Ač čínský úřední šiml vyhazoval jak divej, přece se nám to podařilo, jsme v Číně! Účastníky zájezdu jsou: Katka P., Katka T., Irena, Vítek, Ondra a já. V pondělí 11.8. jsme přiletěli do Pekingu na obrovské, moderní, ale překvapivě skoro prázdné letiště, kde nás vyzvedla Katky P. známá, Číňanka, s kolegy z práce.

S paní Kao a jejím kolegou na večeři

Zařídili nám úplně všechno – hotel, lístky na vlak, nákup a úschovu pro cestování nepotřebných věcí. Pravidelně nás v hotelu vyzvedávali a vozili po Pekingu v taxíku na Tchien-an-men, na večeři a všechno s neuvěřitelnou samozřejmostí platili. Ač nechtíc, do typicky čínského systému kuang-si (rádobypřátelské vztahy předpokládající následnou reciprocitu) jsme se tak zapletli dřív, než jsme se stačili rozkoukat. Příliš příjemná věc to pro našince není, neumí-li toho řádně využít.

Křemílek na audienci u Velkého kormidelníka na náměstí Tchien-an-men

Olympijský Peking je čistý, upravený, spořádaný a přátelský. Na našich průvodcích i ostatních Pekiňácích bylo vidět, jak jsou na olympiádu ve svém městě hrdí. Jedno kýčovité provedení olympijských symbolů na ulici střídalo druhé a Číňani se před nimi houfně fotografovali. V ohromné frontě před mauzoleem Velkého kormidelníka Mao Ce-tunga poskakovali malí Číňánci počmáraní čínskými vlajkami a olympijskými kruhy, za ušima a v copech měli zapíchnutá barevná mávátka.

Bubáci o důkladných osobních prohlídkách na každém kroku, vypouštění českými médii, se nakonec ukázali jako bezzubí. Několika kontrolami jsme sice prošli, např. v podchodu pod Tchien-an-menem, ale vše proběhlo velmi rychle, povrchně a s úsměvy na obou stranách. Snad jedinou skutečně nepříjemnou věcí byl všudypřítomný smog a dusné vedro, které se olympijským plánovačům rozehnat nepodařilo. Několikrát i zapršelo, takže ani střílení dusičnanu stříbrného do mraků z vojenských střelnic v Čching-chaji nesplnilo svůj účel. Asi i soudruzi z ČLR stříleli za války do vzduchu.

Druhý den ráno jsme se šli ještě projít do nedalekých chu-tchungů, starých, lehce smrdutých, leč kouzelných úzkých uliček z původní zástavby, která v dnešní době bohužel velmi rychle ustupuje moderním výškovým budovám a obchodním centrům. Čína touží po pokroku a nezastaví se před ničím. Naoko oprašuje dříve zavrhované tradice, jako např. Konfuciův kult, zároveň však zevnitř stravuje sama sebe. Chu-tchungy jsou toho smutným příkladem.

Po zmateném nákupu instantních potravin jsme se přesunuli na nádraží. Ve frontě na nástupište jsme, jako lao-wajové (cizinci), vzbudili značný rozruch, jeden pán si nás dokonce cca pět minut natáčel do mobilu. Jeden by řekl, že tu budou na cizince zvyklí, ale není tomu tak. Každý druhý na nás kouká jako na svatý obrázek a jen se někde zastavíme, hned se kolem nás vytvoří hlouček zvědavců. Nedej bože, když se koukáme do mapy, nebo něco někam píšeme, to jsme pak jako turistický zájezd.

Super luxusní lehátkový vlak nás odváží do více jak 1300 km vzdáleného Si-ningu, hlavního města provincie Čching-chaj, zhruba na začátku opěvované i zatracované tratě do Lhasy. Cestu si krátíme povídáním s místňákama, jídlem a pivem. Řada přichází i na sladký „něcojakotoustový“ chléb, zejména k hovězím nudlím je výborný. Podle názvu na obalu ho přezdíváme Bimbo. Ještě netušíme, že nám Bimbo za chvíli poleze ušima, neboť v Číně je bohužel většina pečiva Bimbo. Vrávorání nad tureckým záchodem ve vlaku je taky zážitek. V deset se všem zhasíná, není na výběr, jdeme chrupat. Jako na táboře.

S klucima ze Si-ningu v družném hovoru ve vlaku