Göran Malmqvist je čtyřiaosmdesátiletý švédský sinolog a překladatel, žák věhlasného Bernharda Karlgrena a člen Švédské královské akademie, která dělá z lidí laureáty na Nobelovu cenu za literaturu. Měl jsem v ty dny poměrně dost práce do školy, ale byl jsem zvědavý, napnutý a doufal jsem, že uslyším nějaké zásadní myšlenky. Naši kantoři nás na Malmqvistovy přednášky upozorňovali již dlouho dopředu, tak jsem se rozhodl, že nakouknu.

Elegantní starý pán přišel na čas a jeho ležérní „Hello!“ bylo jak z jiného světa. Zaslechl jsem jeho dotaz směrem k našemu učiteli: „O čem že to mám vlastně dnes přednášet?“ Připomnělo mi to přednášku J. S. dalajlamy, který jednou v Praze vystoupil na pódium a na to samé se zeptal svého tlumočníka. Nevšiml si, že má vedle hlavy zapnutý mikrofon…

Prof. Malmqvist přijel jednoduše na zdvořilostní návštěvu a při té příležitosti ho poprosili, aby něco odpřednášel. Obě dvě přednášky, které se uskutečnily, měly dopředu daná témata, ale to pana profesora nijak nepoutalo. První přednáška se točila okolo jeho životních zkušeností s překládáním čínské poezie (zde možno uznat částečné přidržení se tématu), ale druhá přednáška pojednávala o homofonii vybraných morfémů ve starověké čínštině (což bylo vzhledem k tématu již zcela mimo mísu). A víte co? Bylo to úplně jedno! Zejména na první přednášce jsem seděl takřka bez mrknutí oka a hltal každé jeho slovo. Jeho laskavý a živý monolog mi nedovolil odtrhnout zrak a sluch. Užíval jsem si lahodně znějící nebritskou a neamerickou angličtinu, která byla ještě podpořená jeho zvučným a hlubokým hlasem. A když potom tímhle hlasem zarecitoval pár veršů v čínštině, běhal mi mráz po zádech.

Při odchodu jsem si uvědomil, že jsem se nedozvěděl nic převratného. Žádné přenesení letité zkušenosti se nekonalo, na to byly přednášky příliš neosobní. Ale cosi nového ve mně bylo, duši jsem měl naplněnou. Naplněnou shovívavou dobrotou a moudrostí člověka, který desítky let vykonává svou práci se zápalem a láskou. Člověka, který si i v dnešním světě dokáže uchovat svou starosvětskou eleganci a plnými doušky z ní dá čerpat inspiraci mladším a méně zkušeným.

Co bude, až tu tito lidé nebudou? Budeme taky takoví? Moc bych si to přál…