Už už to vypadalo, že strávím většinu července doma. Tragédie z největších. Velké plány na objevení severní Afriky se zhroutily pod zásahem nadutého inspektora autoškolícího se kamaráda. Budiž, stane se. Přišla další nabídka. Lačně jsem po ní skočil, leč zaměstnavatel jednoho ze snovačů plánů byl proti. Tak jsem se nakrknul. S podobným čekáním na parťáky bych toho asi zřejmě příliš neobrazil, navíc loňské dva měsíce sólo v Indii mi ukázaly, že cestování „just on my own“ je taky fajn. Dobrá vůle Českých drah byla v té situaci už jen kýženým požehnáním. Zrodil se plán. Slovinsko, vlakem, něco přes týden, jen já a bágl – osvědčená to kombinace. Nakonec to ale dopadlo trochu jinak.

Zhrzení snovači původních plánů se nakonec přece ozvali, i když s kratším itinerářem. Cíl cesty: rakouské Totes Gebirge, treky a ferraty v okolí Hinterstoderu. Že by mě měl svatý Kryštof přecejen trochu rád?
Po pozdním příjezdu a přebalování věcí na parkovišti jsme se vydali na čtyřhodinový noční výstup na chatu Grossprielhütte. Ukrytá loučka kousek nad chatou nám byla ideálním nocležištěm. Druhý den jsme si dali tréninkový výšlap s kratší ferratou na Spitzmauer (2446 m n. m.). Při návratu jinou cestou jsme mírně kufrovali v rozlehlém bludišti vápencových šutrů a i déšť s bouřkou si přišli na své.

Na druhý den byl v plánu poměrně náročný klettersteig (německý název pro cesty via ferrata) na Grosser Priel (2515 m n. m.), ale ranní počasí nám dalo jasně najevo, že nás nahoře vidět nechce. Lehce zpruzeni jsme na chatě usrkávali pivo a přemýšleli o odjezdu, když tu náhle na nás z mraků vykouklo slunce. Bylo jasno, teď nebo nikdy! Rychle jsme sbalili cajky a početně oslabeni o jednoho odpočívajícího člena výpravy jsme vyrazili k nástupu do ferraty. Čekaly nás čtyři dlouhé hodiny ve stěně.

Zhruba v polovině začalo být jasné, že sluníčko to až tak vážně se svícením nemyslelo a schovalo se za těžké tmavé mraky, z dálky se ozval hrom. Být v bouřce v exponovaném horském terénu není zrovna ideální kratochvíle, obzvláště lezete-li po „hromosvodu“. Bouřka se blížila, vrchol stále v nedohlednu a zpátky to nejde. Poslední úsek ferraty po vrcholovém hřebínku jsme doslova běželi. Na vrcholu jsem kluky nemusel ani moc dlouho přesvědčovat, že zapisovat se do vrcholové knihy vedle obrovského povaleného kovového kříže za bouřky není nápad z nejlepších. Bzučící hůlky v batozích nám taktně naznačily, že jsme se všemi těmi karabinami velmi atraktivní kořistí pro blesky, a tak jsme utekli pod hřeben, kde jsme všechno kvapně sundali.

Následoval už jen rychlý deštivý sestup k chatě, v nižších partiích okořeněný dlouhým sjezdem sněhového pole a krmením přidrzlých, ale zábavných kavčat žlutozobých.

Ve vyhřáté chatě jsme se odměnili několika žejdlíky zlatavého a odebrali se na loučku strávit poslední noc. Ráno jsme se už jen líně sbalili, a po dlouhém sestupu na parkoviště vyrazili k domovu.

Lační fotek mrknou do galerie!