Poslední dny v Si-ningu jsme strávili spíše v odpočinkovém režimu. Kluci se v pořádku vrátili od tety z Kan-su a kupodivu se ještě vešli do kalhot, dokonce říkali, že se teta ve své neodbytnosti umírnila. S vervou jsme se tedy rozběhli po obchodech a někteří z nás občas neodolali. Vítek si například pořídil mp3 přehrávač. Nebylo by na tom nic divného, jen kdyby nebyl úplně stejný jako ten můj z Čech (dokonce novější model) a nestál o pět tisíc méňe.

Poslední večer přišla na řadu slibovaná chuťovka. Vyrazili jsme na noční jídelní trh, abychom s Vítkem konečně okusili smažené obří larvy.

Škvířící se larvy

Nadšení panovalo jen na mé straně, Vítek měl dokonce zaječí oumysle, ale já byl neústupný. Slíbil jsem si, že to Vítek ochutná se mnou a slib je přece slib. Náš plán ale málem zkrachoval na neochotě trhovců, když nám několik dotázaných odmítlo připravit pouze pár kroutících se kousků. Nechtěli jsme totiž plnou porci, na místní poměry navíc dosti drahou, protože jsme nevěděli, jestli náhodou potupně nevrhneme hned po prvním křupnutí kukly. Nakonec jsme ale přecejen našimi milými lao-wajskými úsměvy přesvědčili jednu mladou trhovkyni k nabráni poloviční porce za poloviční peníz. Larva neurazí, nenadchne. Je to spíš jako divně spečená hrubá mouka, a když se z toho sloupne kukla, moc toho k jídlu nezbyde. Jsem rád, že jsem to zkusil, ale šel jsem to radši zajíst chobotničkama a spláchnout pivem. Hlt slivovice to už pak jen pojistil.

První byl nejhorší hlavně pro přihlížející

Následujícího dne jsme vyklidili pokoj a zbytek dne do odjezdu jsme se poflakovali po městě a v guesthousu. Bylo nám zatěžko Si-ning opouštět. Zvykli jsme si tam a začalo se nám tam vážně líbit. Cesta nás ale vedla dál, další zastávkou měl být Si-an v provincii Šen-si. Jak už jsem psal níže, bohužel se nám nepodařilo sehnat lístky do lůžkového vagonu, takže nás čekalo dvanáct dlouhých hodin jízdy na tzv. tvrdých sedadlech.

V čínských vlacích existují čtyři třídy, v nichž se může člověk přepravovat. Nejdražší jsou tzv. „měkká lůžka“, což jsou normální postele po čtyřech v uzavíratelném kupé. Druhou nejdražší jsou „tvrdá lůžka“, aneb o něco méně pohodlné postele, ale stále plně dostačující k tomu, aby si člověk během jízdy parádně odpočinul. Jsou uspořádána v otevřeném kupé po šesti. Třetí třídou jsou „měkká sedadla“, což jsou perfektně vypolstrované sedačky, aby zadek nebolel. No a třídou poslední jsou „tvrdá sedadla“, sedačky vyměkčené jen na nejnižší možnou míru, aby zadek bolel po prvních deseti minutách. Do této třídy jsou navíc vpouštěni i cestující bez místenky, takže ulička bývá plná stojících lidí a to i na několikadenní vzdálenosti. Profesor Kolmaš se kdysi vyjádřil, že Číňané jsou usedlý národ zelinářů. Podle toho, co jsem viděl já, jsou to normální kočovníci, protože se neustále někam harcujou. Každý Číňan s sebou k běžnému zavazadlu vždy táhne alespoň jednu papírovou krabici a velkou pruhovanou tašku ze syntetického lýka, kterou i my dobře známe z českých tržnic. Podezřívám je, že v tom mají složenou jurtu. Navíc mám pocit, že ta miliarda tři sta milionů cestuje neustále se mnou. Kam se hnu, tam je narváno. Na nádražích hlava na hlavě, ohromné fronty na cokoliv, tlačenice. Nezřídka dojde v nervózní atmosféře i k zábavné potyčce.

Dvě až tři zavazadla na občana ČLR znamenají, že nebohý lao-waj má se svým jedním batohem ve čtvrté třídě vlaků prostě smůlu. Kdo dřív přijde, ten dřív a lépe batožinu uloží, ale my jsme jaksi neměli tu vůli jít stát na nádraží o několik hodin dříve za účelem usazení batůžku na polici. Dvanáct hodin jízdy jsme tedy absolvovali obloženi svými batohy tak, že jakákoliv změna polohy byla naprosto vyloučená. Na koncích každého vagónu je navíc povoleno kouření, čehož Číňané mohutně využívají. Klimatizace uprostřed vagónu fungovala skvěle, zejména nasávání kouře doprostřed mezi cestující jí šlo výborně. Ale jo, nakonec jsme přežili a do Si-anu druhý den dopoledne dorazili.