílový krok vpřed v kartografii bude muset očividně ještě nějaký ten pátek počkat. U asi největší a nejudržovanější zdejší hrobky nás autobus vysypal po téměř dvou a půl hodinách jízdy s pěti přestupy. U pokladen málem větších než samotná hrobka jsme zaplatili vstup, neb v Číně se platí vstupné i do drogerie, a pak už jsme se jali brouzdat hlavní síní s vystavenými artefakty a přilehlým parkem. Dozvěděli jsme se, že zde odpočívá císař Jung-le (vládl 1403 – 1424) a prohlédli si jeho šat i panovnickou korunu.

Císařská koruna ze zlatého drátu

Prošli jsme celý areál, ale pořád jsme se nemohli zbavit dojmu, že tomu všemu něco chybí. Jasně! Kde je, do háje, ta hrobka? Asi to byl ten kopeček uzavírající park ze severní strany, tam nás ale samozřejmě nikdo nepustil. Asi jako kdybyste šli do divadla a ukázali vám jenom záchodky ve foajé. Trochu zklamáni jsme se tedy vydali lokálním autobuskem prozkoumávat další hrobky rozeseté mezi okolními kopci a vesnicemi.

Blízké okolí hrobek - pastva pro oči

Brzy jsme pochopili, jak se to má s přístupem do čínských památek. Turista se dostane jen tam, kde je to podle čínského měřítka krásné, barevné, upravené a udržované, prostě tam, kde lze vybrat nějaké vstupné a ukázat, jak pozorně Číňané nakládají s kulturními památkami. Celá tato charakteristika se mnohdy dá shrnout jedním všeobjímajícím slovem – kýč. Každá taková památka, která se těší blahosklonné pozornosti úřadů, je opatřena stadiónovými pokladnami s obrovskými svítícími návěstidly, ohromným parkovištěm, neb kam se nedá dojet autem či autobusem s cestovkou, tam Číňan nepáchne, spoustou krámků s cetkami a je natřena co nejzářivějšími barvami. Čínský turista žasne a houfně se u všeho fotí, západnímu pak se zdvihem obočí současně klesá mandibula a chce se mu brečet. Zážitek z unikátu chybí a desátá fotka zbastlené památky s davem Číňanů v pozadí, v popředí, vpravo i vlevo už jen naštve.

Nápis u pokladen hlásá: "Malí kamarádi větší než já, kupte si, prosím, lístek!"

Mezi vesnicemi jsme konečně našli, co jsme hledali – staré, polorozpadlé, neudržované areály hrobek, které zvaly k řádnému prošmejdění. Do žádné jsme se ale přes velké zamčené brány nedostali.

Neudržované hrobky pomalu polyká vegetace...jak z Indiana Jonese ;-)

Zkoušel jsem dokonce přemluvit jednoho hlídače, aby nás pustil dovnitř, ale vypadalo to, že by propadl hrdlem, kdyby nechal spočinout oko lao-waje na neudržované památce. Kdyby si tak jen chtěli uvědomit, že jim na pozlátka dlabem, a že přesně tohle je to, co chceme vidět… U druhé staré hrobky to vypadalo stejně.

Dovnitř to prostě nešlo

Kousli jsme tedy fakt, že žádnou kloudnou hrobku neuvidíme a šli jsme se alespoň projít mezi vesničky a políčka. Okolí bylo nádherné. Po šedi města (ač překvapivě zeleného) byly zdejší barvy balzámem na duši. Všude to vonělo, okolní kopce se zelenaly a na políčkách dozrávaly poslední letošní plodiny. Byli jsme mile překvapeni, jak krásná krajina se nachází jen kousek od hlavního města. Vyšplhali jsme na nedaleký kopec, abychom se rozhlédli. Pohled z výšky na hrobky zasazené mezi sady a políčka nám prvotní neúspěch zcela vynahradil.

Pohled z výšky na jednu z uzavřených hrobek...mrknout se tak za tu zeď...

Před cestou zpátky jsme si ještě nakoupili u babči na krajnici něco ovoce a pak už se jen nechali unášet příměstskou dopravou zpět do civilizace. Špatný time management zapříčinil to, že jsme nestihli večeři v menze, ale Ujguři odnaproti nám se svým pečeným skopovým opět vytrhli trn z paty. S umaštěnou pusou jsem si liboval, jak se nám ten dnešní výlet na hrobky vydařil. Fakt, že jsme se ani do jedné nedostali, se rozplynul v blaženém pocitu poctivě stráveného dne a plného žaludku.